Přeskočit na obsah

Pavel Glos

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pavel Glos
Narození5. prosince 1903 nebo 4. prosince 1903
Nová Paka
Úmrtí14. dubna 1985 (ve věku 81 let)
Turnov
Místo pohřbeníhřbitov Turnov
Povoláníspisovatel, pastor, kazatel, odbojář a včelař
Nábož. vyznáníJednota bratrská
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Pavel Glos (5. prosince 1903, Nová Paka – 14. dubna 1985, Turnov) byl farář Jednoty bratrské, spisovatel, včelař i antifašistický bojovník.

Mládí

Narodil se v Nové Pace, v rodině truhlářského mistra, včelaře Otakara Glose a Marie Glosové. Dětství prožil v roubence postavené otcem Otakarem v ulici Na Vyšehradě, na samém okraji Nové Paky: kuchyň, pokojík a truhlářská dílna. Kromě svého řemesla mu otec vštípil i lásku ke včelařině; později měl řadu vlastních včelstev, v Rovensku pod Troskami, v Turnově, severně od Turnova i jinde. Maminka mu byla velkým duchovním vzorem, byla to laskavá a zbožná žena, zemřela mladá. K roubence patřila dlouhá zahrada s polem, jehož velkou část později komunisté zabrali. Rodiče se rozhodli přejít z církve římskokatolické do obnovující se Jednoty bratrské, kde prožili ve společenství dobrá léta. Pavel Glos se vyučil truhlařině, doma i na těžkém učení v obci Lobeč na mělnicku.

Vystudoval seminář Evangelické církve metodistické v Praze. Tam žil v Ječné ulici na Vinohradech, a poté odešel do hornolužického Ochranova (německy Herrnhut), kde vystudoval Misijní školu Jednoty bratrské. K Ochranovu měl velmi blízký vztah a napsal o něm i knihu „Město na hoře ležící“. Často tam s manželkou Františkou jezdíval, měl tam blízké německé přátele, například rodinu pana Jirouska nebo laskavé přátele z pensionu Bruedergemeinde (pension Jednoty bratrské), jenž těsně sousedil s vypálenými domy z roku 1945. Mnoho přátel měli Glosovi v západoněmeckém Darmstadtu ve společenství Marienschwesternschaft, u sester, které na troskách města po druhé světové válce vybudovaly křesťanské společenství a které i po létech chovají manžele Františku a Pavla Glosovy ve vzpomínkách a zasílají jeho blízkým každoročně pozdravy.

Jeho sestra Marie Glosová (autorka řady článků v časopise Jednota Bratrská) se neprovdala a celý život se věnovala postiženým dětem jako učitelka zvláštní školy a sloužila i svému tatínkovi Otakarovi (zemřel v 92 letech) a celé rodině. Byla to nadmíru laskavá žena, přítelkyně spisovatelky Marie Rafajové. Je pohřbena na novopackém hřbitově.

Pastorační služba

Glos byl významnou postavou české Jednoty bratrské a jejím dlouholetým farářem v Turnově. Na turnovsku pomáhal vytvořit několik nových bratrských sborů. V tomto prostředí získal řadu pozdějších spolupracovníků odboje a úzké kontakty měl i s akademickou organizací YMCA, např. s Jaroslavem Šimsou, Vančurou nebo JUDr. Miroslavem Krčmářem (vězněn v Neunnengamme, manžel jeho dcery Blahoslavy).

Díky nacistickým výslechům přestal vidět na jedno oko, ale i tak uměl rozlišovat to správné a měl mezi německými evangelíky množství přátel. Pokoušel se chránit německé obyvatelstvo v květnu 1945 před nezákonným počínáním některých skupin Revolučních gard, což se ne vždy podařilo, viz poválečný masakr na zajatých Němcích v Rovensku. Pravděpodobně zachránil mnoho lidí před masakrem.[zdroj?]

