Odd Nansen
| Odd Nansen | |
|---|---|
 | |
| Narození | 6. prosince 1901 Bærum |
| Úmrtí | 27. června 1973 (ve věku 71 let) Oslo |
| Alma mater | Norges tekniske høgskole |
| Povolání | architekt, spisovatel, lidskoprávní aktivista a autor deníků |
| Zaměstnavatel | Dětský fond Organizace spojených národů |
| Ocenění | Řád svatého Olafa (1970) velký záslužný kříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo |
| Děti | Eigil Nansen Marit Greve Siri Jemtland |
| Rodiče | Fridtjof Nansen a Eva Nansen |
| Příbuzní | Irmelin Revold (sourozenec) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Odd Nansen (6. prosince 1901 Bærum – 27. června 1973 Oslo) byl norský architekt, známý svými humanitárními aktivitami.
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Byl synem polárního badatele Fridtjofa Nansena a operní pěvkyně Evy Nansenové. Vystudoval Norský technologický institut v Trondheimu a v roce 1931 založil vlastní architektonické studio. K jeho významným projektům patří sídlo společnosti Siemens v Linderudu a letiště Fornebu. Věnoval se také literární, výtvarné a divadelní činnosti.
V roce 1936 založil organizaci Nansenhjelpen, pomáhající židovským uprchlíkům z Nacistického Německa a jím okupovaných území.[1] V roce 1939 založil v norské metropoli útulek pro židovské děti. Pobýval v Praze a před vypuknutím války podařilo se mu dostat za hranice kolem dvou set dospělých a čtyři desítky dětí (byl mezi nimi i psychiatr Leo Eitinger).[2] V roce 1940 založil fond pro válečné oběti Nasjonalhelpen. Po okupaci Norska byl uvězněn v koncentračním táboře. Po válce byl jedním za zakladatelů UNICEF a byl aktivní v hnutí za vytvoření světové federace. V roce 1970 obdržel Řád svatého Olafa.
Jeho syn Eigil Nansen byl také architekt. Zapaloval olympijský oheň při Zimních olympijských hrách 1952 v Oslu.
Knihy[editovat | editovat zdroj]
V roce 1949 vydal svůj deník z koncentračního tábora Fra dag til dag (Ze dne na den).[3] Vzpomínky na setkání s malým chlapcem v koncentračním táboře Sachsenhausen vydal v roce 1970 v knize Tommy - skutečný příběh. Chlapec zázrakem přežil, en:Thomas Buergenthal se stal soudce Mezinárodního soudního dvora a o setkání s Nansenem píše ve svých memoárech Bez štěstí nepřežiješ.[4] Vydal také knihu vzpomínek Langs veien: Opplevelser, møter og samtaler (Podél cesty. Zážitky, setkání a rozhovory).
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ https://temata.rozhlas.cz/mnohe-osudy-zidu-zachranenych-nansenovou-nadaci-jsou-stale-nezname-7993192
- ↑ http://www.eitinger.cz/nansenhjelpen
- ↑ knihy Odd Nansen Dostupné online
- ↑ Thomas Buergenthal: Bez štěstí nepřežiješ, Jota 2008, ISBN 9788072175499
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Odd Nansen na Wikimedia Commons - https://nbl.snl.no/Odd_Nansen
