Muhammad ibn al-Kásim ath-Thakaff

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Muhammad ibn al – Kásim ath – Thakaff vede své vojáky do boje

Muhammad ibn al – Kásim ath – Thakaff (arabsky محمد بن قاسم‎) (okolo 31. prosince 695, Ta´if – 18. července 715, Irák) byl umajjovský vojenský velitel působící za vlády chalífy Al - Valída, podnikl úspěšné tažení do Indie, kde pak vznikly první provincie s muslimskou správou.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Muhammad ibn al – Kásim byl synovcem al - Hadždže ibn Júsuf, vojevůdce a správce východní části chalífátu za vlády Abdulmalika a Al – Valída I. Jeho strýc měl na mladého velitele zásadní vliv a pomohl mu k vysokým postům v chalífátu. Na jeho rozkaz se vydal ztrestat indické vládce na dolním toku Indu.[1]

Záminka k tažení do Indie[editovat | editovat zdroj]

Již roku 636 je doložena první arabská válečná výprava, která postupovala podél Makránského pobřeží do Sindhu.[2] Zničením Novoperské říše v následujícím období se pak hranice chalífátu významně posunuly na východ. V Sindhu v této době byla u moci nepříliš populární dynastie Čačovců, dalším náznakem přítomnosti muslimů byla vláda Čačovce Dáhira v letech 660 - 714. Ten musel po svém nástupu na trůn bojovat o moc s řadou protivníků a údajně přitom využíval jednotku pěti set Arabů pod vedením jistého Muhammada al – Lafí. Není vyloučeno, že Arabové při svých taženích využili znalostí terénu od těchto bojovníků.[3]

V době vlády Dáhira již v oblasti čile obchodovali arabští kupci, kteří postupně získávali stále větší ekonomickou moc. Patrně roku 710 došlo k poměrně bezvýznamnému incidentu, který nakonec způsobil vpád muslimů do oblasti a konec vlády Čačovců.[4]

Na Cejlonu zemřelo několik námořníků z arabské lodi. Místní vládce pak poslal vdovy a sirotky s řadou darů místodržícímu východní části chalífátu al - Hadždžovi ibn Júsuf. Před sindhským přístavem Debulem[5] však došlo k útoku pirátů a cestující byli zajati a dary, které byly přepravovány do chalífátu, uloupeny. Al - Hadždž ibn Júsuf se dožadoval propuštění zajatců a vrácení majetku, ale Dáhir mu nevyhověl. Tím byla dána příčina následnéhuo muslimského tažení.[6]

Tažení do Indie[editovat | editovat zdroj]

Al - Hadždž ibn Júsuf vyslal roku 711 proti Debulu trestnou výpravu Muhammada ibn al – Kásima ze šesti tisíci jezdci. Muhammad ibn al - Kásim postupoval podél Makránského pobřeží, oblehl Debul a po delším obléhání ho dobyl.[6] Tímto však výprava neskončila. Roku 712 se doplněné a posílené arabské vojsko postilo do dalšího dobývání, tohoto roku padl Brahmanábád, přičemž v boji byl zabit jeho guvernér. Arabové se tak zmocnili celého dolního Sindhu. Dáhir se poté snažil klást odpor, ale postupujícím Arabům a na jejich straně stojícím konvertitům - maválí, již nemohl účinně vzdorovat.[4] Roku 713 se Muhammad ibn al – Kásim vypravil proti proudu Indu a pomocí zrady se mu podařilo dobýt Multán – čímž se muslimská moc rozrostla o střední povodí Indu. Dáhir byl pak následujícího roku zabit po tuhém odporu při obléhání města Alóru. I přes následující vojenské aktivity jeho syna Džaisiji se moc Čačovců zhroutila a z jejich říše se stala arabskou provincií.[6] Následoval vpád do Paňdžábu a mělo dojít k dobytí Kašmíru na severu.[7]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Roku 714 zemřel Muhammadův strýc al - Hadždž ibn Júsuf a rok nato samotný chalífa Al – Valíd. Novým vládcem Arabské říše se stal jeho bratr Sulajmán (715 - 717), který se rozhodl zbavit svých protivníků mezi něž patřil i Muhammad ibn al – Kásim. Proto byl odvolán, zajat a ve vězení kdesi v Iráku umučen.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. J. Strnad a kol.: Dějiny Indie. Praha 2003. s. 224.
  2. Oblast v západní Indii na dolním toku řeky Indu.
  3. J. Strnad a kol.: Dějiny Indie, Praha 2003. s. 223.
  4. a b J. Strnad a kol.: Dějiny Indie, Praha 2003. s. 224.
  5. Též pod jménem Dabal, Debal – poblíž dnešního Karáčí.
  6. a b c d J. Strnad a kol.: Dějiny Indie, Praha 2003. s. 320.
  7. R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. Praha 1996. s. 249.

Prameny a literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUPUY, R. E., DUPUY, T. N.: Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. 1. vyd. Praha: Forma, 1996. 667 s. ISBN: 80-7216-000-5.
  • STRNAD, Jaroslav, FILIPSKÝ, Jan, HOLMAN, Jaroslav, VAVROUŠKOVÁ, Stanislava: Dějiny Indie. 1. vyd. Praha: NLN 2003. 1186 s. ISBN 80-7106-493-9.