Měl přesný odhad věcí – když např. říkal, že na tzv. Národních výborech v tehdejší komunistické Německé demokratické republice pracují bývalí fašisté a esesáci převlečení za komunisty. Opakovaně navštěvoval Ochranov, kde měl s manželkou mj. přátele ve společenství Marienschwesternschaft (Darmstadt, Německo)[1], v luterské církvi (Petershain, Lužice, Německo)..

V 70. letech 20. století mu komunistický režim zakázal vykonávat službu faráře, což těžce nesl. Záminkou se stal jeho souhlas s promítnutím krátkého filmu o T. G. Masarykovi v prostorách turnovské modlitebny Jednoty bratrské. Přesto se mu alespoň v omezené míře dařilo lidem sloužit. Jeho hutný, hluboký a laskavý hlas lidé rádi slýchali. Byl to laskavý a tichý člověk, který ale měl odvahu pronést slovo v čase, kdy to bylo nebezpečné, za nacismu, i komunismu. Nejen mezi farníky byl velmi oblíbený ale i státní mocí do jisté míry respektovaný ("Nemusíte mě mlátit, to už jsem zažil od gestapa"...a estebaci přestali)

Odboj

Od roku 1939 byl v kontaktu s JUDr. Rudolfem Marešem a dr. Jaroslavem Valentou z organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme, které znal z organizace YMCA[2] (oba přátelé byli později zavražděni nacisty) i členem ÚVODu (Ústřední vedení odboje domácího). V odboji nezradil, i když mu hrozila smrt a výhrůžky gestapa, že zastřelí jeho děti, jména neprozradil.[zdroj?] On i jeho manželka byli podrobeni krutým výslechům bitím, gestapo vyhrožovalo zavražděním jeho dětí.

Spolupracoval s výsadkem paraskupiny Antimony při jejich činnosti na podzim 1942 v oblasti Českého ráje. Také se podílel na skrývání docenta Vladimíra Krajiny (jako jediný přežil z vedení organizace ÚVOD) pronásledovaného gestapem za heydrichiády. Krajina 15. června 1942 přijel do Turnova a poté se skrýval v Českém ráji – na samotě Děčín pod Vyskří, v Kacanovech, na školách ve Veselí a v Kostelních Loučkách a nakonec u Doležalů v Turnově, kde byl gestapem dopaden a zatčen.

V horním patře turnovské fary, v podkroví v ložnici pro děti, s pomocí svého otce Otakara jako vyučený truhlář zvedl podlahu, pod níž ukryl knihovnu turnovského pluku čsl. armády. Gestapo ji nikdy neodhalilo.

Jičínské gestapo ho tvrdě a brutálně vyslýchalo, podobně i jeho manželku Františku. Jeho čtyřem malým dětem bylo vyhrožováno smrtí.

Ve včelíně na své zahrádce u sborového domu ukrýval vysílačku. Přes tu zahrádku také úspěšně před gestapem utekl člověk, kterého skrýval, snad pan Krajina? Gestapo ji nikdy nenašlo, byla totiž ve včelím domku za sklem, kde byla řada úlů, a po tom teplém skle pobíhaly včelky, za nimiž byly plástve s medem..a toho se zbabělci bojí...včelek, gestapáci i ti další.

Poválečné období

Krátce po osvobození byl místopředsedou Okresního národního výboru v Turnově. Z balkonu ONV na náměstí hovořily jeho dcerky, Marie a mladší Blahoslava (která si musela dát pod nohy cihlu, aby mohla říci básničku). Přesto jeho odbojová činnost nezabránila komunistům v jeho perzekvování a výslechům a posléze v sedmdesátých letech 20. století i k zákazu kazatelské činnosti, což nesl velmi těžko.

