John Rawls

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

John Rawls (21. února 1921 Baltimore, Maryland24. listopadu 2002 Lexington, Massachusetts) byl liberální americký politický filosof, profesor Harvardovy univerzity a autor knihy Teorie spravedlnosti (1971), která jej světově proslavila.

Život[editovat | editovat zdroj]

V letech 1939–1943 studoval Rawls filosofii v Princetonu, ve 2. světové válce sloužil u pěchoty v Tichomoří a v Japonsku. Brzy po válce promoval v Princetonu v oboru morální filosofie a začal zde učit. Roku 1952 získal stipendium na univerzitě v Oxfordu, kde jej ovlivnil liberální teoretik Isaiah Berlin a právní filosof H. L. A. Hart. Po návratu přednášel na Cornell University, na MIT a od roku 1964 na Harvardu. Po mrtvici v roce 1995 už pouze psal.

Politická a morální filosofie[editovat | editovat zdroj]

Rawls je představitel liberální politické filosofie. Stejně jako Aristotelés pokládá Rawls spravedlnost za základní ctnost společenských institucí. V knize Teorie spravedlnosti si klade otázku, na jakých principech spravedlnosti se mohou svobodní a rozumní lidé v rovné výchozí situaci ve vlastním zájmu shodnout? Jeho teorie je tedy teorií procedurální spravedlnosti a navazuje na teorie společenské smlouvy (John Locke, Jean-Jacques Rousseau).

V původním postavení (original position) jsou si všichni rovni, mohou a chtějí spolupracovat, nemají vůči sobě žádné závazky a netuší, jaké postavení komu z nich v budoucím uspořádání připadne; to Rawls nazývá „závojem nevědění“ (veil of ignorance). Tím je zajištěno, že jejich rozhodování bude „férové“.

Rawlsova „spravedlnost jako férovost“ je potom určena následujícími pravidly:

  1. Každý má mít stejné právo na co nejširší systém stejných základních svobod, jaký lze sloučit se stejnými svobodami pro všechny ostatní (princip svobody).
  2. Společenské a hospodářské nerovnosti jsou přijatelné, pokud
    1. jsou spojeny s úřady a postaveními, k nimž má každý přístup (princip rovnosti šancí), a pokud
    2. nejvíce prospějí těm, kteří jsou nejméně zvýhodněni (princip diference).

První princip má přitom přednost před druhým a 2.1. před 2.2. Nerovnosti tedy nesmějí být na úkor základních svobod a princip diference (zvýhodnění) nesmí být na úkor rovnosti šancí. Tomu Rawls říká „lexikální uspořádání“.

První princip, který téměř doslova přejímá Kantův výměr práva, tedy zajišťuje politickou a právní rovnost a zároveň maximalizuje individuální svobody, především svobodu politickou (volební právo), svobodu slova a shromažďování, nedotknutelnost osoby a právo na majetek. Druhý princip připouští nerovnosti, podmiňuje je ovšem zachováním rovných šancí na vzestup a tím, že zvýhodnění je mohou jen snižovat, nikoli zvětšovat. „Rovnost šancí“ přitom Rawls nechápe jen jako formální rovnost před zákonem, nýbrž jako záruku toho, že lidé se stejným nadáním či předpoklady také skutečně dostanou stejné příležitosti ke vzdělání a vzestupu, a to nezávisle na svém výchozím společenském postavení.

Proti tomu Rawlsovi kritikové namítají, že pokud lidé žijí v nouzi, nemohou pro ně být na prvním místě občanské a politické svobody, jež ochotně vymění za lepší hospodářské zajištění. Ani např. volební právo nemá v různých kulturách tak velikou váhu, jak to předpokládá Rawls.

Rawlsův princip diference není totéž, co se v ekonomii nazývá Paretův princip. Paretovo optimum je stav, kdy se ničí postavení nemůže zlepšit, aniž by se tím zhoršilo postavení někoho jiného. Podle Rawlse jsou nerovnosti přípustné jen tehdy, pokud se tím se jimi postavení těch nejslabších nezhorší, nýbrž naopak i jim přináší „absolutní“ prospěch.

Přednosti takového uspořádání spočívají v tom, že

  • první princip zaručuje všem svobodu,
  • druhý princip zaručuje, že i to nejhorší postavení bude přijatelné;
  • každému se dostává uznání a nikdo není použit jen jako prostředek;
  • tím je zároveň zajištěna stabilita systému a
  • ve společnosti se pěstuje smysl pro spravedlnost.

