Kagjüpa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kagjüpa (tibetsky བཀའ་བརྒྱུད་, ve Wylieho transkipci Bka’-brgjud-pa), též linie Kagjü, je vedle Gelugpy, Sakjapy a Ňingmapy jedna ze čtyř velkých škol tibetského buddhismu. Škola vznikla v 11. století. Jako jiné školy i Kagjüpa se nevyhla štěpení na různé další školy - dnes je asi nejznámější škola Karma Kagjü v čele s Karmapou. Dnes je hlavou školy Karma Kagjü již 17. Karmapa.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Vlastním zakladatelem školy Kagjüpa byl Gampopa (1079-1154), avšak podle tradice byl jejím původcem Marpa Čhökji Lodö (1012-1096).[1] Marpa byl nejprve žákem Dogmiho. Za nedlouho však shledal, že jeho guru není ten pravý a vydal se do Indie hledat nového duchovního učitele. Našel Nádapádu, v Tibetu známého spíše pod jménem Náropa. Strávil s ním mnoho let a přejal od něj Šest nauk Náropy. Od Maitripy obdržel Marpa učení mahámdury. Tyto dvě komplexní učení, Šest dharem Náropy a mahámudra, dodnes tvoří jádro nauk školy Kagjüpy. Mezi Marpovy žáky patřil i Milaräpa, jehož žákem byl sám zakladatel školy Kagjüpa Gampopa. Gampopa založil první klášter školy a byl jedním z prvních tibetských autorů duchovních spisů.[2]

Učení[editovat | editovat zdroj]

Jádro učení školy Kagjüpa tvoří soubor učení vadžrajány zvaný Mahámudra[3] a systém meditací známy jako "šest dharm Náropy" či "Šest nauk Náropy".

Rozštěpení hnutí[editovat | editovat zdroj]

Již v rané fázi se hnutí rozštěpilo na čtyři školy. Jedna z nich, Phagmodupa-kagjü se rozdělila na dalších osm, z čehož Dugpa-kagjü a Digung-kagjü se udržely dodnes.[4] Jeden z Gampopových žáků, Düsum Khjenpa, byl rozpoznán jako první karmapa (v překladu „pán buddhovské aktivity“). Tato škola, známá jako Karma Kagjü, zavedla jako první v Tibetu nástupnictví vědomě převtěleného představitele - tzv. tulku. Karma Pakši byl jako dítě určen za převtělence Düsuna Khjenpa. Jak plynuly generace karmapů, škola získávala na čím dál větší vážnosti.

Čtyři hlavní školy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1. S. 625.  
  2. WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1. S. 625-626.  
  3. HRABAL, F. R. Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností. Bratislava : CAD PRESS, 1998. S. 186.  
  4. FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. ISBN 80-7198-168-0. S. 214.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. ISBN 80-7198-168-0.  
  • HRABAL, F. R. Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností. Bratislava : CAD PRESS, 1998.  
  • WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Nové školy tibetského buddhismu na stránkách Sdružení Lungta