Postkeynesiánství

Postkeynesiánství je politicko-ekonomická škola vycházející z myšlenek Johna Maynarda Keynese, Michała Kaleckiho, Joan Robinsonové, Pierro Sraffy, Nicholase Kaldora, Paula Davidsona, Hymana Minskeho a mnoha dalších. Postkeynesiánství patří k hlavním tradicím v rámci heterodoxní (politické) ekonomie společně se „starým“ institucionalismem (Thorsten Veblen, John Kenneth Galbraith, Kenneth Boulding, Geoffrey Hodgson) a netotalitním marxismem (Baran, Sweezy, apod). Podle lorda Roberta Skidelskiho, biografa J. M. Keynese, patří v současné ekonomické teorii postkeynesovci ke skutečným a nejvíce autentickým následovníkům Keynese (na rozdíl od „pseudokeynesovců“, jako jsou Paul Samuelson anebo Gregory Mankiw). Podle Sheily Dowové je pro každou ekonomickou doktrínu vždy typická specifická metodologie a filosofie vědy (ontologické, epistemologické a normativní předpoklady s politickými následky na rozdělení moci ve společnosti). Pro postkeynesiánství je typický důraz na realistické pozorování a odpor k matematickému formalismu a pozitivismu tržních fundamentalistů. Vyjdeme li ze závěrů Anthonyho Thirwalla, můžeme PKM charakterizovat těmito body:

• Za prvé, zaměstnanost a nezaměstnanost jsou určovány na trhu produktů, nikoli na trhu práce.
• Za druhé, nedobrovolná nezaměstnanost existuje a je způsobena nedostatečnou efektivní poptávkou.
  • Není to důsledek nedokonalostí trhu práce.
  • Odstranění „nedokonalostí“ nepovede k vyšší zaměstnanosti.
• Za třetí, vztah mezi agregovanými investicemi a agregovanými úsporami je zásadní pro makroekonomickou teorii a kauzalita vede od investic k úsporám, a ne naopak.
• Za čtvrté, peněžní ekonomika je zcela odlišná od barterové (mainstreamové, tržně fundamentalistické) ekonomiky.
  • Peníze nejsou neutrální i v dlouhodobém hledisku, realita je ne-ergodická (transmutabilní) a nepredikovatelná, protože není a priori určená a důchodový efekt je důležitější než substituční efekt.
  • Finance jsou důležité.
  • Na dluhu záleží, protože proto peníze vůbec vznikly.
• Za páté, kvantitativní teorie peněz je vážně zavádějící, a to ze tří důvodů.
  • Peníze jsou endogenní.
  • Příčinná rovnice směny (M * V = P * T) probíhá zprava doleva.
  • Změny v preferenci likvidity znamenají, že V není konstantní.
    • Nákladové síly často vytvářejí inflaci dlouho předtím, než je dosaženo plné zaměstnanosti.
• Za šesté, kapitalistické ekonomiky jsou poháněny „animal spirits“ investorů, které určují investice.

Metodologie

V podstatě existují tři, částečně se překrývající metodologické přístupy

1. Kritický realismus;
2. Babylonský přístup Sheily Dowové (1990; 1996) a
3. Obecná axiomatická metodika Paula Davidsona (1996).

Přístupy můžeme charakterizovat dle tabulky Jiřího Šteklače, Marca Lavoie a Milana Sojky:[1]

