Indianapolis Colts

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Indianapolis Colts
Založeno 1953
Logo Logo Indianapolis Colts
Konference AFC
Divize South
Názvy Boston Yanks (1944–1948)
New York Bulldogs (1949)
New York Yanks (1950–1951)
Dallas Texans (1952)
Baltimore Colts (1953–1983)
Indianapolis Colts (1984–současnost)
Přezdívka(y)
Dresy
Barvy modrá a bílá

         

Maskot(i) Blue
Klubová hymna
Stadiony
Sídlo Indianapolis, Indiana
Majitel Jim Irsay
Předseda klubu
CEO Jim Irsay
Prezident
Hlavní manažer Ryan Grigson
Hlavní trenér Chuck Pagano
Konferenční příslušnost NFL (1953 - současnost)
  • Western Conference (1953 - 1969)
    • Coastal Division (1967 - 1969)
  • AFC (1970 - současnost)
Tituly 5
  • Šampionát NFL: 1958, 1959, 1968
  • 1970: Super Bowl V
  • 2006: Super Bowl XLI
Konferenční
tituly
7
  • NFL Western: 1958, 1959, 1964, 1968
  • AFC: 1970, 2006, 2009
Divizní tituly 15
  • NFL Coastal: 1968
  • AFC East: 1970, 1975, 1976, 1977, 1987, 1999
  • AFC South: 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2009, 2010, 2013
Účasti v play-off 25

1958, 1959, 1964, 1965, 1968, 1970, 1971, 1975, 1976, 1977, 1987, 1995, 1996, 1999, 2000, 2002, 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2012, 2013

Indianapolis Colts je profesionální klub amerického fotbalu se sídlem v Indianapolisu (stát Indiana). V současné době jsou členy South Division (Jižní divize) American Football Conference (AFC, Americké fotbalové konference) National Football League (NFL, Národní fotbalové ligy). Klub byl oficiálně založen v Baltimoru (stát Maryland) v roce 1953, ale jeho původ můžeme vystopovat až k týmu Dayton Triangles, zakládajícímu členu NFL, který byl vytvořen již v roce 1913. Po sérii změn se ujal název Baltimore Colts, který nahradil tým stejného jména, který skončil v roce 1950. Hrající na baltimorském Memorial Stadium, Colts se stali prvním týmem NFL, který představil roztleskávačky (cheerleaders). Tým se pak v roce 1984 přestěhoval do Indianapolisu, nejprve hrál v Hoosier Dome, který byl přejmenován na RCA Dome, a následně se v roce 2008 stěhuje na Lucas Oil Stadium.

Během působení v Baltimoru vyhráli Colts čtyři tituly NFL: tři šampionáty v letech 1958, 1959 a 1968 (v tomto roce následně podlehli v Super Bowlu New York Jets), a Super Bowl v roce 1970. Po přestěhování do Indianapolisu zvítězili v Super Bowlu XLI nad Chicagem Bears a prohráli v Super Bowlu XLIV s New Orleans Saints.

Největší úspěchy Colts od přesunu do Indianapolisu v roce 1984 se pojí s quarterbackem Peytonem Manningem, který dostal tým do play-off devětkrát za sebou, čímž vyrovnal rekord NFL. Po Manningově odchodu v roce 2012 přebírá roli lídra týmu quarterback Andrew Luck draftovaný ze Stanfordovy univerzity.


Historie Colts[editovat | editovat zdroj]

Historie licence[editovat | editovat zdroj]

Klub byl oficiálně založen v roce 1953, ale jeho původ sahá do doby před vznikem NFL; jeho nejvzdálenějšími předchůdci byli Dayton Triangles, založení v roce 1913. Tento tým prošel následujícími změny:

  • Dayton Triangles přesídlili do Brooklynu v roce 1929 a přejmenovali se na Brooklyn Dodgers.
  • Brooklyn Dodgers mění název na Brooklyn Tigers v roce 1944. Ve stejném roce vznikají Boston Yanks.
  • Brooklyn Tigers a Boston Yanks se během druhé světové války dočasně slučují pod Yanks.
  • Brooklyn Tigers jsou jako samostatný tým zrušeni vedením ligy na konci sezóny 1945 a dočasné spojení s Boston Yanks je nahrazeno trvalým. Bývalý majitel Tigers zakládá nový tým New York Yankees v konkurenční soutěži All-America Football Conference (AAFC).
  • V roce 1947 jsou Miami Seahawks z AAFC prodáni, stěhují se do Baltimoru a mění název na Baltimore Colts. Tato verze Colts vyznává zelenou a stříbrnou barvu a v roce 1950 vstupuje NFL, ale na konci sezóny se vzdává práva na hraní soutěže.
  • Boston Yanks se v roce 1949 stěhují do New Yorku a stávají se New York Yanks. Následující rok pohlcují velkou část klubu New York Yankees z AAFC.
  • New York Yanks se v roce 1952 stěhují do Dallasu a přejmenovávají se na Dallas Texans.
  • Díky malému diváckému zájmu se v polovině sezóny Texans stávají týmem „na cestách“ a krátce poté je klub rozpuštěn.
  • Dallas Texans jsou reorganizováni a 23. ledna 1953 se stěhují do Baltimoru. Znovu přijímají jméno Baltimore Colts, ale nechávají se barvy Texans, modrou a bílou.

Baltimore Colts v AAFC[editovat | editovat zdroj]

28. prosince 1946 jsou bankrotující Miami Seahawks z AAFC prodáni do Baltimoru skupině vedené Bobem Rodenbergem. Výsledkem soutěže o název klubu, kterou vyhrál Charles Evans z Middle River, je tým pojmenován Colts (Hříbata). 7. září 1947 v zelených a stříbrných uniformách pod vedením hlavního trenéra Cecila Isbella vyhrávají Colts svůj první zápas v AAFC v poměru 16:7 nad Brooklyn Dodgers. Tým ukončil inaugurační sezónu před rekordní baltimorskou návštěvou 51 583 diváků porážkou 7:21 od New York Yankees. Colts skončili ročník s poměrem 2–1–11 na dobrém čtvrtém místě ve Východní divizi. Sezónu 1948 zakončili s bilancí 7–8, když díky stejnému poměru vítězství a porážek museli sehrát rozhodující zápas na hřišti Buffala Bills, které prohráli 17:28. V roce 1949 si připisují jediné vítězství ve dvanácti zápasech.

AAFC a NFL se v roce 1950 sloučili, a Colts se připojili k NFL. Nicméně bilance 1–11 dva roky po sobě a špatná finanční situace vedla 18. ledna 1951 k odebrání licence. Ale mnoho baltimorských fanoušků protestovalo proti ztrátě svého týmu a pokračovalo v podpoře pochodového orchestru (druhý v profesionálním fotbalu po Washingtonu Redskins) a fanklubu, které zůstaly aktivní a pracovaly na oživení týmu.

Dallas Texans v NFL[editovat | editovat zdroj]

Po dvou sezónách bez profesionálního fotbalu vyzval komisař NFL Bert Bell v prosinci 1952 baltimorské fanoušky k nákupu 15 000 sezónních permanentek během šesti týdnů, aby se zde mohla znovu hrát NFL. Požadované kvóty bylo dosaženo za čtyři týdny a tři dny. 23. ledna 1953 se zásluhou hlavního vlastníka Carrolla Rosenblooma klub NFL Dallas Texans stěhuje do Baltimoru. Tým si ponechal původní přezdívku Colts, od Texans převzal modrou a bílou baru. Tato licence dnes existuje v Indianapolisu.[1]

Texans měli dlouhou a komplikovanou historii; začínali jako Boston Yanks v roce 1944, poté se v roce 1945 sloučili s Brooklyn Tigers (dříve známí jako Dayton Triangles), aby se v roce 1949 přestěhovali do New Yorku jako Bulldogs. O rok později se přejmenovali na Yanks a mnoho hráčů z New York Yankees (AAFC) posílilo jejich řady. Po sezóně 1951 se Yanks stěhují do Dallasu, ačkoliv poslední dva domácí zápasy hráli na stadionu Rubber Bowl v ohijském Akronu.

Poznámka: Tento tým by neměl být zaměňován s Dallas Texans z AFL, který byl jedním ze zakládajících členů AFL v roce 1960, v roce 1963 se přestěhoval do Kansas City a přejmenoval se na Kansas City Chiefs.

