Jan Kozina
| Jan Kozina | |
|---|---|
 | |
| Narození | 10. září 1652 Újezd |
| Úmrtí | 28. listopadu 1695 (ve věku 43 let) Plzeň |
| Příčina úmrtí | oběšení |
| Povolání | zemědělec a sedlák |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jan Sladký Kozina (10. září 1652[1], Újezd u Domažlic – 28. listopadu 1695, Plzeň) byl vůdce chodského povstání na konci 17. století.
Život
[editovat | editovat zdroj]Původ
[editovat | editovat zdroj]Jan Sladký zvaný Kozina se narodil 10. září 1652 v Újezdu u Domažlic na statku u Rosochů Janu Sladkému a Anně Havlové. O jeho dalších sourozencích víme jen to, že měl staršího bratra Vavřince (* 30. srpna 1650). Jméno dostal podle statku Kozinec, kde bydlel.[2]
Zatímco bratr Vavřinec se přiženil na jiný statek, Jan Sladký Kozina hospodařil po otci na statku „u Kozinů“.[3]
Účast v chodském povstání
[editovat | editovat zdroj]V roce 1692, kdy se Chodové domnívali, že mají novou naději na obnovení starých práv, vydala se k císaři Leopoldovi I. chodská delegace, ve které byl Kozina a další dva Chodové. Připravenu měli žádost o potvrzení starých práv. Tuto delegaci přijal císař, který zaručil, že nebudou Lamingenem stíháni. 12. ledna 1693 ale císař svým reskriptem pripoměl Chodům v roce 1668 uložené „věčné mlčení“ s tím, že jejich práva byla zrušena. Nedůvěra Chodů, kterým byl reskript přečten, vedla k pokusům o další jednání a k tzv. chodskému povstání. Jan Sladký byl členem delegací, které jednaly ve Vídni i s místodržitelstvím v Praze. Byl spolu s dalšími dvěma Chody odsouzen k trestu smrti. Jeden z odsouzených však ve vězení zemřel, druhý byl omilostněn.[3][pozn. 1]
Poprava
[editovat | editovat zdroj]Byl popraven 28. listopadu 1695 v Plzni oběšením. Podle pověsti si měl Kozina dojít pro svého protivníka Wolfa Maxmiliána Lammingera svobodného pána z Albenreuthu (řečeného Lomikara) do roka po své popravě, jak měl v Plzni před svou popravou předpovědět. (V nejznámější podobě „Lomikare, Lomikare! Do roka budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás...“ uvedl tuto předpověď Jirásek v románu Psohlavci a obdobně ve Starých pověstech českých.)[4][5][pozn. 2]
V areálu Plzeňského pivovaru Prazdroj je pamětní deskou označeno místo poblíž hlavní brány, kde Jan Sladký těsně před svou popravou oběšením odpočíval.
Rodina
[editovat | editovat zdroj]9. května 1678 si Jan Kozina v Klenčí pod Čerchovem vzal za ženu Dorotu Pelnářovou. S ní měl posléze šest synů:
- Jiří (18. září 1678)
- Ondřej (19. února 1680)
- Matěj (7. listopadu 1682)
- Adam (6. června 1685)
- Ondřej (24. července 1687)
- Matěj (12. dubna 1689)
Úděl Doroty Pelnářové byl vcelku bolestný. Ještě za života Jana Sladkého Koziny jim zemřeli čtyři synové. Po popravě Jana Sladkého Koziny na ní zůstalo hospodaření na statku, o který se musela starat se svými nedospělými dětmi Jiřím a Adamem. Po smrti nejstaršího syna Jiřího v roce 1703 zůstává celá starost o statek na ní s Adamem. Jediné, co ji mohlo na sklonku života potěšit, byla svatba posledního syna Adama s Markétou Ledvinovou 15. listopadu 1712. Vnoučat se však již nedožila, zemřela 8. srpna 1715.
Významní potomci
[editovat | editovat zdroj]
Odkazy na Kozinu
[editovat | editovat zdroj]Odkaz v první světové válce
[editovat | editovat zdroj]V roce 1918 byl nově vznikající 10. pěší střelecký pluk nově utvářené 3. divize Československých legií na Rusi pojmenován "pluk Jana Sladkého Koziny z Hrádku"[7]
Odkaz ve druhé světové válce
[editovat | editovat zdroj]V roce 1944 Sovětský svaz uskutečnil paradesantní výsadek Jan Kozina, jehož cílem bylo vytváření partyzánských jednotek, sabotážní činnost a další úkoly.
Odkaz v umění
[editovat | editovat zdroj]V roce 1945 vyšla dvojice poštovních známek s vyobrazením Koziny. Autorem návrhu byl Josef Sejpka.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ K trestu třídenního vystavení na pranýři, poté zbičování a nakonec vypovězení byli odsouzeni další dva a k trestům vězení od tří let do tří měsíců dvanáct provinilců.
- ↑ Pověst o Kozinově výroku je zapsána i v jiných podobných variantách, často s údajem „do roka a do dne“, např. v románu J. Š. Baara Jan Cimbura.[6]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Matriční záznam o narození Jana Sladkého. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2016-10-25]. Dostupné online.
- ↑ Sladký Jan Kozina. Chodsko.net [online]. [cit. 2022-06-01]. Dostupné online.
- ↑ a b NOVÁKOVÁ, Karolina. Chodové u Domažlic v boji za práva a svobodu a Jan Sladký Kozina. Plzeň, 2016. Bakalářská práce. Západočeská univerzita. Vedoucí práce Aleš Skřivan. s. 36–46. Dostupné online.
- ↑ JIRÁSEK, Alois. Psohlavci. Praha: J. Otto, 1917. Dostupné online. S. 265.
- ↑ JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Praha: Josef R. Vilímek, 1894. Dostupné online. Kapitola Boží soud, s. 305.
- ↑ BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha: Novina, 1942. Dostupné online. S. 365.
- ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str.17 - 25, 33 - 45, 70 - 76, 101 - 120
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- IVANOV, Miroslav. Podivuhodné příběhy. 1. vyd. Praha: Práce, 1979. 321 s. [„Říkali mu Kozina" na str. 157–241.]
- KRAMAŘÍK, Jaroslav. Kozina a Lomikar v chodské lidové tradici. 1. vyd. Praha: Academia, 1972. 195 s.
- MAUR, Eduard. Chodové: historie a historická tradice. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1984. 126 s.
- MAUR, Eduard. Kozina a Lomikar. Praha: Melantrich, 1989. 40 s. Slovo k historii; roč. 1989, č. 20.
- ROUBÍK, František. Dějiny Chodů u Domažlic. V Praze: Ministerstvo vnitra, 1931. 666 s.
- NOVÁKOVÁ, Karolina. Chodové u Domažlic v boji za práva a svobodu a Jan Sladký Kozina. Plzeň, 2016. Bakalářská práce. Západočeská univerzita. Vedoucí práce Aleš Skřivan. s. 36–46. Dostupné online.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Kozina na Wikimedia Commons - Rodokmen Jana Sladkého Koziny
Dílo Staré pověsti české/Boží soud ve Wikizdrojích- potomci Jana Sladkého Koziny.