Disciplína	Post Keynesiánští ekonomové	Neoklasičtí ekonomové
Mód myšlení	Babylónský	eukleidovský
Chápání omezenosti systému	Otevřené	Uzavřené
Jádro metodologie	Kritický realimus, Otevřené systémy, Ne-ergodicita	Pozitivismus, Matematický formalismus
Náhled na sociální interakci	Holistický (kolektivistický)	Individualistický
Pojetí složek systému	Organismatické	Atomistické
Chápání času	Historické	Logické
Ergodicita systému	Nepřevoditelnost na pravděpodobnost	Převoditelnost na pravděpodobnost
Metodologická diverzita a Ergodicita	Neergodický (Transmutabilní) a Pluralismus	Ergodický (Immutabilní) a Singularismus
Konstrukce makroekonomie	Klam složení	Mikroekonomická fundace
Primární metoda makroekonomie	Retrodukce (Abdukce)	Dedukce
Primární cíl ekonomické vědy	Vysvětlování ekonomické reality	Predikce budoucího vývoje
Faktická ambice	Doporučení pro hospodářskou politiku	Hledání abstraktní rovnováhy
Ekonomické jádro	Produkce a růst	směna a vzácnost
Politické jádro	Státní intervence, "Kapitalismus s lidskou tváří", Sociální Liberalismus (týká se zájmů dělnické třídy a malých podniků, nezaměstnanosti, nerovnoměrného rozdělení příjmů a moci, ekonomické nestability.)	"Volný trh", deregulace, Neoliberalismus, Nadvláda velkého kapitálu, Rentiérismus
Politická orientace	střed, Levý střed (rovnostářské hodnoty a sociální spravedlnost), Reformistické postavení a nehmotné kulturní hodnoty => důraz na stabilizační roli státu ve smíšené ekonomice na makroekonomické a mikroekonomické úrovni.	Střed, Pravý Střed, Krajní Pravice ("Neoliberální Fašismus")
Možnost neutrální analýzy	Ne	Ano
Peníze	endogenní; Peněžní teorie výroby (monetary theory of production)	exogenní, Kvantitativní teorie peněz
Kapitalismus	Kapitalismus je součástí evolučního procesu (Darwin, Hodgson), který se vyznačuje motivem finanční akumulace (vnitřní nestabilita kapitalistické tržní ekonomiky; tendence k nerovnoměrnému rozdělení příjmů, bohatství a moci). Kapitalismus není univerzální sociální systém, je to fáze historického vývoje.	Harmonie zájmů, Rovnováha, "Vrchol dějin", Spravedlnost zajištěna trhem

Závěry

• Celkově vzato, tři axiomy (neutralita peněz, ergodicita a dominance substituce nad příjmem), které tvoří základ neoklasické ekonomie, nelze brát vážně.
• Kvantitativní predikování je nesmysl; pouze kvalitativní predikování má smysl (kvantitativní pouze jako pomocný nástroj).
• hodnotově neutrální analýza je nesmysl (každá teorie má metafyzické předpoklady) a proto je každá teorie zároveň ideologií.

Jesper Jespersen (2009) používá Popperovu tří světovou ontologii ve své kritické realistické metodologii pro PKM, která je ovlivňována Tony Lawsonem a která je také více či méně adoptována jinými post keynesiánci, jako jsou Philip Arestis, Victoria Chick a Sheila Dow (Jespersen 2009: 57).

Rozdíl mezi rizikem a nejistotou je v post keynesiánské ekonomice zásadní, jako tomu bylo v ekonomickém myšlení Johna Maynarda Keynese. Zatímco riziko lze kvantifikovat, nejistotu jednoduše nelze kvantifikovat. Riziko je něco, kde lze měřitelnou pravděpodobnost dát výsledkům, např. Pravděpodobnost, že hodí 3, když hodí kostkou, je 1 ku 6. Naproti tomu čelíme základní nejistotě ohledně mnoha dalších událostí a nelze přiřadit žádné měřitelné pravděpodobnosti (např. Jaká bude úroková sazba za 10 let).

Podle Pasinettiho jsou jádrem „keynesovské revoluce“ tyto principy: [2]

• Realita (a ne jednoduše abstraktní racionalita) jako výchozí bod ekonomické teorie.
• Ekonomická logika s vnitřní konzistentností (a nejen formální přesností).
• Malthus a klasici (ne Walras a marginalisté) jako hlavní inspirativní zdroj v historii ekonomického myšlení. [3]
• Neergodické (místo stacionárních, nadčasových) ekonomické systémy.
• Kauzalita versus vzájemná závislost.
• Makroekonomie před mikroekonomií.
• Disequilibrium a nestabilita (ne rovnováha) jako normální stav průmyslových ekonomik.
• Nutnost nalezení vhodného analytického rámce pro řešení technických změn a hospodářského růstu.
• Silný, hluboce pociťovaný sociální zájem.