Baltimore Colts – významné roky[editovat | editovat zdroj]

1953[editovat | editovat zdroj]

Colts začali sezónu 1953 senzačním obchodem, výměnou pěti svých hráčů za deset hráčů Cleveland Browns. Mezi nimi byl budoucí trenér Don Shula, dále Bert Rechichar, Carl Taseff, Sisto Averno, Art Spinney a mnozí další. Druhá inkarnace Colts začala svou pouť 27. září na Memorial Stadium v Baltimoru pod vedením Keitha Moleswortha. Colts ten den porazili ohromené Chicago Bears 13:9 a pravou nohu vykročili do nové epochy. Nicméně zbytek sezóny tak úspěšný nebyl, bilance 3–9 a hlavně sedm porážek v řadě nutili k zamyšlení.[2]

1958[editovat | editovat zdroj]

Mladý tým sbíral zkušenosti a rok od roku zlepšoval svou bilanci. O rok dříve přišel o finále v posledních dvou zápasech, které prohrál se San Franciscem 49ers a Los Angeles Rams, ale v roce 1958 si již prvenství v Západní konferenci vzít nenechal. 28. prosince 1958 se ve finále NFL na Yankee Stadium utkal s New York Giants v utkání, které mnozí označují za „největší utkání všech dob.“[3][4] V poločase vedli Colts 14:3 zásluhou dvou touchdownů z druhé čtvrtiny, ale na konci bylo skóre 17:17 a poprvé se použilo pravidlo náhlé smrti. Quarterback Johnny Unitas našel přihrávkou wide recievera Raymonda Berryho, který si došel pro první down na polovině Giants. Baltimore pokračoval drivem až na hranici jednoho yardu. Unitas předal míč Alanovi Amechemu, který prošel obranou do end zóny a rozhodl o vítězství Colts 23:17. Utkání lze považovat jako bod zlomu v popularitě NFL.[2]

1959[editovat | editovat zdroj]

O rok později se situace opakovala, ve finále se znovu utkali Colts a Giants, tentokrát na baltimorském Memorial Stadium. Po třech čtvrtinách prohrávali domácí 7:9, ale Unitas dovedl Colts k sérii 24 bodů v řadě, vítězství 31:16 a obhajobě titulu šampióna NFL.[2]

1964[editovat | editovat zdroj]

Následující roky dominovali Západní konferenci Green Bay Packers a ani Colts vedení fantastickým Unitasem nedokázali jejich dominanci narušit. Až v roce 1964, po porážce v prvním kole od Vikings, se podařilo vyhrát deset utkání v řadě a získat první místo v konferenci. Unitas získal cenu pro nejužitečnějšího hráče NFL, když naházel 2 824 yardů, ale ve finále Cleveland Browns převálcovali Colts 0:27.[2]

1967[editovat | editovat zdroj]

Unitas získává podruhé cenu pro nejužitečnějšího hráče NFL a Colts nepoznají v prvních třinácti zápasech sezóny chuť porážky, ale k titulu v nově vzniklé Coastal Division (Pobřežní divize) potřebují porazit Los Angeles Rams, kteří mají stejně skvělou bilanci. Rams vítězí 10:34 a postupují do playoff.[2]

1968[editovat | editovat zdroj]

Unitas vynechává většinu sezóny se zraněním lokte, ale záložní quarterback Earl Morrall ho skvěle zastupuje a získává cenu pro nejužitečnějšího hráče NFL při bilanci 13 vítězství, 1 porážka. Zatímco Morrall vede ofenzívu, defenzíva Colts se také činí a dovoluje soupeřům pouhých 144 bodů. V divizním kole play-off poráží na vyprodaném Memorial Stadium Colts Minnesotu Vikings 24:14.[2]

Super Bowl III[editovat | editovat zdroj]

Super Bowl III byl třetím mistrovstvím AFL-NFL v profesionálním americkém fotbale, ale jako první oficiálně nese název Super Bowl (dva předchozí jsou se zpětnou účinností přejmenovány rovněž). Silně podceňovaní šampióni AFL New York Jets poráží favorizované Colts 7:16 a stávají se prvním vítězným týmem z American Football League.

Zápas byl sehrán 12. ledna 1969 na stadionu Miami Orange Bowl v Miami na Floridě, stejném místě jako Super Bowl II. Šampion NFL, Baltimore Colts, byli vysoce favorizováni proti mistrům AFL, New York Jets. Ačkoli si relativně mladá AFL úspěšně vynutila fúzi se zavedenou NFL tři roky předtím, stále nebyla obecně uznávána jako NFL. Navíc, zástupci AFL v předchozích dvou Super Bowlech, Kansas City Chiefs a Oakland Raiders, byli snadno poraženi Green Bay Packers Vincenta Lombardiho.

Utkání předcházel odvážný výrok Joea Namatha, který "zaručil" vítězství svých barev. V zápase zkompletoval 17 z 28 přihrávek pro 206 yardů a byl jmenován nejužitečnějším hráčem Super Bowlu, přestože nepřihrál na žádný touchdown.

Následně byl trenér Don Shula, který ztratil přízeň majitele Carrolla Rosenblooma, donucen rezignovat na funkci trenéra a přestoupil k Miami Dolphins. Jeho místo zaujal asistent Don McCafferty.[2]

1970[editovat | editovat zdroj]

Před sezónou 1970 se Rosenbloom za Colts, Art Modell za Browns a Art Rooney za Steelers rozhodli přesunout své týmy k deseti klubům AFC jako součást dohody mezi AFL a NFL. Colts se přesunuli do Východní divize, kterou vyhráli poměrem 11–2–1. Během ročníku se baltimorští pomstili za Super Bowl III New York Jets, kteří se stali jejich divizními rivaly. V play-off nejprve porazili Cincinnati Bengals 17:0 a poté Oakland Raiders 27:17, pokaždé na domácím Memorial Stadium.[2]

Super Bowl V[editovat | editovat zdroj]

V Super Bowlu V proti Dallasu odskočili Cowboys do vedení 0:6 po dvou field gólech, ale John Mackey proměnil přihrávku Unitase v touchdown a srovnal skóre. Cowboys znovu odskočili na rozdíl sedmi bodů a vedení 6:13 si přenesli až do poslední čtvrtiny. Earl Morrall ulevil zraněnému Unitasovi v druhé polovině hry, ale oba týmy zaznamenaly množství ztrát a utkání se tak přezdívá „blunder bowl“ (zpackaný pohár). Baltimorští po dvouyardovém běhu Toma Nowatzke srovnali. Méně než dvě minuty před koncem ztratil running back Cowboys Dan Reeves míč a Colts 5 sekund před koncem kopem Jima O'Briena z 32 yardů zápas otočili a vyhráli.[2]

1971–1983[editovat | editovat zdroj]

Po špatném (1–4) startu byl vyhozen trenér McCafferty, jeho nástupce John Sandusky si připsal čtyři výhry z devíti utkání. V průběhu ročníku byl Unitas vyměněn do San Diega Chargers. Nicméně Unitas nechtěl odejít bez rozloučení a finální přihrávkou pomohl porazit Buffalo Bills 35:7. Zaplněný Memorial Stadium dopřál legendě Colts ovace ve stoje a později bylo jeho číslo 19 navždy vyřazeno.[2] Po truchlivé (4–10) sezóně 1973 a 0–3 startu do 1974 byl odvolán hlavní trenér Howard Schnellenberger a nahrazen Joe Thomasem. Výkony ani výsledky se nezlepšily a konečných 2–12 završilo hanebný ročník.[2]

Pod novým trenérem Tedem Marchibrodou se start 1–4 do sezóny 1975 moc nepovedl, nicméně quarterback Bert Jones a running back Lydell Mitchell zvedli tým a ten si připsal devět vítězství v řadě a prvenství v konferenci před Miami Dolphins díky lepšímu skóre. V play-off ale nenašli recept na Pittsburgh Steelers a po porážce 10:28 pro ně sezóna skončila.[2] Marchibroda rezignoval jako hlavní trenér, ale pro ročník 1976 byl znovu najat a historie se opakovala. Po 11–3 titulu v divizi je opět čekali Steelers a i odvetu na Memorial Stadium zvládli lépe, zvítězili 14:40.[2] Malou náplastí byla cena Bertu Jonesovi pro nejužitečnějšího hráče NFL za 3 104 naházených yardů. I o rok později troskotají Colts v prvním kole play-off, tentokrát na Oakland Raiders 31:37[2] a Marchibroda je nahrazen Mikem McCormackem.[2]

Po dvou neúspěšných sezónách je McCormack propuštěn a Bert Jones prodán Los Angeles Rams.[2] Od roku 1982 začínají na Memorial Stadium ubývat fanoušci, dílem díky špatným výsledkům a dílem kvůli následkům dvouměsíční stávky. John Elway odmítá hrát pod majitelem Robertem Irsayem a plánuje přestup do konkurenční soutěže USFL. Zastrašení Colts ho nakonec prodávají Denver Broncos.[2] 18. prosince 1983, bez vědomí týmu či fanoušků, hrají Colts svůj poslední domácí zápas v Baltimoru proti Houston Oilers.

