Nedbalost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Nedbalost (culpa) je jedna z forem zavinění v právu. Uplatňuje se jak v právu soukromém u náhrady škody, tak v trestním právu (kde platí, že pro trestní odpovědnost je třeba úmyslného zavinění, pokud zákon výslovně nestanoví, že postačuje zavinění z nedbalosti[1]). Na rozdíl od úmyslu je její vztah ke škodlivému následku mírnější, pachatel jej přímo způsobit nechce, jde jen o určitou míru jeho neopatrnosti. Podle toho, zda ho předpokládal či ne, se nedbalost rozlišuje na vědomou (culpa luxuria) a nevědomou (culpa negligentia), zvláštností je tzv. hrubá nedbalost (culpa lata).

Vědomá nedbalost[editovat | editovat zdroj]

Pachatel sice škodu či trestný čin způsobit nechce, ví však, že jej způsobit může a bez přiměřených důvodů spoléhá na to, že se tak nestane.[2] Co se týče požadavku „přiměřených důvodů“, pak u náhrady škody platí, že jsou hodnoceny objektivně, tzn. ne tak, jak je subjektivně chápe pachatel. Soud v takovém případě bere za relevantní znalosti a schopnosti „každé rozumně se chovající osoby“, ovšem např. vůči lékaři, podnikateli apod. je v odborných záležitostech náročnější.[3]

Nevědomá nedbalost[editovat | editovat zdroj]

Nejenže zde pachatel škodu nebo trestný čin způsobit nechce, ale dokonce ani neví, že může takový následek nastat. Na druhou stranu vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl.[4] Kombinují se zde jak skutečnosti objektivní („okolnosti“, „vědět měl“), tak subjektivní („osobní poměry“, „vědět mohl“), které musí být naplněny všechny, aby o nevědomou nedbalost šlo, v opačném případě jde jen o náhodu.[5]

Hrubá nedbalost[editovat | editovat zdroj]

V českém trestním právu se vyskytuje nově, od roku 2010,[6] ale pouze jako takový přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti, který svědčí o jeho „zřejmé bezohlednosti“ k trestním zákoníkem chráněným zájmům. Není proto zvláštní formou zavinění, vztahuje se jak k nedbalosti vědomé, tak nevědomé, které se tudíž mohou rozlišovat na „lehké“ a „hrubé“.[5] V oblasti náhrady škody je sice také právně zakotvena, a to už od roku 1982,[7] ovšem značně neurčitě[8] a její postavení jako právní kategorie může být tudíž sporné.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. § 13 odst. 2 zákona ze dne 8. ledna 2009, č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“)
  2. § 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku
  3. a b ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan, a kol. Občanské právo hmotné 2. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009. ISBN 978-80-7357-473-4. S. 416–418.  
  4. § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku
  5. a b KRATOCHVÍL, Vladimír, a kol. Kurs trestního práva : trestní právo hmotné : obecná část. Praha : C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-042-3. S. 254.  
  6. § 16 odst. 2 trestního zákoníku
  7. Zákon ze dne 9. listopadu 1982, č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy
  8. § 447 odst. 2 a § 448 odst. 2 zákona ze dne 26. února 1964, č. 40/1964 Sb., občanský zákoník