Antipsychiatrie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Antipsychiatrie je široké hnutí převážně anglosaského původu, které se v 60. letech 20. století rozešlo s kritérii a metodami klasické psychiatrie. Původní hlavní směr antipsychiatrie vznikl v rámci psychiatrie (vedli jej sami psychiatři). Odmítal existenci psychických poruch jako specifických nemocí a vykládal je jako reakci na sociální prostředí, přičemž klasická psychiatrie je podle něj oporou patologické a patogenní společnosti.[1] Klasické psychiatrické výklady tak brání kritice stavu společnosti, psychiatrické metody jsou společensky schvalovaným násilím a nástrojem moci pod rouškou medicíny a vědy.[2]

Umírněnější a racionálnější směry vycházející z antipsychiatrie nebo k ní alternativní kritizují především používání neprověřených předsudků a postupů a „psychiatrických legend“ a zaměřují se na analýzu společenské role psychiatrie, psychiatrického nálepkování (labelling) a stigmatizace, procesu sociálně-administrativního psychiatrického dělení lidí na „blázny“ a „normální“ osoby. (viz[2]) Podobnými otázkami se zabýval i Michel Foucault[3]

Většina přístupů řazených k tzv. „antipsychiatrii“ odmítá užívání psychiatrických léčiv (psychofarmak) nebo elektrošoků a preferuje alternativní metody, šetrnější k lidskému tělu, zejména psychologické metody (arteterapie, přijetí a integrace odlišnosti psychiky atd.) Odmítá například internování schizofreniků v psychiatrických léčebnách.

Např. schizofrenie může být interpretována jako reakce na stresovou situaci – tzv. psychologické zhroucení. Zkušenost získaná během změněného prožívání může vést k osobnostnímu růstu jedince, psychofarmaka tento proces naruší. V rámci antipsychiatrického hnutí bývá zdůrazňováno, že psychiatři neznají příčiny duševních nemocí ani nevědí, jak je vyléčit. Předmětem kritiky bývá i to, že psychiatři mnohdy léčí psychofarmaky i stavy, které mohou mít jiné somatické příčiny.

Na přelomu 20. a 21. století je předmětem antipsychiatrické kritiky například nadužívání psychiatrické stigmatizace u dětí (např. ADHD – dětská hyperaktivita s poruchou pozornosti) a masové nasazování psychofarmak k úpravě vybočujících dětí.

Do „antipsychiatrického hnutí“ se počítají modernější a humánnější psychiatrické přístupy, z nichž některé dnes již mají v psychiatrii své místo, tak i přístupy odmítající psychiatrii jako celek například z náboženských nebo jiných ideologických pozic (např. scientologie). Michal Černoušek považoval antipsychiatrii za sebereflexi oboru psychiatrie, která ovšem došla tak daleko, že popřela povahu psychiatrie jako medicínského oboru sloužícího pomoci nemocným a shledala ji sociálně-administrativním nástrojem segregace lidí.[4]

Analýzou antipsychiatrie se zabýval například C. Koupernik, historik psychiatrie, ve své knize Smysl a nesmysl antipsychiatrie.[4] Antipsychiatrické hnutí charakterizoval třemi body:

  • místo skutečné diagnostiky používá psychiatrie jakýsi „předem daný herbář patologie lidské botaniky“
  • proti psychiatrické represi je třeba bojovat, pochopit v některých případech i svobodu psychopatologického projevu
  • je třeba posunout zastaralé metody psychiatrie, jejichž podstatou je nálepkování a internace

Thomas Szasz, jeden ze zakladatelů antipsychiatrie, vycházel z těchto myšlenek:[4]

  • ne všechny psychické poruchy jsou psychickými chorobami
  • duševní zdraví je tak složitá věc, že nemůže být předepisovánou pouhou medicínou – často bývá duševní nemoc důsledkem sociální patologie
  • institucionálně aplikovaná psychiatrie může někdy z duševně zdravého jedince vytvořit pomateného a duševně chorého.