Nespokojenost majitelů[editovat | editovat zdroj]

Baltimorský Memorial Stadium

V květnu 1969 město Baltimore oznámilo, že bude usilovat o podstatné zvýšení nájemného za Memorial Stadium po majiteli Carolu Rosenbloomovi a vedení Colts. Rosenbloom už dříve označil Memorial za zastaralý a hrozil přesunutím domácích zápasů Colts mimo stadion, pokud nenastane zlepšení.[5] Dokonce zvažoval, že použije 12 až 20 milionů dolarů z vlastní kapsy na spolufinancování stavby nového fotbalového stadionu na půdě sousedního Baltimore County.[6] V listopadu 1971 Rosenbloom oznámil, že se Colts po vypršení pronájmu v roce 1972 na Memorial Stadium nevrátí, protože nemá zájem jednat s městem.[7] Chtěl odejít z Baltimoru z několika důvodů - nízkých příjmů, problémů s Baltimore Orioles o vlastnictví Memorial Stadium, poplatků za prodej potravin/parkování, neshody s tiskem a jeho nová manželka chtěla na západ pobřeží.[7][8] Will Keland, realitní investor, přišel s návrhem koupit Colts od Rosenblooma. A ačkoliv nemohl Keland sehnat dostatek finančních prostředků na koupi týmu, jeho golfový parťák, Robert Irsay, je měl a učinil nabídku. 13. července 1972 se Robert Irsay stává majitelem Colts. Podle podmínek dohody nejprve Irsay kupuje Los Angeles Rams za 19 milionů dolarů a pak je vyměňuje Rosenbloomovi za Colts a 3 miliony dolarů v hotovosti. Hráči obou týmů zůstávají ve svých městech.

V roce 1971 vytvářejí starosta Baltimoru William Donald Schaefer a guvernér státu Maryland Marvin Mandel komisi, která má přezkoumat potřeby městského stadionu. Její zpráva je velmi kritická: výhled z deseti tisíc míst je „víc než hrozný“, dvacet tisíc sedaček je zastaralých a nemá opěrky zad, sedm tisíc sedaček na dočasných tribunách je konstrukčně zastaralých a hodí se pouze pro zápasy amerického fotbalu. Rovněž chybí dostatek odpovídajících kancelářských prostor pro Orioles a Colts, oba týmy také musejí sdílet jednu šatnu. Horní podlaží stadiónu neobíhá celé hřiště a klub přichází o tisíce míst (a zisk z nich). Počet sociálních zařízení je naprosto nedostatečný. [7]

Marylandští plánovači přicházejí s ambiciózním projektem, přezdívaným Baltdome.[9] Původním plánem bylo vytvoření areálu v blízkosti vnitřního městského přístaviště známého jako Camden Yards. Nový stadion měl pojmout 70 000 fanoušků při fotbalových, 55 000 při baseballových a 20 000 při hokejových nebo basketbalových zápasech. Za odhadovaných 78 milionů dolarů mělo město vybudovat zařízení, které by uspokojilo všechny strany.[7] Ale návrh nezískal potřebnou podporu mezi zákonodárci Marylandu i přes ujištění, že příspěvky od daňových poplatníků by byly striktně omezeny na město a státní půjčky. 27. února 1974 guvernér Mandel návrh definitivně zamítá. Robert Irsay je ochoten čekat: „Jsem trpělivý člověk. Myslím, že když lidé z Baltimoru uvidí nové stadiony v New Orleans nebo Seattlu, uvědomí si, že potřebujeme nový stadion... pro jednání a jiné věci související s fotbalem.“ [7][9] Ale Hyman Pressman, baltimorský finanční kontrolor, je proti využití veřejných finančních prostředků na stavbu nového stadionu. Během voleb 1974 prosadí do hlasování tzv. „Otázku P“,[7] zda má být „stadion na 33. ulici vyhlášen památníkem válečných veteránů a jakékoliv veřejné finanční prostředky na výstavbu stadionu mají být zakázány“. Opatření poměrem 56% ku 44% prochází a definitivně ničí veškeré naděje na nový, moderní sportovní areál v Baltimoru.[7][9]

Přestože Colts mezi roky 1975–77 třikrát v řadě hrají play-off, v otázce stadionu není dosaženo žádného pokroku. Irsay poprvé jedná v roce 1976 s Phoenixem a Indianapolisem o možném přestěhování Colts do jednoho z těchto měst. Ve stejném roce veřejně přiznává, že obdržel „atraktivní nabídku“ od arizonského města.[10] V roce 1979 začíná oficiálně zkoumat terén a finanční možnosti jednotlivých měst: Los Angeles, Memphisu, Tennessee a Jacksonville, kde ho vítá padesáti tisíci aplaudujících diváků zaplněný Gator Bowl. Ten samý rok Irsay požaduje 25 milionů dolarů na rekonstrukci Memorial Stadium a dlouhodobé pronájmy pro Colts i Orioles. Baseballovému týmu se ovšem nelíbí fotbalová vylepšení a odmítají víc než rok pronájmu. Následkem toho je žádost zamítnuta a stadion nikdy neprojde potřebným vylepšením

Přesídlení do Indianapolisu[editovat | editovat zdroj]

Colts se v Indianapolisu stěhují do Hoosier Dome (později RCA Dome)

Pod vedením starosty Richarda Lugara a jeho následovníka Williama Hudnuta se Indianapolis snaží stát „velkým americkým městem“. V roce 1979 významní komunitní vůdci zakládají Indiana Sports Corporation ve snaze přilákat hlavní sporty do srdce státu Indiana. O rok později jmenuje Hudnut komisi, aby prozkoumala proveditelnost stavby nového stadionu, který by sloužil primárně pro potřeby obchodních setkání a sekundárně jako návnada pro NFL tým.[11]

Rekonstrukce Hoosier Dome (později přejmenovaný na RCA Dome) začíná v roce 1982. Náměstek primátora David Frick, který později vedl jednání s Colts a poté se stal předsedou komise státu Indiana, která dohlížela na výstavbu nástupce RCA Dome, Lucas Oil Stadium, prohlásil, že rekonstrukce RCA byla klíč ke změně image města.[11]

Poté, co se v únoru 1983 vztahy mezi Irsayem a baltimorskými radními podstatně zhoršily, požádal starosta Schaefer o 15 milionů dolarů na renovaci Memorial Stadium. Legislativa odložila rozhodnutí na následující jaro, kdy měla skončit Colts nájemní smlouva a navíc jen polovina této částky měla jít na konto fotbalistů, druhá měla náležet Orioles. Nakonec byla Colts nabídnuta celá částka s podmínkou, že na ni bude uvalen útok 6,5%, klub musí garantovat následujících šest let alespoň průměrně 43 000 prodaných vstupenek na zápas a tým odkoupí tréninkové kapacity Owings Mills za 4 miliony dolarů.

Dne 2. března 1983 dali vlastníci NFL povolení Irsayovi přestěhovat klub do města podle jeho uvážení.[12] Irsay pokračovala v diskusích s několika městy hladovými po NFL (New Yorkem, Phoenixem, Indianapolisem, Birminghamem, Jacksonville a Memphisem[13]), aby seznam zúžil na Phoenix a Indianapolis. [14] Na prvním jednání Phoenix, v čele s realitním developerem Eddiem Lynchem, nabídl patnáctimilionovou půjčku a bezplatný pronájem Sun Devil Stadium s kapacitou 71 000 míst. Druhé setkání, těsně před Super Bowlem, prosáklo mezi novináře a Irsay ho zrušil.[14] Mezitím ve prospěch Indianapolisu začal silně lobovat realitní developer Robert Welch. Starosta Hudnut pak pověřil náměstka Fricka tajným jednáním s právním zástupcem Colts Michaela Chernoffa. Irsay si poté prohlédl rekonstruovaný Hoosier Dome a byl nadšený. Situace v Baltimoru se dál zhoršovala, marylandský senát schválil zákon dávající městu výsadní právo na majetek klubu. V důsledku toho odvolala svou nabídku phoenixská skupina a Irsay zavolal starostovi Indianapolisu, aby s ním probral přestěhování klubu předtím, než nový zákon vejde v platnost. Indianapolis nabídl Colts půjčku 12,5 milionu dolarů, tréninkový komplex v ceně 4 miliony dolarů a zbrusu nový šedesátitisícový Hoosier Dome v ceně 77,5 milionu dolarů.[15] Po podpisu smlouvy zorganizoval starosta s pomocí přítele a majitele spediční firmy Johna B. Smithe akci, při které patnáct kamionů v noci odvezlo z tréninkového centra veškeré vybavení a výstroj[16] a ve dvě hodiny odpoledne byli Colts kompletně pryč z Baltimoru. Marylandská policie se je sice pokusila zastavit, ale každý kamion jel jinou trasou a od hranic státu Indiana je eskortovaly místní jednotky.

