Hieronymus Colloredo-Mannsfeld
| Hieronymus (Jeroným) IX. Colloredo-Mannsfeld | |
|---|---|
 Erb rodu | |
| 8. kníže z Colloredo-Mannsfeldu | |
| Ve funkci: 30. ledna 1990 – 12. prosince 1998 (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává) | |
| Předchůdce | Josef III. Colloredo-Mansfeld |
| Nástupce | Jerome (Hieronymus X.) Colloredo-Mannsfeld |
| Narození | 9. června 1912 Berlín  Německá říše |
| Úmrtí | 2. prosince 1998 (ve věku 86 let) Zbiroh  Česko |
| Titul |  kníže |
| Rodiče | Hieronymus (Jeroným) VIII. Colloredo-Mannsfeld (1870–1942) a Berta Kolowrat-Krakowská (1890–1982) |
| Příbuzní | strýc a adoptivní otec: Josef II. z Colloredo-Mannsfeldu (1866–1957) bratr: Josef Colloredo-Mansfeld (1910–1990) bratr: Weikhard Colloredo-Mannsfeld (1914–1946) bratr: Friedrich Colloredo-Mannsfeld (1917–1991) synovec: Jerome (Hieronymus X.) Colloredo-Mannsfeld (* 1949) děd: Hieronymus VII. z Mannsfeldu (1842–1881) babička: Aglaja Festeticsová de Tolna (1840–1897) děd: Leopold Filip Kolowrat-Krakowský (1852–1910) babička: Nadine von Huppmann-Valbella (1858–1942) neteř: Kristina Colloredo-Mansfeldová (* 1940) strýc: Alexander Kolowrat-Krakowský (1886–1927) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hieronymus IX. Colloredo-Mannsfeld, také Jeroným mladší Colloredo-Mannsfeld, přezdívaný Honomé[1] (celým jménem německy Hieronymus Medarus Alexander Felicianus Maria Fürst von Colloredo-Mannsfeld;[2] 9. června 1912 Berlín – 12. prosince 1998 Zbiroh)[3] byl český šlechtic z rodu Colloredo-Mannsfeld, signatář Národnostního prohlášení české šlechty ze září 1939 a restituent zámků Zbiroh a Dobříš.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se jako druhý syn Hieronyma (Jeronýma) VIII. Colloredo-Mannsfelda (1870–1942) a jeho manželky Berty Kolowrat-Krakowské (1890–1982). Měl staršího bratra Josefa (1910–1990), 7. knížete, a mladší bratry Vikarda (Weikharda, 1914–1946) a Bedřicha (Friedricha, 1917–1991). Sourozenci vyrůstali bez matky, ta se totiž zamilovala do amerického černošského zpěváka Rolanda Hayese (1887–1977) a rodinu opustila.[1][pozn. 1]
V roce 1918 se rodiče usadili na zámku Zbiroh. Jak bylo ve vyšší společnosti běžné, měl Hieronymus soukromé učitele. Základní školu a gymnázium vychodil tudíž pouze externě.[4] V mladí pozoroval Alfonse Muchu při jeho malování Slovanské epopeje na Zbirohu.[5]
Tři roky navštěvoval univerzitu v Mnichově, kde studoval ekonomii, chodil také na přednášky z dějin umění. Po převzetí moci nacisty se zapsal na filozofii na německé univerzitě v Praze, ale po jednom semestru na protest přešel na její českou sestru.[1] Během studií se seznámil s Annou Masarykovou.[6] Studia nemohl dokončit, protože v listopadu 1939 nacisté zavřeli české vysoké školy.
Ovládal dokonale češtinu, angličtinu, francouzštinu a italštinu.[7]
V roce 1929 ho spolu s bratry adoptoval bezdětný strýc Josef II. Colloredo-Mannsfeld (1866–1957), 6. kníže,[8] a už v roce 1925 jim předal rodový majetek.[9] Sourozenci byli tehdy ovšem ještě nezletilí. Jeroným získal Zbiroh.[1] Strýci žijícímu ve Francii museli vyplácet vysokou rentu. Doživotním ústředním ředitelem všech colloredovských majetků v Československu se stal otec.[10]
V září 1939 připojil stejně jako jeho otec a dva bratři svůj podpis k Národnostnímu prohlášení české šlechty. V roce 1942 byli všichni členové rodu, včetně těch žijících v zahraničí, prohlášeni za „nepřátele říše“ a veškerý jejich majetek v Čechách a Rakousku byl zabaven Německou říší. Nejednalo se tedy pouze o vnucenou správu. Zbiroh zabral wehrmacht. V této době se ze zámku ztratilo téměř veškeré vybavení[6] Jeroným byl povolán na nucené práce v brdských lesích, kde stavěl vojenskou střelnici wehrmachtu. Přes týden bydlel ve vesnici Kolvín, neděle trávil ve srubu ve Zbirohu, který mu půjčil přítel.[6]
Po válce mu byl majetek navrácen, ale v roce 1948 mu byl komunisty vyvlastněn. V listopadu 1948 opustil v kufru automobilu italského diplomata přes Bratislavu Československo. Z Vídně pak jel přes Linec do americké okupační zóny. Pět měsíců žil ve Švýcarsku.[11] Pak žil čtyřicet let v Kanadě. Měl finanční prostředky, zabýval se obchodem realit, investoval do akcií. Cestoval po USA a Mexiku.[11] O československé občanství nepřišel.[12]
Do Československa jezdil od roku 1971 téměř pravidelně každý rok na deset dní. Pokaždé navštívil Bouchalku a jezdil také do Prahy.[12]
Po Sametové revoluci restituoval majetek, což obnášelo třináct tisíc hektarů lesa, přibližně tři sta hektarů zemědělské půdy, zámek ve Zbirohu a jako dědictví po bratru Weikhardovi zámek v Dobříši.[13] Zámek ve Zbirohu prodal armádě. V roce 2004 byl převeden na město Zbiroh, které ho prodalo společnosti Gastro Žofín.[14] Jeroným také prodal také rybník a pivovar, aby měl finanční prostředky pro nutné investice.[5] Bydlel uprostřed lesů v komplexu hájovny u Zbirohu.[15] Ve stáří onemocněl rakovinou.[16] Zemřel svobodný a bezdětný.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 74. Dále jen Návraty české šlechty.
- ↑ MAREK, Miroslav. Rodokmen Colloredů 2 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-01-23 [cit. 2022-12-28]. Dostupné online.
- ↑ POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 71.
- ↑ HORČIČKA, Václav; ŽUPANIČ, Jan. Šlechta na křižovatce. Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Agentura Pankrác s. r. o., 2017. 912 s. ISBN 978-80-86781-33-4. S. 691. Dále jen Šlechta na křižovatce.
- ↑ a b Návraty české šlechty, s. 90
- ↑ a b c Návraty české šlechty, s. 75
- ↑ Návraty české šlechty, s. 71
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 647
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 646
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 677
- ↑ a b Návraty české šlechty, s. 85
- ↑ a b Návraty české šlechty, s. 88
- ↑ Návraty české šlechty, s. 89–90
- ↑ JUŘÍK, Pavel. Encyklopedie šlechtických rodů. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2014. 464 s. ISBN 978-80-242-4573-7. S. 335.
- ↑ Návraty české šlechty, s. 86
- ↑ Návraty české šlechty, s. 91
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. Kapitola 3.