Politický systém
Politický systém je politologický pojem zahrnující charakteristiky modelu politického systému a přístupy k jeho zkoumání.
Systémový přístup v politologii
Systémový přístup (systémová teorie) se v politologii rozšířil v 50. a 60. letech 20. století. Hlavním představitelem byl David Easton. Představil systémovou teorii jako prostředek pro poznání zákonitostí vztahu mocenské sféry a společnosti.[1]
Politika je zde chápána jako prostředí šířící hodnoty. Východiskem je teorie jednání sociologa Talcotta Parsonse, která pojímá politiku jako subsystém společnosti. Cílem je stabilní systém dosažený rovnováhou skrze konsensus. Hlavními funkcemi politiky jsou: uchování systému, adaptace a integrace. Výstupem politiky má být efektivnost.[1]
Model politického systému
Obecný model politického systému byl poprvé popsán D. Eastonem v 50. letech 20. století. Termín systém zde popisuje komplex systémových prvků, které je možné ohraničit vůči okolí. Systém je definován skrze tři složky:
- vymezitelné prvky (jednotlivci, instituce)
- vztahy vzájemné závislosti
- hranice systému (stát ve vztahu k jiným státům)[1]
Pro komplexní sledování systému je nutné se zaměřit na vstupy (vše, co do systému vstupuje) a výstupy (vše, co systém produkuje).[1]
Vstupy se dále dělí na:
- požadavky (potřeby a žádosti na systému)
- podporu (akceptace systému společností – legitimita)
Výstupy se dále dělí na:
- tvorbu (ustanovení zákonů a norem – zákonodárná moc)
- aplikaci (výkonná moc)
- posuzování (zachování stanovených zákonů a pravidel – soudní moc).
Další atributy
Socializace
Dle Giovanni Sartoriho je významnou složkou jednání politického systému socializace a politická socializace. Socializací se rozumí začlenění jedince do socio-kulturních hodnot a zvyků společnosti v daném státě (systému). Socializace nejčastěji probíhá formou státního vzdělání a působením rodinné výchovy, kdy se předávají informace, a tím se zajišťuje kulturní kontinuita a zachování národní identity. Politická socializace zahrnuje proces začlenění jedince do politické kultury. Podstatou je zachovat struktury daného systému. Vžil se také název politizace společnosti. Podmínkami jsou formulování (artikulace) zájmů a jejich sdružování (agregace) do zájmových skupin.[1]
Gabriel Almond v 60. letech 20. století rozlišil čtyři základní struktury formující zájmy.[1]
- Institucionální zájmové skupiny - skupiny se socio-politickými funkcemi (byrokracie, legislatura, exekutiva, armáda, církev a další).
- Nesdružené zájmové skupiny - společenské skupiny nezávislé na politické sféře (menšiny). Své zájmy prosazují neformálně.
- Zájmové skupiny bez norem - spontánní skupiny vznikající při krizích.
- Sdružené zájmové skupiny - specializované skupiny (odbory, obchodní komory či občanská sdružení).