Baltimore se vrací[editovat | editovat zdroj]

Je pochopitelné, že fanoušci Colts v Baltimoru byli zdrceni. Ve volbách téhož roku voliči rozhodli o zrušení Otázky P poměrem 62:38%, nicméně Pressman zůstal finančním kontrolorem až do odchodu do důchodu v roce 1991.[17] Město zažalovalo Colts v Senátu a Sněmovně reprezentantů, ale v březnu 1986 byly všechny žaloby týkající se přemístění zamítnuty. V roce 1995 se Art Modell, majitel Cleveland Browns, rozhoduje přesunout tým do Baltimoru. Po protestech je jako součást dohody o ukončení všech sporů mezi Modellem a Clevelandem vyjednáno, že Modell nechá Browns jméno, barvy a historii, ale hráče si vezme s sebou, takže to technicky bude považováno za rozšíření týmu. Nový tým je ve fanouškovském hlasování pojmenován Baltimore Ravens.

Colts nehrají zápas v Baltimoru až do roku 1998. Od té doby spolu občas hrají v rámci normální sezóny, v letech 2006 a 2009 se potkávají v play-off. Měření sil mezi oběma týmy vyznívá jednoznačně ve prospěch Colts, kteří v roce 2010 vedou 9:2. V Indianapolisu se utkání proti Ravens vnímá jako běžné mezidivizní utkání. Když hrají Colts v Baltimoru, název Colts není použit, místo něj jsou označováni Indianapoliským profesionálním fotbalovým týmem a na světelné tabuli označením Indy.

První roky v Indianapolisu[editovat | editovat zdroj]

1984–1988[editovat | editovat zdroj]

V roce 1984, prvním v Indianapolisu, je generálním manažerem jmenován Jim Irsay a trenérem je až do posledního utkání ročníku Frank Kush. Před startem sezóny tým obdrží 143 tisíc žádosti o sezónní vstupenky. Nicméně sezóna končí bilancí 4–12[15] a neúspěchem. Novým koučem je jmenován Rod Dowhower, ale po dvou špatných sezónách je v prosinci 1986 nahrazen Ronem Meyerem.[15]

V roce 1987 vstupují hráči do 24 denní stávky, takže jeden týden jsou utkání zrušena a tři týdny hrají týmy s náhradními hráči. Colts díky 9–6 vyhrávají divizi, v play-off vypadávají s Cleveland Browns 10:38.[15] Dickerson se sice v roce 1988 stává nejlépe běhajícím hráčem NFL, ale 9–7 na play-off nestačí.[15]

1989–1995[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 jsou Chris Hinton a Andre Rison vyměněni do Atlanty Falcons za první volbu v draftu, čehož Colts využívají k výběru Jeffa George, quarterbacka a rodáka z Indianapolisu. Eric Dickerson bojkotuje tréninkový kemp, odmítá fyzické testy a je pokutován 750 tisíci dolary. Tým končí s bilancí 7–9 na třetím místě divize[15] a trenér Meyer je nahrazen Rickem Venturim. V ročníku 1991 Colts vyhrávají jediné utkání v jedenáctém týdnu proti Jets a jsou nejhorším týmem celé soutěže.

28. ledna 1992 Colts znovu angažují Teda Marchibrodu, který předchozích pět let pracoval jako asistent trenéra u Buffala Bills. V květnu je Dickerson prodán Los Angeles Raiders a končí tak jeho divoké čtyři roky u týmu. 3. května je před nočním klubem v Cincinnati zastřelen obránce Shane Curry. I tak je sezóna 9–7[15] celkem úspěšná, chybí pouze jediné vítězství k dosažení play-off.

Následující dva roky ovšem Colts upadají znovu do průměru s bilancí 4–12 v roce 1994 a 8–8 v 1995. Během těchto let jsou draftováni nadějní mladíci Marshall Faulk a Trev Alberts, Jeff George je prodán Atlantě Falcons a na jeho místo nastupuje Jim Harbaugh, a také je zaznamenána historicky nejnižší návštěva, 47 372 diváků.[15]

1995[editovat | editovat zdroj]

Před startem sezóny podepisuje quarterback Craig Erickson z Tampy Bay Buccaneers dlouholetou smlouvu, ale po třech utkáních získává Harbaugh svou pozici zpět a stává se nejlépe přihrávajícím hráčem NFL. Bilance 9–7 stačí na play-off a Colts získávají přezdívku „kardiaci“ díky čtyřem vítězstvím v závěru utkání.

V prvním kole play-off překvapují San Diego Chargers na jeho hřišti a vítězí 35:20. O týden později šokují Kansas City Chiefs, nejlepší tým NFL po základní části, vítězstvím 10:7 a dostávají se do prvního konferenčního finále od roku 1972, kdy ještě hráli v Baltimoru. S Pittsburgh Steelers je to přetahovaná od začátku do konce, tři minuty před koncem zaznamenává rozhodující touchdown pro Steelers Bam Morris. 5 vteřin před koncem Harbaugh přihrává Aaronu Baileymu do end zóny, ale ten pouští míč a Colts prohrávají 16:20.[15]

1996[editovat | editovat zdroj]

Měsíc po porážce se na Colts valí další problémy: majitel Robert Irsay utrpí mrtvici a během rekonvalescence je vedením klubu pověřena jeho žena Nancy a syn Jim, generální manažer klubu. Další komplikací je hledání nového trenéra, protože Ted Marchibroda není spokojen s prodloužením stávající smlouvy o pouhý rok. Střídá ho Lindy Infante, který si ponechává funkci ofenzivního koordinátora.[15] V draftu získávají wide receivera Marvina Harrisona. Colts se vezou na vítězné vlně a první čtyři zápasy vyhrávají, ale zranění decimují tým a nakonec se do play-off dostávají s pořádnou dávkou štěstí. Tam naráží znovu na Steelers a znovu prohrávají, tentokrát jednoznačně 14:42.[15]

V přestávce mezi sezónami se Jim Irsay stává jediným vlastníkem Colts, čímž vstupuje do historie NFL jako nejmladší majitel všech dob. Pro klub pracuje již od roku 1982 a je přezdíván „nejlepším maloobchodním majitelem v NFL.“[18] Po smrti otce se Jim okamžitě snaží vtisknout klubu vlastní rukopis. Ostatní majitelé klubů v NFL „oceňují jeho práci majitele klubu a jednomyslným rozhodnutím přidělují Indianapolisu pořádání Super Bowlu v roce 2012, což je výjimečná čest pro město s tak chladným podnebím.“[18] Majitel New England Patriots Robert Kraft: „Volil jsem Indianapolis kvůli Jimovi, protože ho mám rád a respektuji jeho práci.“[18]

1997[editovat | editovat zdroj]

Irsayova první sezóna jako jediného majitele není úspěšná, Colts jsou nejhorším týmem NFL. Nicméně mnohé porážky jsou těsné a Colts si dokonce připisují skalp finalisty Super Bowlu, Green Bay Packers. Irsay najímá Billa Poliana, který je předtím čtyřikrát zvolen nejlepším manažerem NFL jako prezidenta a generálního manažera. Polian promptně propouští Harbaugha a Infanteho a na jeho místo angažuje Jima Moru staršího.

Éra Peytona Manninga (1998–2011)[editovat | editovat zdroj]

Polian definuje strategii přebudování kádru Colts skrze drafty a hned v prvním kole přivádí z University of Tennessee quarterbacka Peytona Manninga, syna slavného Archieho Manninga. A přestože Colts podruhé za sebou zopakují 3–13, úspěch již klepe na dveře.[15]

1998[editovat | editovat zdroj]

Dva dny před draftem prodávají Colts Marshalla Faulka St. Louis Rams za volbu v prvním kole draftu, aby si vybrali running backa Edgerrina Jamese z Miami, přestože byl k dispozici cenami ověnčený Ricky Williams. James rychle zapadl do týmu a spolu s Manningem a Marvinem Harrisonem vytvořili údernou trojici.

