Alexij z Edessy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý Alexius z Edessy
Ikona.
Ikona.
vyznavač
Narození2. polovina 4. století
Řím
Úmrtímezi 417 – 430 n.l.
Damašek nebo Řím
Svátek17. červenec (katolíci)
17. březen (pravoslavní)
ObdobíPozdní antika
Státní občanstvístarověký Řím
Uctíván církvemiŘímskokatolická církev a církve v jejím společenství
Pravoslavná církev
Atributypoutnická hůl, žebrácká mošna, schody
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexius z Edessy (v české tradici řecká forma jména Alexios nebo latinská Alexius z Říma), byl potomek římské senátorské rodiny, který žil jako poustevník a zemřel jako svatý vyznavač přirozenou smrtí. Jako světce jej uctívá církev římskokatolická, řeckokatolická, pravoslavná a syrští monofyzité.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny senátora Eufémia a jeho manželky Aglaji z Říma. Podle vůle rodičů se měl oženit s nevěstou z císařského rodu. Podle první syrské legendy ihned po svatebním obřadu nevěstu a město opustil a uprchl do tehdy syrské Edessy, kde žil 17 let jako žebrák u dveří kostela. Tamní kněz si povšiml jeho svatého života a obyvatelé jej začali nazývat řeckým jménem Alexios, tj. Muž Boží. Alexius před uctíváním z Edessy odešel. Nechtěl se vystavovat nebezpečí, že by z prokazované úcty zpychnul. Podle legendy pak šel na východ a putoval Svatou zemí, zvláště po místech působení svatého Pavla. Podle syrské legendy byl pohřben v Damašku a jeho ostatky přenesl do Říma až metropolita Sergios s mnichy uprchlými ze Sýrie před muslimy.

Podle mladší římské legendy se Alexius vrátil do Říma, kde ho již nikdo nepoznal. Ani jeho rodiče nevěděli, že se vrátil jejich syn a přijali jej u svého domu jako anonymního žebráka. Tam žil v prostoru pod schody a živil se zbytky z kuchyně. Od domácího služebnictva zažíval mnoho ústrků a trpělivě je snášel. Podle legendy na něj dokonce služky vylévaly špinavou vodu. Často navštěvoval bohoslužby v chrámu svatého Petra. Takto prožil poslední léta svého života. Před smrtí napsal svému otci dopis, ve kterém se mu dal poznat. Pohřben byl do krypty chrámu na římském Aventinu.

Hrob[editovat | editovat zdroj]

Tři scény ze života sv. Alexia, freska z 11. století, bazilika sv. Klimenta

Alexius byl podle starší římské legendy pohřben údajně při zdi kostela svatého Klimenta v Římě a teprve v 8. století jeho ostatky přeneseny do baziliky sv. Bonifáce při klášteře benediktinů na Aventinu. Následně byl Alexius roku 977 prohlášen spolupatronem tohoto kostela[1]. nejstarší vyobrazení v kryptě kostela pochází z 8.-9. století. Mramorová tumba je v barokním oltáři; hlava je uložena v barokní stříbrné relikviářové bustě.

Úcta[editovat | editovat zdroj]

Alexiův hrob byl uctíván nemocnými, bylo mu připisováno zázračné uzdravení z lepry či moru, je patronem pasířů, poustevníků, poutníků a vagabundů, býval zaříkáván proti zemětřesení a bouřím[2].

Evropa[editovat | editovat zdroj]

J. W. Baumgartner: Alexius u rodného domu, mědiryt, Mnichov, kolem 1750
  • Řím - kostel sv. Bonifáce a Alexia, fresky Bazilika svatého Klimenta v Lateráně
  • Rakousko – kostel v Lamingu, oltáře Vídeň, Innsbruck
  • Německo – oltáře Waldsassen, Altmünster na Travenském jezeře, Špýr, kostel v Paderbornu), ženské kláštery (Landshut, Seligenthal)
  • Polsko – Plock, Opole, Předboř, Tum
  • Řecko – Athos (eremita typu Jana Křtitele, stejně jak na ruských ikonách)
  • Rusko – Moskva, Nižnyj Novgorod, Petrohrad, Kostroma

Česko[editovat | editovat zdroj]

  • Do kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu, který proslul jako škola pro misionáře, v roce 990 vstoupil Čech svatý Vojtěch se svým bratrem Radimem; po třech letech podle Svatovojtěšské legendy z kláštera odešli a do Prahy přivedli skupinu mnichů. Tito mniši (tehdy) za Prahou založili Břevnovský klášter. Podruhé se tam Vojtěch vrátil po své rezignaci na pražský biskupský úřad v roce 996, když sháněl spolubratry k misii do Pruska.
  • ostatky sv. Bonifáce a Alexia byly uctívány v Břevnově, v barokní době byly uloženy do stojacích relikviářů; v bazilice sv. Markéty barokní socha
  • Zlomky česky psané legendy o sv. Alexiovi pocházejí ze 13.–14. století století a je v nich rozvedena.[3]
  • Oltář sv. Alexia a sv. Anežky Římské v katedrále sv. Víta na Pražském hradě byl založen roku 1354[4].
  • Oltář sv. Alexia a Brigity v kostele Panny Marie před Týnem v Praze vznikl před rokem 1410, kdy už měl svého oltářníka[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Claudio RENDINA, Le chiese di Roma. Newton & Compton Editori (3. vydání), Roma 2007, s. 55-56.
  2. ↑ LCI 5, s. 90-91
  3. ↑ Václav NEBESKÝ: Legenda o sv. Alexiovi, Časopis Českého museum, 1851, s. 139-140
  4. ↑ Josef TEIGE, Základy starého místopisu Pražského I. Praha 1905, s. 544, č. 4.
  5. ↑ V.V. Tomek: Dějepis města Prahy 5, Praha 1905, s. 199

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LCI 5 = Lexikon der christlichen Ikonographie, Wolfgang Braunfels (ed.), díl 5, Herder: Řím-Basilej-Freiburg-Vídeň 1992, s. 90-91
  • Václav NEBESKÝ: Legenda o sv. Alexiovi, Časopis Českého museum, roč. 25, 1851, s. 139-142

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alexij_z_Edessy&oldid=21238486“