Antipsychiatrie se sama stala obětí nálepkování, když mnohé, často rozdílné i oprávněně kritické pohledy na psychiatrii byly označeny za jediné hnutí s názvem antipsychiatrie, což může napomoci jejich diskreditaci. Podle Černouška[4] tato paušalizace neodpovídá skutečnosti.

Působení scientologické církve[editovat | editovat zdroj]

Jako jedna z vůdčích[zdroj?] platforem antipsychiatrického hnutí v současné době vystupuje Občanská komise za lidská práva (CCHR, Citizens Commission on Human Rights), založená scientologickou církví v roce 1969.

Jako svůj cíl deklaruje boj se zločiny proti lidským právům spácháné psychiatry a ostatními profesionály, kteří se podílejí na léčení duševních chorob (např. psychologové). Tvrdí, že se zasloužila na odhalení zvěrstev psychiatrů, podvodů v psychiatrických léčebnách apod., vydává publikace dokazující odhalení podvodu psychiatrů či celé společnosti na pacientech.

Dějiny antipsychiatrie[editovat | editovat zdroj]

Podle českého psychologa Michala Černouška[4] byl prvním průkopníkem antipsychiatrického uvažování anglický filosof A. Meyerson, který v roce 1936 popsal v článku Omyly v psychiatrii předsudky a přežitky obsažené v základech psychiatrického myšlení.

Představitelé antipsychiatrie[editovat | editovat zdroj]

  • David Cooper[5]
  • Ronald David Laing[6]
  • Thomas Szasz, původně psychoanalytik[4]. Knihy:
    • Manufaktura šílenství
    • Mýtus duševní nemoci
  • Marc Rufer. Publikace:
    • Irrsinn Psychiatrie (Šílenství psychiatrie), 1988, nakl. Cytglogge, Bern
    • Wer ist Irr? (Kdo je blázen?), 1991, nakl. Cytglogge, Bern
    • Psychiatrie – Taeter, Opfer, Methoden (Psychiatrie – pachatelé, oběti, metody), 1996, nakl. Cytglogge, Bern
    • Tabletky štěstí. Extáze, Prozac – návrat psychofarmak?, nakl. Books, Brno, 1998, ISBN 80-85914-97-2, orig. vydání Glückspillen. Extasy, Prozac und das Comeback der Psychopharmaka., 1995, Droemersche Verlaganstalt Th. Knaur Nachf. München.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jan Jandourek: Sociologický slovník, Portál, Praha, 2001, ISBN 80-7178-535-0. Str. 28, heslo antipsychiatrie.
  2. a b Pavel Hartl, Helena Hartlová: Psychologický slovník. Praha, Portál, 2000, ISBN 80-7178-303-X. Str. 49, heslo antipsychiatrie.
  3. Michel Foucault: Psychologie a duševní nemoc, Dauphin, Praha, 1999. Orig. Maladie mentale et psychologie, Presses universitaires de France, Paříž, 1962 a 1966, předchozí verze Maladie mentale et personnalité, 1954.
    Michel Foucault: Naissance de la clinique (Zrození kliniky), 1963
    Michel Foucault: Surveiller et punir (Dohlížet a trestat), 1975 (vývoj vězeňství, včetně paralel s psychiatrií)
  4. a b c d e f Michal Černoušek: Šílenství v zrcadle dějin. Grada Avicenum, Praha, 1994, ISBN 80-7169-086-4. O antipsychiatrii je speciálně kapitola 1.4, str. 26.
  5. Brother Beast: the David Cooper Anti-Page
  6. R.D. Laing and the Paths of Anti-Psychiatry

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Karel Chromý: Duševní nemoc – Sociologický a sociálněpsychologický pohled. Praha, Avicenum, 1990.
  • Erving Goffman: Stigma, 1963, česky 2003
  • C. Koupernik: Smysl a nesmysl psychiatrie
  • A. Meyerson: Omyly v psychiatrii (článek, 1936)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]