1999[editovat | editovat zdroj]

Colts staví statistiky na hlavu a vyrovnávají rekord divize v počtu vítězství za sezónu 13–3. Jako vítězové AFC East mají v prvním kole volno a v druhém se utkávají s Tennessee Titans. Ti mají také úspěšný rok a stejnou bilanci jako Colts, ale v divizi se musí sklonit před Jacksonville Jaguars a hrát zápas o divokou kartu s Buffalo Bills, ve kterém vítězí 22:16. Colts prohrávají s Titans 16:19, Manning, James a Harrison jsou poctěni Pro Bowlem, kicker Mike Vanderjagt se stává nejvíce bodujícím hráčem NFL a James také ofenzivním nováčkem roku.[15]

2000[editovat | editovat zdroj]

Po loňské úspěšné sezóně je nový ročník hráči i fanoušky očekáván s velkým napětím. Po osmi zápasech jsou Colts na 6–2, i když některá vítězství jsou dosažena heroickými výkony v posledních minutách hry. Pak přichází čtyři porážky z pěti zápasů a jedinou možností, jak se dostat do play-off, je vyhrát všechny tři zbývající utkání. To se daří a poprvé od roku 1977 dosahují Colts deseti vítězství v sezóně ve dvou po sobě jdoucích ročnících. Manning (4 413) a James (1 709) získávají tituly NFL za nejvíce naházených, respektive naběhaných yardů. V zápase o divokou kartu ovšem Colts prohrávají s Miami Dolphins 17:23 a pozornost se začíná stáčet k ne zrovna pevné obraně.[15]

2001[editovat | editovat zdroj]

Při draftu je získán wide receiver Reggie Wayne. Manning nahází 4 131 yardů, Harrison nachytá 109 přihrávek, ale Colts decimuje vysoký počet turnoverů. Útok je sice nejlepší v soutěži, na druhou stranu obrana je suverénně nejhorší v počtu povolených yardů (30 z 31 týmů) nebo obdržených bodů (31 z 31). Tým rovněž trápí vysoký počet zranění. Dominic Rhodes se po zranění Jamese sice stává prvním nedraftovaným hráčem, který v sezóně naběhá víc jak 1000 yardů, ale konečný účet 6–10 nedává šanci na play-off. Po rozmíšce s koordinátorem defenzívy Vicem Fangiem je propuštěn trenér Mora.

2002[editovat | editovat zdroj]

Trenér Tony Dungy

Novým koučem se stává Tony Dungy, který je předtím vyhozen Tampou Bay Buccaneers, protože nedokázal ambiciózní tým dovést do Super Bowlu. Irsay byl tak nadšen myšlenkou na příchod Dungyho, že to byl on, kdo inicioval jednání.[19]

V draftu je získán defensive end Dwight Freeney ze Syracuse. V souladu s Polianovu strategií se stává lídrem defenzívy a výsledky se dostavují hned vzápětí. Ještě před sezónou jsou do ligy přijati Houston Texans a Colts jsou přestěhování z AFC East do AFC South k Tennessee Titans, Jacksonville Jaguars a právě Houston Texans. Harrison má fantastickou sezónu a pokořuje několik NFL klubových i rekordů, ale James znovu laboruje se zraněním. Freeney stanovuje nováčkovský rekord deset fumblů za sezónu, tři z nich v utkání proti bývalému spoluhráči ze Syracuse, Donovanu McNabbovi. Nicméně ne všechno jde tak dobře, i když 10–6 stačí na play-off, kde se Colts potkávají s bývalými divizními rivaly, New York Jets. Ačkoli jsou Colts mírnými favority, Jets drtí soupeře 0:41 a Manning stále čeká na první vítězný zápas v play-off.

2003[editovat | editovat zdroj]

Colt vyhrávají divizi s poměrem 12–4 a Manning je spolu s quarterbackem Tennessee Stevem McNairem vyhlášen nejužitečnějším hráčem NFL. V utkání o divokou kartu poráží lehce Denver Broncos 41:10 a v semifinále Kansas City Chiefs na jeho hřišti 38:31. Ve finále AFC sice Colts prohrávají s pozdějšími vítězi Super Bowlu New England Patriots 14:24, ale fanoušci považují tuto sezónu jako bod zlomu.[15]

2004[editovat | editovat zdroj]

V druhém kole draftu je získán safety Bob Sanders. Ročník kopíruje ten předchozí: vítězství v divizi se skóre 12–4 a vypadnutí s Patriots, tentokrát v semifinále konference. Přestože v sezóně přepisuje ofenzíva jeden rekord za druhým, v klíčovém utkání skórují pouze jeden field gól a prohrávají 3:20. Manning obhajuje cenu pro nejužitečnějšího hráčem NFL a čtyřiceti devíti přihrávkami na touchdown překonává rekord Dana Marinoa z roku 1984. Z tria Harrison-Wayne-Stokley má každý minimálně 10 touchdownů a 1 000 naběhaných yardů. Přestože stále panují pochybnosti kolem obrany, Freeney vede statistiky se šestnácti sacky.[15]

2005[editovat | editovat zdroj]

Dungy vede Colts k rekordním čtrnácti vítězstvím a třetímu diviznímu titulu v řadě, pátému v éře Indianapolis. Manning a Harrison překonávají osmdesáti šesti touchdowny dvojici Steve Young - Jerry Rice v tandemu quarterback - receiver v utkání proti St. Louis Rams. O dva týdny později poráží poprvé v kariéře Peyton Manning New England Patriots. Výhodu domácího prostředí proti Pittsburgh Steelers v semifinále konference ovšem Colts trestuhodně zahazují. Steelers vedou po třech čtvrtinách 3:21, ale Dallas Clark touchdownem snižuje a Edgerrin James pět minut před koncem spolu s dvoubodovou konverzí Reggieho Waynea dostává Colts na dostřel 18:21. Po fumblu Jeroma Bettise se míč zastavuje na čtyřiceti yardech a Colts zkouší field gólem vyrovnat, ale Mike Vanderjagt široce míjí.

2006[editovat | editovat zdroj]

Poté, co se stávají prvním týmem v historii NFL, který vyhrává prvních devět utkání v sezóně dva roky po sobě, prohrávají Colts tři ze čtyř následujících zápasů kvůli nejhorší obraně proti běhům. I přesto získávají čtvrtý titul v AFC South v řadě s bilancí 12 vítězství, 4 porážky. Dalším překonaným rekordem je 10 vítězství v sezóně pět let v řadě a Colts vstupují do play-off ze třetího místa. V prvním kole Colts poráží Kansas City Chiefs 23:8, ačkoliv Manning třikrát přichází o míč. Obrana pracuje famózně a Chiefs zaznamenávají první down teprve 3:33 sekund před koncem třetí čtvrtiny. V dalším utkání se Colts setkávají s Baltimore Ravens. Adam Vinatieri, který přišel před sezónou z New England Patriots, kope pět field gólů a protože domácí touto disciplínou skórují pouze dvakrát, postupují po výsledku 15:6 hosté. Colts se potřetí během čtyř sezón dostávají do konferenčního finále a tam na své stadionu RCA Dome naráží na své arcirivaly, Patriots. Domácí v průběhu první půle prohrávají již 3:21, ale ve třetí čtvrtině snižují na 21:28, aby minutu před koncem nováček Joseph Addai po tříyardovém běhu zaznamenal vítězný touchdown. Colts vítězí 38:34 a těší se na první Super Bowl od přestěhování do Indianapolisu.

Super Bowl XLI[editovat | editovat zdroj]
Slavnostní přijetí v Bílém domě

4. února 2007 poráží Colts na Dolphin Stadium Chicago Bears 29:17. Poprvé v historii Super Bowlu prší celé utkání, což spolu s přírodní trávou přispívá k šesti turnoverům v první půli. Bears se rychle dostávají do vedení 6:14, ale Colts ve druhé a třetí čtvrtině vedeni skvělým Manningem otáčí na 22:14. Dvanáct minut před koncem chytá Kelvin Hayden přihrávku Rexe Grossmana, interception runem zaznamenává touchdown a Colts vítězí. Manning je vyhlášen nejužitečnějším hráčem super Bowlu za 247 yardů a 25 kompletních přihrávek z 38. Indianapolis je prvním týmem hrajícím doma v uzavřeném stadionu, který vítězí na nezastřešeném hřišti, prvním týmem vítězícím v dešti a prvním, který vítězí s nejhorší obranou proti běhům v základní části. Tony Dungy se stává teprve třetím mužem (spolu s Tomem Floresem a Mikem Ditkou), který získává Super Bowl jako hráč i trenér a také prvním vítězným černým hlavním trenérem. Colts jsou jediným držitelem Super Bowlu z AFC South.