Z těchto principů lze odvozovat hospodářskou, sociální a veřejnou politiku, jejíž závěry vycházejí z těchto premis:

• Sayův zákon trhů je zavádějící a hloupý.
• Státní intervencionismus je zásadní pro ekonomickou výkonnost a stabilitu.
• Fiskální politika není neefektivní a ricardiánská ekvivalence je nesmysl.
• Pro kontrolu inflace potřebujeme cenovou a příjmovou politiku. (Centrální banka není schopná inflaci kontrolovat).
• Princip efektivní poptávky (Keynes, Kalecki).
• Koncept absolutní komparativní výhody (Smith) má přednost před relativní komparativní výhodou (Ricardo). Proto volný trh není vždy vhodný pro bohatství mezi národy.
• Koncept sociálního státu je nezbytný pro zajištění prosperity národa i v době Globalizace.
• Keynesovský Globalismus (cca 1945–1972) je nejlepší alternativou k (neo)liberální globalizaci (1872–1914,1979–dodnes).
• Reforma mezinárodního systému například dle Keynesova a Davidsonova Bancorova plánu, který bude řešit deficity zemí.
• Aktivní rozvojová politika, kde primární odpovědnost ponesou "bohaté" země Severu dle Thirwallova zákona.

Peníze v PKM

Peníze jsou středem všech moderních kapitalistických ekonomik. Porozumění jeho povaze a původu je proto velmi důležité. Srdcem post keynesiánské měnové teorie je myšlenka endogenních peněz. To je v rozporu s tradiční teorií exogenní peněžní zásoby: s myšlenkou, že centrální banka má přímou kontrolu nad peněžní zásobou a jejím růstem. Druhá teorie je nesprávná a níže uvádíme hlavní body endogenních peněz.[4]

Historie a vývoj endogenní teorie peněz

Endogenní teorie peněz lze vysledovat až do bankovní školy 19. století (Wray 1998: 32–33) a ke Knutovi Wicksellovi a Schumpeterovi (Howells 2006: 53). Myšlenky endogenních peněz podpořili také teoretici kontinentálního evropského měnového okruhu. Keynes v obecné teorii zaměstnanosti, úroků a peněz (1936) považoval peněžní zásobu za exogenní, ale v pojednání o penězích (1930) a v článku „Alternativní teorie úrokové míry“ (Keynes 1937) měl tento koncept uznal (Arestis 1992: 180). Ve druhé práci Keynes zdůraznil finanční motiv jako základ endogenních peněz (Keynes 1937). King (2002: 161) tvrdí, že Richard Kahn a Joan Robinson jako první vyvinuli post keynesiánskou teorii endogenních peněz, i když poněkud omezeným a neúplným způsobem. Nicholas Kaldor pokračoval ve vývoji teorie ve svých polemikách proti monetarismu (Král 2002: 166–167), a zejména v jeho nyní klasické knize The Scourge of Monetarism (Oxford and New York, 1982). Tvrdá debata s monetaristy ve skutečnosti inspirovala PKM k objasnění a formulaci přísnější endogenní teorie peněz (King 2002: 172). Výsledkem byla lepší teorie, ale také debata mezi tzv. „Horizontalisty“ a „vertikalisty“.

Ekonomové jsou rozděleni do dvou skupin na roli peněz v ekonomickém životě takto:

1. neoklasici, kteří si myslí, že peníze jsou jen „neutrální závoj“ před skutečnými směnami a činností v ekonomice. Peníze jsou v tomto pohledu dlouhodobě neutrální (monetarismus) nebo neutrální v krátkodobém i dlouhodobém horizontu (nová klasická ekonomika) a ovlivňují pouze nominální hodnoty (např. Inflaci), nikoli skutečné proměnné; a
2. tito heterodoxní ekonomové, jako jsou post keynesiánové, teoretici měnového okruhu, sraffiáni, staroameričtí institucionisté, marxisté a Rakušané, kteří si myslí, že peníze nejsou nikdy neutrální, ať už z krátkodobého nebo dlouhodobého hlediska, a že měnová analýza zachycuje základní pravdy o kapitalismu ekonomiky.

Endogenní teorie peněz

Příčina růstu úvěrových peněz může souviset s různými motivy držení peněz, pokud jsou tyto peníze získány z bankovního úvěru:

1. motiv transakce – peníze jsou vytvářeny z úvěrové poptávky po penězích na nákupy investičního zboží nebo spotřebního zboží nebo na splacení dluhu a jiných závazků (např. daně);
2. preventivní motiv – peníze mohou být vytvořeny k uspokojení poptávky po penězích, které mají sloužit jako zajištění proti budoucí nejistotě;
3. spekulativní motiv – peníze jsou vytvářeny k uspokojení poptávky po penězích, aby spekulovaly o cenách aktiv; a
4. finanční motiv – peníze jsou vytvářeny z poptávky po faktorových vstupech pro investice, ať už investiční zboží nebo mzdové účty za práci.