Jeho manželka Františka, rozená Kořínková, původem z Mladé Boleslavi, působila jako dobrovolná sestra Čsl. Červeného kříže, učitelka nedělní školy a věrná pomocnice svého muže i nemocných a starých členů turnovského sboru Jednoty bratrské. Pomáhala laskavě, byť okupantům i řadovým vojákům sovětské okupační armády, která obsadila po 21. 8. 1968 turnovská kasárna. Mezi lidmi z církve, turnováky a lidmi z Českého ráje a Jizerek byl velmi oblíbený. Přesto to neměl vždy snadné. Komunisté na něj po roce 1948 vymysleli provokaci ("Pane faráři, za Turnovem na vás čeká letadlo"), které neuvěřil.

Staral se o 2 roubenky a jednu bývalou hospodu po Němcích, které přebudoval na turistické ubytovny pro mládež Jednoty Bratrské. Dokonce tam dal i palandy z esesáckých postelí. Jako odbojář obdržel i starou tatrovku jičínského snad gestapa. Měl zásadu: sloužilo to ke zlému, ať to slouží k dobrému. A udělal s ní spoustu práce, návštěv potřebných lidí, péče o včelstva. Když přes cestu vlétla křepelka, prudce přibrzdil, až lidé v autě přepadli dopředu. Měl měkké, laskavé srdce. Tak i zemřel, nečekaně, u stolu, v sedě.

V roce 2013 dostal posmrtně ocenění od turnovských včelařů za svoji práci.

Soukromý život

Byl to skromný člověk a vážil si každé maličkosti. Přesto, že, a snad právě proto, že z poměrů chudých a rozuměl fyzické řemeslné práci, měl krásnou bohatou duši, obětavou, laskavou. Proto ho lidé tak měli rádi, protože jim rozuměl, byl trpělivý a naslouchal a dokonce plakal s nimi, a to doslova. Každičký den ráno se modlil za celou svou rodinu u ranního stolu.

Jeho žena Františka (roz. Kořínková), příbuzná spisovatele Vančury, podrobená krutým výslechům gestapa, byla za činnost v protifašistickém odboji vyznamenána Čsl. vojenskou medailí za zásluhy (I. st.). Byl otcem čtyř dětí; synů Pavla (děti Pavlína a Jana)a Oty (děti Otakar a Jana) a dcer Marie(syn Petr) a Blahoslavy (děti Jaroslav a Pavel).

Vyznamenání

Je nositelem Čsl. válečného kříže a Čsl. vojenské medaile za zásluhy (I. st.), byl vyznamenán prezidentem Edvardem Benešem.

Úmrtí

Náhrobek na turnovském hřbitově

Byl pohřben v Turnově, pod černou mramorovou deskou v jižní části hřbitova, i se svou manželkou a misionářem Jednoty bratrské v jižní Africe Františkem Chlebounem. Na desce při vstupu do hřbitova (u Havlíčkova náměstí) je mezi významnými obyvateli města Turnova uvedeno i jeho jméno. Pohřeb se konal v kostele církve československé husitské; a bylo plno, kázání vedl farář Jednoty bratrské (dnes Ochranovský seniorát Českobratrské církve evangelické), br. Jiří Polma (později vedl i rozloučení s Františkou Glosovou). Dnes jsou jeho ostatky přeneseny péčí jeho syna Otakara do Karlových Var, poblíž nichž Otakar žije (Sokolov).

Dílo

Pavel Glos je autorem několika knih, řady básní a desítek časopiseckých článků (zejm. v týdeníku Kostnické jiskry):

  • Na bratrské faře (o odboji na Turnovsku v době druhé světové války)
  • Město na hoře ležící (o Ochranově – Herrnhutu, městečku kam odcházeli čeští exulanté,dnes centru celosvětové Jednoty bratrské v Horní Lužici u české a polské hranice)
  • Doma a na Pustinách (o mládí a hledání, střední Čechy, autobiografie)
  • Marie Škopánová (o jeho mamince Marii Glosové)

Odkazy

Reference

  1. ↑ http://www.kanaan.org/
  2. ↑ Druhá světová válka [online]. YMCA T.S. [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pavel_Glos&oldid=15948054“