2007[editovat | editovat zdroj]

V roce 2007 Colts končí s 13–3, ustavují nový klubový rekord pěti divizních titulů v řadě, stávají se prvním týmem NFL s dvanácti vítězstvími v sezóně v pěti po sobě jdoucích ročnících a jedním ze čtyř týmů, který tři roky za sebou vítězí v prvních pěti utkáních. Manning překonává Unitasův rekord (287) v počtu přihrávek na touchdown, Dungy zase počet vítězství Dona Shuly a Teda Marchibrody (oba 73). V divizním play-off Colts prohrávají se San Diego Chargers 24:28.

2008[editovat | editovat zdroj]

Colts otevírají sezónu na zbrusunovém Lucas Oil Stadium, ale nová aréna jim štěstí nepřináší, vítězí teprve ve třetím zápase proti Baltimore Ravens. Teprve pak se Colts rozjíždějí a osmi vyhranými zápasy z posledních osmi dosahují šesté sezóny v řadě se dvanácti a více vítězstvími. V AFC South je ovšem s bilancí 13–3 přeskakují Tennessee Titans a Colts musí do utkání o divokou kartu, ve kterém znovu podléhají Chargers 17:23 po prodloužení. Manning potřetí získává cenu pro nejužitečnějšího hráče NFL.

2009[editovat | editovat zdroj]

12. ledna 2009 odstupuje Tony Dungy z pozice hlavního kouče a jeho nástupcem se stává Jim Caldwell. Pod novým trenérem vyhrávají Colts prvních 14 utkání v řadě a 13. prosince po zdolání Denver Broncos stanovují nový rekord v počtu vyhraných utkání v řadě v běžné sezóně na dvaadvacet. [20] Colts utrpí první porážku proti New York Jets, když Caldwell kontroverzním rozhodnutím posílá na hřiště náhradníky, místo aby se pokusil dosáhnout perfektní sezóny (16–0). Díky bilanci 14–2 mají Colts v prvním kole play-off volno, aby poté na domácím hřišti porazili Baltimore Ravens 20:3. 24. ledna poráží ve finále konference Jets 30:17 a zajišťují si účast v Super Bowlu.

Super Bowl XLIV[editovat | editovat zdroj]

7. února 2010 se v Super Bowlu XLIV na Sun Life Stadium v Miami Colts střetávají s New Orleans Saints. Všechny čtyři Super Bowly, ve kterých Colts hrají, se odehrávají v Miami (první dva na Miami Orange Bowl). Indianapolis se dostává do vedení 10:0, ale Saints skóre otáčí a oba týmy se přetahují o vítězství. Tři minuty před koncem zachytává Tracy Porter přihrávku Manninga na Reggieho Wayna a touchdownem upravuje na konečných 17:31.

2010[editovat | editovat zdroj]

Colts začali dobře a po sedmém hracím týdnu se usazují na čele divize s bilancí 5–2. Poté však přichází série zranění důležitých hráčů a z následujících pěti zápasů vítězí pouze v jediném, takže pozici lídra divize přepustí Jacksonville Jaguars. V tuto chvíli jedinou možností, jak se podívat do play-off, je vyhrát ve čtyřech zbývajících zápasech. S přispěním uzdravených opor, výborných výkonů Jacoba Tammeho a tradičně skvělého Peytona Manninga se to daří. V prvním kole play-off ale dostávají těžkého soupeře, New York Jets s bilancí 11–5. Po opatrném úvodu se do vedení dostávají Colts, ale jejich obrana, stejně jako v základní části, není schopna zastavit běhovou hru Jets a necelou minutu před koncem proměňuje rozhodující field gól z 32 yardů Nick Folk. Colts prohrávají 16:17 a smůlovatá sezóna pro ně končí. I když to v tuto chvíli neví, je to také poslední zápas Peytona Manninga v dresu Colts.

2011[editovat | editovat zdroj]

Manning se v přestávce mezi sezónami podrobuje dvěma operacím krku a zmeškává celou přípravu, ale na základní část by měl být fit. Těsně před začátkem nové sezóny se ovšem znovu zraňuje a s výhledem na půlroční pauzu je pro něj ročník 2011 ztracený. Klub narychlo angažuje veterána Kerryho Collinse, nicméně ten nevyhraje ani jedno z prvních tří utkání a následně se zraňuje. Šanci dostávají náhradní quarterbaci Curtis Painter a Dan Orlovsky, jenže vítězství stále nepřichází a za stavu 0–13 hrozí blamáž v podobě negativní "perfektní sezóny". Orlovsky nakonec spasí tým a upravuje na konečných 2–14.

Éra Andrewa Lucka (2012 - současnost)[editovat | editovat zdroj]

2012[editovat | editovat zdroj]

Colts jsou v sezóně 2011 nejhorším týmem celé NFL a tak mají v Draftu NFL 2012 právo první volby. Majitel Jim Irsay není přesvědčený o stoprocentním zdraví Peytona Manninga a nevyplácí mu dohodnutý bonus, takže legendární quarterback je volný a následně odchází k Denver Broncos. Radikální změny v kádru pokračují, následně odchází opory Gary Brackett, Joseph Addai, Dallas Clark, Jeff Saturday nebo Pierre Garcon. Jako jednička draftu přichází nový a velmi nadějný quarterback ze Stanfordovy univerzity Andrew Luck a jeho spoluhráč, tight end Coby Fleener. Odchází také generální manažer Bill Polian a hlavní trenér Jim Caldwell, kteří jsou silně spojování s Manningem. Novým hlavním trenérem se stává bývalý defenzivní koordinátor Baltimore Ravens Chuck Pagano a Colts přechází v obraně na systém 3–4. V prvních zápasech se nově složenému týmu nijak zvlášť nedaří a po domácí prohře s Jacksonville Jaguars 17–22 se s bilancí 1–2 dostávají na poslední místo ve své divizi. V té době trenér Chuck Pagano oznamuje, že trpí akutní leukémií a post hlavního trenéra dočasně přebírá ofenzivní koordinátor Bruce Arians. Zlom v sezóně přichází hned v následujícím utkání proti Green Bay Packers, ve kterém Colts otáčí nepříznivý poločasový stav 3:21 na vítězství 30:26 a do konce základní části zvítězí v devíti z dvanácti zápasů. Za zmínku stojí především vítězství 35:33 na hřišti Detroit Lions, kdy Andrew Luck svými přihrávkami na 2 touchdowny otáčí skóre v poslední pětiminutovce. S bilancí 11–5 končí Indianapolis na druhém místě ve své divizi za suverénními Texans a v prvním kole play-off tak musí cestovat do Baltimoru. Zde poměrně jasně prohrávají s budoucími šampiony Super Bowlu 9:24 hlavně proto, že Colts nedokážou skórovat ani jeden touchdown. Chuck Pagano se uzdravuje a i proto je sezóna 2012 hodnocena jako velmi úspěšná.

2013[editovat | editovat zdroj]

Luck během svého prvního playoff utkání proti Baltimore Ravens

Colts zopakovali bilanci z předcházející sezóny (11-5) a to i přesto, že měli podstatně těžší los a také mnoho zraněných klíčových hráčů. Z prvních osmi zápasů pouze dva prohráli a porazili tak silné týmy, jako Denver Broncos, Seattle Seahawks nebo San Francisco 49ers (tři ze čtyř finalistů konferencí). Jenže střed sezóny především kvůli zraněním nevyšel a po porážce 28:42 od Bengals se Colts ocitli na hraně postupu. Díky zlepšené hře obrany a objevu wide receivera T. Y. Hiltona se třemi jasnými vítězstvími (nad Texans, Chiefs a Jaguars) Indianapolis posunul do playoff.

Zde je čekali opět Chiefs a toto utkání vešlo do historie. Obrana Colts v prvním poločase totálně selhala, když Alex Smith přihrál na 4 touchdowny a Chiefs se na začátku třetí čtvrtiny dostali do pohodlného vedení 10:38. Jenže v tu chvíli předvedl své schopnosti Andrew Luck a čtyřmi přihrávkami na touchdown spolu se zlepšeným výkonem obrany dovedl domácí k vítězství 45:44, když rozhodující přihrávku pět minut před koncem zachytil a v touchdown ji proměnil T. Y. Hilton. Jednalo se o druhý největší comeback v playoff v historii NFL. V Divisional Playoff Game čekali Colts Patiots. Až do poslední čtvrtiny byl zápas poměrně vyrovnaný, ale pak zabrala defenzíva Patriots a protože obrana Colts nedokázala v průběhu celého utkání zastavit běhovou hru soupeře, skončil zápas jednoznačně 22:43.

