Aerarium militare
Aerarium militare byla vojenskou pokladnou zřízenou Augustem roku 6 n. l., z které byly hrazeny náklady na zaopatření římských vojáků řádně propuštěných ze služby. Zdrojem příjmů byly nově zavedené daně, a chod pokladny měli na starost tři prefekti.[1]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Historik Suetonius pokládal aerarium militare za prospěšnou instituci pomáhající chudším vysloužilým vojákům, kteří by jinak mohli mít sklony k podporování protistátních hnutí a vyvolávání nepokojů.[2] Postupná profesionalizace armády v době římské republiky vytvořila nový problém související s ekonomickým zaopatřením veteránů, jelikož v dřívějších dobách mužští občané sloužili v armádě pouze krátkodobě při sezónních taženích nebo se účastnili jednotlivých bitev, a poté se vrátili ke svému běžnému zaměstnání. V období konce republiky byla veteránům poskytována půda na dobytém území nebo v Itálii (tzv. ager publicus), z které však plynuly zisky patriciům; přerozdělování těchto pozemků za Mariovy a Pompeiovy vlády bylo doprovázeno velkou kritikou římské elity, která v něm viděla populistickou politiku získávající přízeň nižších vrstev společnosti. Státem podporované dávky vysloužilcům nahradily původní přerozdělování půdy a byly lépe přijímány vyššími vrstvami, které si ale přesto stěžovaly na zavedení nových daní.[2][3][4]
Augustus v autobiografii Res Gestae označil aerarium militare za jeden ze svých úspěchů. Při debatě v Senátu ohledně zavedení dávek pro veterány Augustus uvedl svůj záměr zaopatřit vojenský personál od jeho vstupu do služby až po jeho odchod do výslužby.[3]
Voják po skončení služby získal jednorázové praemium nebo honesta missio (po odsloužení šestnácti let v pretoriánské gardě nebo dvaceti let v armádě). Na konci Augustovy vlády činila dávka pro pretoriány 20 000 sesterciů a legionáře 12 000. Praemium zůstalo stabilní až do doby císaře Caracally, který jej pro legionáře zvýšil na částku 20 000 sesterciů a vyšší.[2]
Pokud státní pokladna nedisponovala potřebnými finančními prostředky, mohl se císař vyhnout placení penzí svévolným prodloužením délky vojenské služby.[2]
Vojenská pokladna fungovala až do 3. století.[1]
Financování[editovat | editovat zdroj]
V roce 6 n. l. zřídil Augustus aerarium militare zahrnující částku 170 milionů sestercií, pocházejících z jeho vlastních peněz a z dobrovolných příspěvků panovníků klientských států a klientských měst. Částka byla nedostatečná, a poté, co si od senátorů vyžádal návrhy na zvýšení příjmů (které všechny zamítl) nakonec Augustus prosadil dědickou daň (vicesima hereditatium) ve výši 5 procent. Dědictví zanechané členům nejbližší rodiny zesnulého bylo od daně osvobozeno, stejně jako majetek nepřekračující určitou cenu.[2][3][5]
Dalším zdrojem příjmů pro aerarium militare byla daň z obratu (centesima rerum venalium) ve výši 1 procenta, uvalená na zboží prodané v dražbě nebo kupní smlouvou.[3]
Správa[editovat | editovat zdroj]
Vojenská pokladna se v době vlády císaře Nerona nacházela na Kapitolu. Není jasné, zda se jednalo o skutečnou pokladnu s penězi přivezenými do hlavního města při placení daní, nebo o řídící kancelář.[3]
Pokladnu spravovali tři prefekti (praefecti aerarii militaris), bývalí praetoři, kteří byli vybráni losem na tříleté období; později, možná už za Claudiovy vlády, byli jmenováni císařem, jako například Plinius mladší, jenž byl jmenován Domitiánem. Přesné povinnosti prefektů jsou nejasné – nebyli pověřeni výběrem daní a zřejmě měli na starost řízení chodu aerarium militare. Každému prefektovi byli původně přiděleni dva liktoři a další zaměstnanci, ale císařem jmenovaní prefekti žádné liktory neměli.[3]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aerarium militare na anglické Wikipedii.
- ↑ a b SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1973. S. 33.
- ↑ a b c d e PHANG, Sara Elise. Roman Military Service: Ideologies of Discipline in the Late Republic and Early Principate. [s.l.]: Cambridge University Press, 2008. S. 163–164. (anglicky)
- ↑ a b c d e f SWAN, Peter Michael. The Augustan Succession: An Historical Commentary on Cassius Dio's Roman History Books 55–56 (9 B.C–A.D. 14). [s.l.]: Oxford University Press, 2004. S. 173–178. (anglicky)
- ↑ SCULLARD, H. H. From the Gracchi to Nero: A History of Rome from 133 BC to AD 68 (5th ed.). [s.l.]: Routledge, 2007. S. 221–222. (anglicky)
- ↑ RICHARDSON, J.S. Augustan Rome 44 BC to AD 14: The Restoration of the Republic and the Establishment of the Empire. [s.l.]: Edinburgh University Press, 2012. S. 172. (anglicky)