Amenhotep, syn Hapuův

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o staroegyptském hodnostáři. Další významy jsou uvedeny v článku Amenhotep.
Amenhotep, syn Hapuův

Amenhotep, syn Hapuův (znám též pod jménem Huj, Manehto jej označuje jako Paapida,[1] což je pořečtená verze egyptského přizviska sa Hapi – „syn Hapuův“) byl vezír[2] a významný hodnostář, královský písař a „ředitel všech královských staveb“ ve starověkém Egyptě za vlády panovníka 18. dynastie Amenhotepa III., patrně nejmocnější dvořan jeho doby.[3] Narodil se kolem roku 1430 př. n. l. a dožil se asi 80 let.[1] Za svého života byl pokládán za mimořádnou osobnost;[4] po smrti mu byly prokazovány pocty blízké kultu panovníků, později byl považován za jednoho z bohů. Uctíván byl zejména v ptolemaiovské době.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z města Hutherib (řecky Athribis) v 10. dolnoegyptském krajinilské deltě a kariéru zahájil jako vojenský písař.[1] Přibližně až do padesátého roku svého věku působil ve svém rodišti, kde byl významným činitelem místní správy a prvním knězem tamního chrámu boha Hora-Chenticheje.[5]

Do hlavního města byl povolán jako písař odvedenců pracujících na královským monumentech a organizoval jejich nasazení na konkrétních stavbách po celém Egyptě.[5] Patrně byl velmi úspěšný, protože krátce na to byl povýšen na „ředitele všech královských staveb“.[6] Není jasné, jaký byl obsah tohoto jeho titulu spojujícího jej s dozorem nad všemi královskými pracemi. Pokud je správné jeho chápání jako označení architekta, pak by Amenhotep, syn Hapuův zbudoval pro Amenhotepa III. všechny významné monumenty, zejména panovníkův zádušní chrám (dnes z něj zůstávají jen dvě kolosální sochy označované jako tzv. Memnonovy kolosy) a zásadní úpravy karnackého chrámu ve starověkém Vesetu;[6] projektem luxorského chrámu ale byli pověřeni jiní architekti, dvojčata Hor a Sutej.[4] O práci, kterou vykonával, Amenhotep sám prohlásil: „Nenapodoboval jsem nic, co bylo pořízeno dříve… dosud nikdo jiný nic takového neučinil od časů založení Obou zemí.“[5]

Ve 30./31. roce vlády Amenhotepa III. byl pověřen organizací významné oslavy královského jubilea sed,[5] na níž sehrál rituální roli následníka místo nedávno zemřelého korunního prince Thutmose.[7] Krátce poté, snad i jako odměnu, Amenhotep, syn Hapuův obdržel ve 31. roce vlády[8] výjimečnou poctu: jako jediné známé soukromé osobě mu bylo dovoleno vybudovat si už za života po vzoru panovníků chrám pro vlastní zádušní kult, a to v místě královské nekropole v dnešním Medínit Habu.[9]

O Amenhotepově výjimečnosti v očích současníků svědčí také to, že jeho sochy byly vztyčeny v karnackém chrámu.[1] Na jedné z nich o sobě říká: „Byl jsem uveden do boží knihy, viděl jsem, jak na Thovtovi spočívá záře, a byl jsem obdařen jeho tajemstvími.“[10] Ačkoli nebyl knězem Amonova chrámu, další z jeho soch jej představuje jako králem ustanoveného prostředníka mezi tímto bohem a lidmi: „jsem mluvčí jmenovaný králem, abych vyslechl vaše prosby“ a přetlumočil je Amonovi.[5][11] V návaznosti na to český esoterik Jaromír Kozák pokládá za „velmi pravděpodobné, že napsal… řadu duchovních textů“[12] egyptské náboženské literatury, nicméně neexistuje žádný věrohodný egyptologický doklad pro taková tvrzení.

Amenhotep, syn Hapuův zemřel pravděpodobně po oslavě druhého královského jubilea,[5] tedy ve 33./34. roce vlády[8] Amenhotepa III., nelze to však tvrdit s určitostí.

