Intrapersonální komunikace
Intrapersonální komunikace je jedním z druhů sociální komunikace.[1] Jedná se o aktivní vnitřní zapojení jedince do symbolického zpracování zpráv. Jednotlivec se stává řečníkem i posluchačem, přičemž dochází ke zpětné vazbě v současně navazujícím vnitřním procesu.
Intrapersonální komunikaci si lze představit v mysli jednotlivce jako model s vysílačem a přijímačem se zpětnovazební smyčkou. Obecně by se dalo říci, že se jedná o vnitřní rozpravu člověka, samomluvu. Samomluva je pozorovatelná při soustředění, nedostatku sociálního kontaktu anebo uvolnění emocí, rovněž však může doprovázet psychické choroby jako je schizofrenie či autismus. Samomluva se objevuje u obou pohlaví, u žen je však přímo spjatá s izolací.[2] Intrapersonální komunikace se zásadně liší od interpersonální komunikace (vzájemné komunikace mezi dvěma a více lidmi), komunikace v sociální skupině nebo masové komunikace (jednosměrné komunikace k většímu počtu osob).
Příčiny[editovat | editovat zdroj]
Přirozené příčiny[editovat | editovat zdroj]
Samomluva se projevuje při nedostatku sociálního kontaktu, potřebě odreagovat emoce či při řešení problémů, toto chování je patrné zejména u mladších dětí, tedy ve vývojovém stadiu, kdy se chování zvnitřňuje[3] slouží samomluva k regulaci proudu myšlenek při plnění složitějších úkolů. Tato potřeba je dána souvislostí mezi mluvou a výkonem.
Člověk je přirozeně společenský tvor, tudíž požaduje kontakt s jinými jedinci, při nedostatku takového kontaktu v lidech může samomluva sloužit jako náhrada skutečné socializace. Samomluva při uvolňování emocí je často patrná během řízení dopravního prostředku a nadávání ostatním řidičům. Pokud však člověk náhodně vykřikuje nadávky, může se jednat o Tourettův syndrom. Samomluva mizí anebo ustupuje do pozadí zvýšením sociálního kontaktu.[1] Tyto případy jsou chápány jako normální projevy samomluvy.
Nutkání k mluvení se sebou samotným je přímo úměrné délce předešlého mlčení. Tato potřeba je u žen vyšší, jelikož je samomluva přímou odpovědí na osamělost.[2]
Někteří lidé ze stavebnictví samomluvu používají k vytvoření akustické odezvy prostoru a tím mimořádně efektivnímu prozkoumání rozměrů a povrchů prostoru.
V některých případech je transformace myšlenky na řeč, průchod řeči prostorem a návrat řeči do světa myšlenek prostřednictvím sluchu ověřením funkčnosti smyslů a tedy funkčnosti samotného mozku.
Doprovodný jev psychické poruchy[editovat | editovat zdroj]
Za odchylky od přirozené samomluvy považujeme samomluvu, která doprovází různé mentální poruchy.
Demence[editovat | editovat zdroj]
Různé typy demence poškozují kognitivní funkce mozku, později dochází ke zhoršování a následnému poškození oblastí emotivity, chování, vnímání a řeči. V posledním stádiu demence dochází až k úplné degradaci osobnosti.[4] Mezi projevy oslabení řečových schopností patří špatné vybavování slov, potíže s porozuměním humoru, nesmysluplná řeč,[5] samomluva[6].
Schizofrenie[editovat | editovat zdroj]
Schizofrenie je považována za nejzávažnější duševní onemocnění, jelikož postihuje více psychických funkcí. Mezi příznaky schizofrenie patří halucinace, bludy, apatie, kognitivní dysfunkce, deprese.[7] V případě sluchových halucinací na ně může člověk trpící schizofrenií samomluvou odpovídat.[8]
Autismus[editovat | editovat zdroj]
Autismus je typický abnormálními sociálními interakcemi a stereotypním chováním. Mezi projevy autismu patří narušení schopnosti komunikace, člověk trpí opožděným vývojem řeči, užívání stejných slov a frází nebo naopak vytváření novotvarů, samomluva je patrná například při přípravě rozhovorů s jinými lidmi či při uklidňování se.[9]
Tourettův syndrom[editovat | editovat zdroj]
Jedná se o neuropsychiatrické onemocnění, projevující se ve věku od 6-7 let pohybovými a zvukovými tiky, často může být provázen dalšími poruchami chování. Mezi zvukové tiky může patřit vykřikování různých slov či vulgarismů (tzv. koprolálie).
Autosugesce[editovat | editovat zdroj]
Jedná se o sugesci způsobenou vlastní myšlenkou. Lze ji považovat za psychologickou metodu vyvinutou francouzským psychologem Emilem Coué. Autosugesce může být prováděna i nahlas tedy de facto se jedná o samomluvu. Couého metoda takto trénuje jisté aspekty osobnosti.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Intrapersonal communication na anglické Wikipedii.
- ↑ a b HÖSCHL, Cyril. Samomluva. Listy Cyrila Höschla, Reflex 17/2011 [online]. hoschl.cz, 2011-04-28 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.
- ↑ a b JOHN, Radek. Samomluva chrání před samotou. Lidovky.cz [online]. 2008-12-03 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.
- ↑ PAYNE, Simon. "Očima Cyrila Höschla". www.hoschl.cz [online]. hoschl.cz, 2004-03-11 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.
- ↑ OREL, Miroslav. Psychopatologie. 1.. vyd. U Průhonu 22, 170 00, Praha 7: Grada Publishing a.s., 2012. 264 s. ISBN 978-80-247-3737-9. S. 93, 94.
- ↑ LOVE, Russel J.; WEBB, Wanda G. Mozek a řeč. 1.. vyd. Praha: Portál s.r.o., 2009. 376 s. ISBN 978-80-7367-464-9. S. 275.
- ↑ 10 nejzáhadnějších chorob 21. století [online]. 21stoleti.cz, 2007-09-20 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.
- ↑ 1946-, Češková, Eva,. Schizofrenie a její léčba : průvodce ošetřujícího lékaře. 3., rozš. vyd. vyd. Praha: Maxdorf 117 s. ISBN 978-80-7345-266-7. OCLC 827263616 S. 17, 18.
- ↑ MLČOCH, Zbyněk. Může být člověk trpící samomluvou nebezpečný pro okolí? [online]. zbynekmlcoch.cz, 2012-05-27 [cit. 2017-11-17]. Dostupné online.
- ↑ KVASNIČKOVÁ, Lucie. Projevy Aspergerova syndromu [online]. opsychologii.cz, 2015-08-27 [cit. 2017-11-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-11-17.