Lucas Oil Stadium[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Lucas Oil Stadium.
Zevnějšek Lucas Oil Stadium

Po čtyřiadvaceti letech hraní v RCA Dome se na podzim 2008 Colts stěhují do nového domova. V prosinci 2004 se město Indianapolis a Jim Irsay domlouvají na výstavbě nového stadionu v ceně jedné miliardy dolarů (včetně ceny za vylepšení Indianapolis Convention Center). Za částku 122 milionů dolarů je na dalších 20 let aréna pojmenována podle firmy Lucas Oil.

Objekt zaujímá plochu 167 tisíc metrů čtverečních. Je to sedmipodlažní stadión se 63 000 místy pro fotbal, ale může být přestavěn na 70 000 pro NCAA basketbal nebo hudební koncert. Povrch je tvořen FieldTurfem a nachází se 7,6 metru pod zemí. Vybavení: 13 eskalátorů, 11 výtahů pro návštěvníky, 800 toalet a dvě obří HD obrazovky o rozměrech 30x16 metrů. Dominantním prvkem stavby je otevíratelná skleněná stěna v průčelí. Kromě fotbalu bude hostit mužský i ženský basketbalový turnaj NCAA, Super Bowl XLVI v roce 2012 (jehož finanční výtěžek je odhadován na 286 milionů dolarů) nebo třeba mistrovství světa pochodových kapel mezi léty 2009 až 2018.

Logo a uniformy[editovat | editovat zdroj]

Logo a uniformy se nezměnily od debutu v roce 1953. Helma je bílá s modrým pruhem a modrou podkovou na boku. Modré dresy mají na ramenou dva bílé pruhy, bílé dresy modré pruhy. Kalhoty jsou bílé s modrým pruhem po straně.

Mezi roky 1982-1986 nosili Colts šedé kalhoty a bílé dresy. Kalhoty obsahovaly na straně nahoře modrou podkovu s hráčovým číslem uvnitř. Po toto období a ještě v roce 1987 používali také kombinaci bílý dres - bílé kalhoty.

Colts poprvé oblékli kombinaci modré kalhoty s bílým dresem během prvních tří zápasů v roce 1995, ale pak se vrátili k bílým kalhotám. Tým udělal drobné změny v roce 2004, kdy nahradil modré dráty přilby šedými, ztmavil královskou modru na dresech na „speed blue“ a přidal dva horizontální pruhy na ponožky (v roce 2006 opět mizí). V roce 2010 Colts představují upravenou třetí sadu, která se liší pouze jiným umístěním pruhů a modrými helmami namísto bílými.[21]

Maskoti[editovat | editovat zdroj]

Během působení v Baltimoru vznikla Baltimore Colts' Marching Band. Tato oficiální pochodová kapela Colts byla založena 7. září 1947 a od té doby nepřetržitě podporuje americký fotbal v Baltimore, byť již třetí existující tým. Po odchodu Colts do Indianapolisu byla opuštěna a s týmem se nepřesunula[22]. Od té doby nemají Indianapolis Colts žádnou pochodovou kapelu.

Oficiálním maskotem Colts je Blue. Tento antropomorfní modrý kůň obléká bílý dres Colts s modrou podkovou vpředu. Poprvé byl představen 17. září 2006 v domácím utkání proti Houston Texans, které Indianapolis vyhrál 43:24.

Klub také má oficiální roztleskávačky[23]. Družstvo má aktuálně 26 členek a vzniklo v roce 1954 jako první v NFL. Jejich úbor se skládá z bílých bot, bílé minisukně, krátké bílé vesty a modré podprsenky. Výrazně na sebe upozornily, když si některé členky v roce 2012 na podporu leukémií trpícího trenéra Colts Chucka Pagana oholily hlavy[24].

Rivality[editovat | editovat zdroj]

New England Patriots[editovat | editovat zdroj]

Rivalita mezi Indianapolis Colts a New England Patriots je jednou z nejnovějších v NFL. Je poháněna srovnáváními mezi Peytonem Manningem a Tomem Bradym a jejich organizační bravurou. Ze začátku se chopili taktovky Patriots a vyhráli šest utkání v řadě, včetně finále konference 2003 a semifinále 2004. Colts vítězí ve třech dalších utkáních, včetně konferenčního finále 2006 na cestě za Super Bowlem XLI. Ironií osudu je, že oba týmy od roku 1970 do 2001 hráli ve stejné konferenci, ale rivalita vypukla až po přesunutí Colts do AFC South.

Rané rivality[editovat | editovat zdroj]

Mezi léty 1953–66 hráli Colts v NFL Western Conference, ale neměli žádného rivala, protože většina jejich soupeřů se nacházela daleko na západě v oblasti velkých jezer (Green Bay Packers, Detroit Lions, Chicago Bears apod.). Nejblíže Baltimoru hráli Washington Redskins, ale ti nebyli ve stejné divizi a navíc v té době nebyli dobří.

New York Giants[editovat | editovat zdroj]

V letech 1958 a 1959 vyhrál Baltimore dvakrát finále NFL a pokaždé v něm porazil New Yorku Giants, ačkoli s ním v průběhu základní části sezóny 1958 prohrál a ve finále se mu mnoho šancí nedávalo. Rivalita postupem času vyprchala, Giants si na začátku šedesátých let špičkovou výkonnost udrželi, Colts nikoliv. Po sloučení AFL a NFL jsou oba týmy zařazeni do jiných divizí. V současnosti vede Colts quarterback Peyton Manning a Giants jeho mladší bratr Eli.

Miami Dolphins[editovat | editovat zdroj]

Po sloučení AFL a NFL se baltimorští v roce 1970 dostali do AFC k novým týmům: New York Jets, Miami Dolphins, Buffalo Bills a Boston Patriots. Vedeni quarterbackem Earlem Morrallem se Colts stali prvním vítězi AFC East o jedno vítězství právě před Miami Dolphins a získali první Super Bowl. O rok později si to oba kluby znovu rozdaly o prvenství, ale tentokrát Dolphins s 10–1–3 předčili Colts s 10–4. Navíc se oba potkávají ve finále konference a Dolphins vítězí 21:0. V letech 1975 a 1977 zaznamenají oba týmy stejnou bilanci 10–4, ale pokaždé postupují Colts, jednou díky vzájemným zápasům a podruhé lepší konferenční bilancí. V následujících letech rivalita utichá díky špatným výsledků Colts. Posledním významným utkáním je zápas o divokou kartu v roce 2000, který po prodloužení získávají Dolphins. Dva roky poté jsou Colts přesunuti do AFC South a rivalita definitivně končí.

Hráči[editovat | editovat zdroj]

Soupiska pro sezónu 2014[editovat | editovat zdroj]

Indianapolis Colts
Útok Obrana Special team Vysvětlivky:
QB - Quarterback
RB - Runningback
FB - Fullback
HB - Halfback
PR - Punt returner
KR - Kick returner
WR - Wide receiver
TE - Tight end
C - Center
G - Guard
T - Offensive tackle
NT - Nose tackle
DT - Defensive tackle
DE - Defensive end
MLB - Middle linebacker
ILB - Inside linebacker
OLB - Outside linebacker
SS - Strong safety
FS - Free safety
CB - Cornerback
K - Kicker, Placekicker
P - Punter
LS - Long snapper
Číslo Jméno Pozice Číslo Jméno Pozice Číslo Jméno Pozice
12 Andrew Luck QB 96 Josh Chapman NT 1 Pat McAfee P
11 Matt Hasselbeck QB 95 Montori Hughes NT 45 Matt Overton LS
33 Vick Ballard RB 73 Kelcy Quarles DE 4 Adam Vinatieri K
44 Ahmad Bradshaw RB 99 Ricky Jean-Francois DE Náhradníci
34 Trent Richardson RB 90 Cory Redding DE 7 Dominique Davis QB
36 Dan Herron RB 95 Fili Moala DE 11 Josh Lenz WR
39 Stanley Havili FB 61 Jeris Pendleton DE 85 Ryan Lankford WR
10 Donte Moncrief WR 97 Arthur Jones DE 86 Erik Swoope TE
13 T. Y. Hilton WR 94 Zach Kerr DE 65 David Arkin G
14 Hakeem Nicks WR 52 D'Qwell Jackson ILB 73 Reid Fragel T
87 Reggie Wayne WR 51 Henoc Muamba ILB 67 Nnamdi Obukwelu DT
17 Griff Whalen WR 43 Shawn Loiseau ILB 54 Andrew Jackson ILB
16 Da'Rick Rogers WR 50 Jerrell Freeman ILB 31 Dewey McDonald SS/FS
83 Dwayne Allen TE 57 Josh McNary ILB 40 Sheldon Price CB
80 Coby Fleener TE 55 Mario Harvey ILB/OLB/FB
84 Jack Doyle TE 58 Andy Studebaker OLB/ILB
62 Khaled Holmes C 91 Jonathan Newsome OLB
72 Jonotthan Harrison C 93 Erik Walden OLB
63 A. Q. Shipley C 98 Robert Mathis OLB
66 Donald Thomas G 59 Cam Johnson OLB
60 Lance Louis G 48 Aaron Morgan OLB
75 Jack Mewhort G 53 Chris Carter OLB
69 Hugh Thornton G 56 Daniel Adongo OLB
68 Ulrick John T/G 92 Björn Werner OLB
76 Joe Reitz T/G 29 Mike Adams SS
74 Anthony Castonzo T 32 Colt Anderson SS
78 Gosder Cherilus T 38 Sergio Brown FS
71 Xavier Nixon T 30 LaRon Landry FS
64 Jamon Meredith T 28 Greg Toler CB
23 Loucheiz Purifoy CB
27 Josh Gordy CB
21 Vontae Davis CB
20 Darius Butler CB