Podle Manehtova podání, jak je interpretuje např. britský egyptolog a popularizátor této vědy Carl Nicholas Reeves,[11] sehrál Amenhotep, syn Hapuův významnou roli v novém formulování pojetí královské moci v době Amenhotepa III., v jeho důrazném napojení na sluneční kult manifestovaném právně od prvních oslav královského jubilea[13] a poté v jeho následném kontinuálním rozvíjení v první fázi Achnatonovy náboženské reformy. Nakonec však měl být zklamán počínaním nového panovníka a začal se obávat trestu bohů, který stihne jej i celou zemi; proto krále varoval dopisem a spáchal sebevraždu. Reeves se dokonce domnívá, že existují zachycení skutečné Amenhotepovy podoby – pokládá za ně dva sádrové odlitky mužské tváře, které byly nalezeny v dílně sochaře ThutmoseAchetatonu.[11] Ani pro tyto domněnky nicméně neexistuje přímý důkaz.

Je nepochybné, že Amenhotep, syn Hapuův pro své výjimečné osobní a duševní schopnosti[5] za svého života požíval velké vážnosti a že se mu dostalo řady zcela ojedinělých poct; o konkrétních důvodech však dnes lze jen spekulovat. Provozování jeho zádušního chrámu je doloženo ještě v době 21. dynastie.[1]

Amenhotep jako bůh[editovat | editovat zdroj]

V nápisu z doby 22. dynastie je Amenhotep oslovován jako „velký svým jménem, znalý tajné síly minulých slov, která pocházejí z časů předků.“[5] Nejpozději v ptolemaiovské době byl i oficiálně uctíván jako božský mudrc a léčitel, jeho kult však měl pouze lokální význam a nerozšířil se mimo oblast Vesetu, kde byl spojován do kultické dvojice s Imhotepem.[1] Jeho svatyně se nacházely v chrámu v Karnaku, v Dér el-Medíně a v tehdy už dávno nefunkčním chrámu panovnice Hatšepsuty Džeser-DžeseruDér el-Bahrí.

Jako bůh byl pokládán za syna Thovta a Hathory, někdy je jako jeho božský otec uváděn Hapi a matka Sešat.

Amenhotepova ikonografie zůstala poměrně jednoduchá a nijak se nelišila od zobrazení, která vznikla za jeho života. Byl zobrazován jako písař sedící na rohoži s papyrovým svitkem v rukou.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha : Libri, 2005. 220 s. ISBN 80-7277-235-X. S. 22–23.  
  2. VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha : Libri, 2007. 528 s. [Dále jen Encyklopedie]. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 497.  
  3. FORMAN, Werner; QUIRKE, Stephen. Posmrtný život na Nilu. Překlad Ladislav Bareš. London : Opus Publishing, 1996. 192 s. ISBN neuvedeno. S. 17n.  
  4. a b VERNER, Miroslav. Chrám světa : Svatyně, kulty a mysteria starého Egypta. Praha : Academia, 2010. 568 s. ISBN 978-80-200-1861-8. S. 226.  
  5. a b c d e f g h WILKINSON, Toby H. A.. Lidé starého Egypta. Překlad Hana Navrátilová a Renata Landgráfová. Praha : Mladá fronta, 2008. 336 s. ISBN 978-80-204-1819-7. S. 186n.  
  6. a b Encyklopedie, str. 108–109.
  7. REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Praha : Paseka, 2003. 206 s. [Dále jen Reeves (2003)]. ISBN 80-7185-630-4. S. 61n.  
  8. a b BERLEV, Oleg. Úředník. In DONADONI, Sergio. Egyptský člověk a jeho svět. Praha : Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-813-4. S. 93.
  9. BRYAN, Betsy M.. Medínit Habu – chrám Ramesse III.. In WEEKS, Kent R. Údolí králů : hrobky a zádušní chrámy západních Théb. Čestlice : Rebo, 2002. ISBN 80-7234-247-9. S. 96.
  10. HORNUNG, Erik. Tajemný Egypt: kořeny hermetické moudrosti. Překlad Allan Plzák. Praha : Paseka, 2002. 219 s. ISBN 80-7185-436-0. S. 12.  
  11. a b c Reeves (2003), str. 90–91.
  12. KOZÁK, Jaromír. Egyptská kniha mrtvých II. Praha : Eminent, 2002. 488 s. ISBN 80-7281-091-X. S. 406.  
  13. BRYAN, Betsy M. 18. dynastie před amarnskou dobou. In SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha : BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 9, s. 276n.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]