Spisy[editovat | editovat zdroj]

  • A Theory of Justice. Cambridge, Massachusetts: Belknap Press of Harvard University Press, 1971.
  • Political Liberalism. The John Dewey Essays in Philosophy, 4. New York: Columbia University Press, 1993.
  • The Law of Peoples: with "The Idea of Public Reason Revisited.” Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1999.
  • Lectures on the History of Moral Philosophy. Cambridge, Massachusetts, Harvard University Press, 2000.
  • Justice as Fairness: A Restatement. Cambridge, Massachusetts: Belknap Press, 2001.
  • Lectures on the History of Political Philosophy. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2007.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku John Rawls na německé Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Rawls, Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995.
  • J. Rawls, Politický liberalizmus. Prešov: Slovacontact, 1997.
  • J. Rawls, Spravodlivosť ako férovosť. Bratislava: Kalligram, 2007.
  • J. Rawls, Právo národů. Praha: Filosofia, 2009.
  • J. Rawls, Právo národov. Bratislava: Kalligram, 2013.
  • R. Nozick; J. Rawls; I. Berlin, O slobode a spravodlivosti: Liberalizmus dnes. Bratislava: Archa, 1993.
  • P. Barša, Teorie spravedlnosti Johna Rawlse. Politologický časopis, roč. 2, 1995, č. 4, s. 339–351.
  • J. Baňas, Liberalizmus neutrality 1. Vybrané metodologické, etické a sociálne aspekty. Ružomberok: Katolícka univerzita v Ružomberku, Filozofická fakulta, 2010.
  • J. Šúst, Liberalizmus neutrality 2. Vybrané politické aspekty. Ružomberok: Katolícka univerzita v Ružomberku, Filozofická fakulta, 2010.
  • M. Hrubec (ed.): Demokracie, veřejnost a občanská společnost. Praha: Filosofia, 2004.
  • M. Hrubec, The Law of Peoples and Global Justice: Beyond the Liberal Nationalism of John Rawls. Human Affairs, roč. 20, 2010. č. 2, s. 135–150.
  • J. Jurová, Priorita základných slobôd v politickom liberalizme Johna Rawlsa. In: Hrehová, H. (ed.): Acta Moralia Tyrnaviensia I. Trnava: Filozofická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave, 2006, s. 188–193.
  • J. Jurová, Rawlsova spravodlivosť ako kľúčová cnosť inštitúcií. In: Pramuka, J.; Šefčík, M. (eds.): Rozličné cesty hľadania pravdy vo filozofii v zmysle klasickej zásady Sapientis est ordinare. Spišská Kapitula: Teologická fakulta Katolíckej univerzity v Ružomberku, Teologický inštitút v Spišskej Kapitule, 2010, s. 117–133.
  • J. Jurová, Sociálna spravodlivosť podľa Johna Rawlsa. Boskovice: Nakladatelství František Šalé – ALBERT, 2012.
  • M. Kuna, Politický liberalizmus Johna Rawlsa. Filozofia, roč. 54, 1999, č. 2, s. 91–102.
  • M. Kuna, Je Rawlsov liberalizmus verejného rozumu nenapraviteľne sektársky? Filozofia, roč. 56, 2001, č. 6, s. 414–422.
  • M. Kuna, Does Rawls Have an Adequate Account of Justification? Acta Universitatis Palackianae Olomoucensis, Facultas Philosophica, Philosophica VI, 2005, s. 337–347.
  • L. Strnadová, Pohled na možnosti Rawlsova a Habermasova konceptu veřejné sféry. Acta Universitatis Palackianae Olomoucensis: Facultas Philosophica: Politologica 3, 2004, s. 57–74.
  • J. Váně, Teorie spravedlnosti jako „myšlenkový experiment“ aneb reflexe kritiky konceptu spravedlnosti Johna Rawlse u Ottfrieda Höffeho a Jürgena Habermase. In: Strnadová, L.; Rosůlek, P. (eds.): Politická filozofie. Významné osobnosti a témata. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 2008, s. 77–94.
  • (anglicky) Samuel Freeman (ed.): The Cambridge Companion to John Rawls, Cambridge 2003. ISBN 0-521-65706-7 (Paperback)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]