Členové Síně slávy profesionálního fotbalu[editovat | editovat zdroj]

Hráči[editovat | editovat zdroj]

Baltimore Colts
  • 1968 - Art Donovan
  • 1969 - Joe Perry
  • 1972 - Gino Marchetti
  • 1973 - Raymond Berry
  • 1973 - Jim Parker
  • 1975 - Lenny Moore
  • 1979 - Johnny Unitas
  • 1990 - Ted Hendricks
  • 1992 - John Mackey
Indianapolis Colts
  • 1996 - Richard Dent
  • 1999 - Eric Dickerson
  • 2011 - Marshall Faulk

Trenéři[editovat | editovat zdroj]

Baltimore Colts

Vyřazená čísla[editovat | editovat zdroj]

Číslo Jméno Pozice Kariéra
18 Peyton Manning Quarterback 1998–2011
19 Johnny Unitas Quarterback 1956–72
22 Buddy Young Running back 1953–55
24 Lenny Moore Halfback 1956–67
70 Art Donovan Defensive tackle 1953–61
77 Jim Parker Offensive lineman 1957–67
82 Raymond Berry Wide receiver 1955–67
89 Gino Marchetti Defensive end 1953–66

Kruh cti[editovat | editovat zdroj]

Draft[editovat | editovat zdroj]

Hráči draftovaní v prvním kole za posledních deset sezón:

Rok Pořadí Jméno hráče Pozice Univerzita
2005 29 Marlin Jackson Cornerback Michigan
2006 30 Joseph Addai Running back Louisiana State
2007 32 Anthony Gonzalez Wide receiver Ohio State
2008 nikdo
2009 27 Donald Brown Running back Connecticut
2010 31 Jerry Hughes Defensive end Texas Christian
2011 22 Anthony Castonzo Tackle Boston College
2012 1 Andrew Luck Quarterback Stanford
2013 24 Björn Werner Outside linebacker Florida State
2014 nikdo

Personál[editovat | editovat zdroj]

Personál Indianapolis Colts
Management klubu

Hlavní trenéři

Trenéři ofenzívy

 

Trenéři defenzívy

Trenéři speciálních týmů

Kondiční a siloví trenéři


Statistiky a rekordy[editovat | editovat zdroj]

Shrnutí posledních pěti sezón Colts.
Šampion Super Bowlu (1970–present) Šampion Konference Šampion Divize Divoká karta
Sezóna Liga Konference Divize Základní část Výsledky v play-off Ocenění
Umístění Vítězství Porážky Remízy
2008 NFL AFC South 2 12 4 0 Porážka ve Wild Card Playoff s Chargers 17:23 v prodloužení Peyton Manning (MVP)[25]
2010 NFL AFC South 1 10 6 0 Porážka ve Wild Card Playoff s Jets 16:17
2011 NFL AFC South 4 2 14 0
2012 NFL AFC South 2 11 5 0 Porážka ve Wild Card Playoff s Ravens 9:24 Bruce Arians (trenér roku)[26]
2013 NFL AFC South 1 11 5 0 Vítězství v Divisional Playoff nad Chiefs 45:44
Porážka v Conference Championship s Patriots 22:43
Celkem 475 420 7 (1953–2012, pouze základní část)
20 22 (1953–2012, pouze play-off)
495 442 7 (1953–2012, základní část i play-off)

Rekordy[editovat | editovat zdroj]

Lídři Colts všech dob
Vlastnost Jméno Rekord Roky v Colts
Přihrávky Peyton Manning 54 828 naházených yardů 1998–2011
Běhy Edgerrin James 9 226 naběhaných yardů 1999–2005
Zachycené přihrávky Marvin Harrison 14,580 zachycených yardů 1996–2008
Vítězství jako trenér Tony Dungy 85 vítězství 2002–2008

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Indianapolis Colts na anglické Wikipedii.

  1. A look at the history of the Indianapolis Colts [online]. . Dostupné online.  
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q Baltimore Colts (1953-1983) [online]. Sportsecyclopedia.com, [cit. 2010-02-07]. Dostupné online.  
  3. SANDOMIR, Richard. The ‘Greatest Game’ in Collective Memory. [s.l.] : The New York Times. Dostupné online.  
  4. No Kick, No Classic [online]. espn.com, [cit. 2008-12-29]. Dostupné online.  
  5. Colts Stadium Rent To Rise [online]. google.com, [cit. 2010-03-17]. Dostupné online.  
  6. Colts May Build Own Stadium [online]. google.com, [cit. 2010-03-17]. Dostupné online.  
  7. a b c d e f g Descendants of the Mayflower by Michael Devitt [online]. Members.tripod.com, [cit. 2010-02-07]. Dostupné online.  
  8. > Getting a fix on Indianapolis Colts owner Bob Irsay's - 12.15.86 - SI Vault [online]. Vault.sportsillustrated.cnn.com, 1986-12-15, [cit. 2010-02-07]. Dostupné online.  
  9. a b c GoogleBook: Glory For Sale [online]. Books.google.com, 1972-08-15, [cit. 2010-02-07]. Dostupné online.  
  10. Glory For Sale [online]. Books.google.com, 1972-08-15, [cit. 2010-02-08]. Dostupné online.  
  11. a b RCA Dome nears last game - 13 WTHR - Indianapolis News | [online]. Wthr.com, [cit. 2010-02-07]. Dostupné online.  
  12. google.com, [cit. 2010-02-07]. Dostupné online.  
  13. New York Times, 1984-02-28, [cit. 2010-02-07]. Dostupné online.  
  14. a b Members.tripod.com, [cit. 2010-02-07]. Dostupné online.  
  15. a b c d e f g h i j k l m n o p Indianapolis Colts History [online]. .indystar.com, [cit. 2010-02-07]. Dostupné online.  
  16. Siteselection.com, 2010-02-07. Dostupné online.  
  17. The Next Mayor Is...: ...Out There Somewhere. Who Wants the Job, And Who Could Actually Win It? | Baltimore City Paper [online]. Citypaper.com, [cit. 2010-02-07]. Dostupné online.  
  18. a b c . Dostupné online.  
  19. Dungy inherits high-powered offense [online]. USA Today. Dostupné online.  
  20. Manning, Colts fortify legacy with 22nd straight regular-season win [online]. ESPN.com, 2009-12-13, [cit. 2009-12-13]. Dostupné online.  
  21. There’s No Service Like Wire Service, Vol. 6 [online]. ESPN.com, [cit. 2010-02-22]. Dostupné online.  
  22. Baltimore Ravens | Ravenstown | Marching Ravens [online]. Ravensband.org, [cit. 2012-07-05]. Dostupné online.  
  23. Cheerleaders Home [online]. Colts.com, [cit. 2012-09-03]. Dostupné online.  
  24. GREENBERG, Chris. Colts Cheerleaders Shave Heads: Megan M, Crystal Ann Go Bald For Chuck Pagano [online]. The Huffington Post, 2012-11-25, [cit. 2012-12-24]. Dostupné online.  
  25. Manning claims fourth MVP in landslide [online]. ESPN. Associated Press, 09-01-2010, [cit. 2010-12-12]. Dostupné online.  
  26. Bruce Arians wins Coach of the Year for work with Colts [online]. NFL.com, 02-02-2013, [cit. 2013-03-25]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]