Protože selhání dlužníků i negativní dopady spekulací jsou dva hlavní prvky destabilizující tržní ekonomiky, vyplývá z toho, že regulace kvality úvěrů a omezení toku úvěrů spekulantům jsou dva hlavní cíle každé úspěšné finanční regulace.

Horizontalisté versus strukturalisté

Basil Moore kniha Horizontalists and Verticalists: The Macroeconomics of Credit Money (Cambridge and New York, 1988) byl důležitým výrokem „horizontalistického“ pohledu, který tvrdí, že banky pasivně dodávají množství požadovaného úvěru a centrální banka vyhovuje bankám “ poptávka po penězích s vysokým výkonem. Oponenti tohoto názoru byli nazváni „strukturalisté“ a tvrdili, že centrální banky nejsou tak pasivní, jak tvrdí „horizontalisté“, a že je třeba klást větší důraz na finanční inovace a preferenci likvidity. Výsledná debata, která se objevila, se zaměřila na otázku, zda je křivka peněžní zásoby vodorovná nebo stoupající (Keen 2011: 359). Nebudu se zabývat podrobnostmi tohoto problému, ale všimnu si toho, jak Steve Keen dospěl k závěru, že debata skutečně probíhá. Shrňme způsoby, jak lze peníze vytvořit:

1. vytváření úvěrových peněz bankovními a finančními institucemi;
2. vytváření dalších úvěrových peněz prostřednictvím obchodovatelných dluhových nástrojů zástupci soukromého sektoru;
3. vytváření vysoce poháněných peněz centrální bankou prostřednictvím operací na volném trhu nebo půjček se slevovými okny a příležitostně nekonvenčními prostředky, jako je zpeněžování rozpočtového schodku.

Rozhodujícím bodem je však to, že základním podnětem, hnací silou a příčinou tvorby většiny peněz je poptávka soukromého sektoru. Široká peněžní zásoba jakéhokoli kapitalistického státu je zásadně dána poptávkou klientů bank po úvěrech nebo vkladech na požádání. Někteří by řekli, že i peněžní základna je do značné míry také endogenní, vzhledem k tomu, že centrální banka musí vyhovět poptávce bank po penězích s vysokým výkonem, aby se zabránilo finanční krizi a bankovní panice. Vlády však mohou a mají vliv na měnové a úvěrové systémy ekonomiky. Centrální banky kontrolují úrokovou sazbu, což je především cena úvěrových peněz. Od 30. let do 80. let mělo mnoho zemí politiku finanční regulace, která zahrnovala mnoho z následujících:

1. stropy úrokových sazeb;
2. požadavky na poměr likvidity;
3. vyšší požadavky na bankovní rezervy;
4. kontroly kapitálu (tj. Omezení transakcí na kapitálovém účtu);
5. Omezení vstupu na finanční trh;
6. Úvěrové limity nebo omezení týkající se pokynů pro přidělování úvěrů;
7. Oddělení komerčních od investičních („spekulativních“) bank;
8. Musíme si vybrat mezi vládním vlastnictvím či minimálně regulací nebo dominancí velkých bank. (Ito 2009: 431–433).

Post keynesiánská politika úrokových sazeb.

Existují v moderní post keynesiánské ekonomice dvě tradice týkající se role a účinku úrokových sazeb:

(1) aktivističtí PKM (Basil Moore [1988], Giuseppe Fontana, Thomas Palley), který namísto inflačního cíle obhajuje aktivistickou měnovou politiku jako užitečný nástroj pro cílení výstupu, investic nebo využití kapacity;

(2) druhou skupinu Rochon nazývá „parkovací“ PKM, který tvrdí, že fiskální politika je hlavním nástrojem k cílování produkce, zaměstnanosti a investic, zatímco měnová politika přichází s rušivými vedlejšími účinky na skutečné proměnné. Vztah mezi úrokovými sazbami a produkcí je složitý a nelineární: mechanismus peněžního přenosu mezi úrokovými sazbami a reálnými ekonomickými proměnnými je nespolehlivý a komplikovaný. Úroková sazba by měla být zaparkována na dané úrovni a měla by být použita fiskální politika. V rámci „parkování“ jsou tři další členění:

1. Smithinovo pravidlo: skutečná úroková míra by měla být velmi nízká, blízká nule (John Smithin);
2. pravidlo Kansas city (MMT): nominální úroková míra by měla být nula, případně záporné reálné úrokové sazby (Wray, Matthew Forstater, Pavlina Tcherneva).
3. pravidlo Pasinetti / pravidlo spravedlivé sazby: skutečná úroková míra by se měla rovnat míře růstu produktivity práce (Pasinetti).

Mikroekonomie

Realismus je důležitější než matematický formalismus. Tři nezbytné body pro pochopení PKM mikroekonomie:

• Firmy v kapitalistické ekonomice, nikoli jednotlivci. (To je podnikový zisk, který řídí ekonomiku).
• Trhy jsou nedokonalé (určitý stupeň tržní síly produktu, jsou výrobci cen, trhy jsou často oligopolistické.
• Základní nejistota (Přesná maximalizace strategií je nemožná, nemůžeme převést nejistotu do rizika, animal spirits. Následky jsou odmítavými rovnovážnými modely a modely teorie her.

Teorie spotřebitelské volby

Spotřebitelské preference jsou endogenní, ale jednotlivci „požívají jistého uvážení“ a marketing není zcela manipulován (King, str. 56). Přesněji řečeno, i když si spotřebitelé mohou svobodně vybrat mezi firmami a produkty – „požívají jistého uvážení“ – jejich vkus a preference závisí na rozhodování spotřebitelů jiných. Spotřebitelé mají navíc lexikografické preference, což znamená, že existuje hierarchie potřeb, přičemž základní potřeby jsou nejprve uspokojeny a účinky příjmu jsou silnější než substituční účinky (Platí totiž Maslowova pyramida potřeb). Volba spotřebitelů je založena na zvycích a pravidlech, a tedy „uspokojující“ namísto „optimalizace“.[5] [6][7]

1. The principle of procedural rationality;
2. The principle of satiable needs;
3. The principle of separability of needs;
4. The principle of subordination of needs;
5. The principle of the growth of needs;
6. The principle of non-independence.
7. The principle of heredity.

PKM a mikroekonomie

King vidí čtyři základní pohledy mezi PKM na mikroekonomii.[8]

1. explicitní příznivci mikroekonomie, kteří si myslí, že post keynesiánská mikroekonomie je lepší (obecnější) než neoklasické verze (např. Paul Davidson, Malcolm Sawyer, Erich Streissler):
   1. (a) Marshall-Keynes (Davidson)
   2. (b) Marx-Kalecki mikroekonomie (Lavoie, Sawyer)
   3. (c) Darwin-Veblen-Galbraith-Hodgson Institucionální mikroekonomie (Galbraith, Hodgson)
2. explicitní kritici mikroekonomie (Joan Robinson);
3. ti, kteří jsou zmatení, nejednotní nebo nejasní (např. Geoff Harcourt, Sidney Weintraub, John Cornwall, Victoria Chick a Jesper Jespersen);
4. ti, kteří celý problém ignorují. (King 2012: 149–150).

Teorie firmy

Níže uvedený graf ukazuje nákladové křivky typické firmy ve skutečném světě, jak je chápáno v post keynesiánské teorii firmy. Taková firma je rovněž společností při stanovení cen. Máme mezní náklady firmy (MC), průměrné variabilní náklady (AVC), celkové průměrné jednotkové náklady (UC), bod plné kapacity (FC) a bod teoretické plné kapacity (FCth).[9][ https://4.bp.blogspot.com/-sT0ikEJ6744/UpdYoWf9CaI/AAAAAAAAAME/vWboIv-HwDg/s1600/costcurve.jpg ]Předpokládá se, že průměrné variabilní náklady jsou přiměřenou náhradou mezních nákladů (předpoklad široce zastávaný, například v pravidlu predace Areeda-Turnera [Areeda a Turner 1975]). Dále se předpokládá, že mezní náklady jsou konstantní (což dokládá nález Blinder et al. 1998: 103, že 88% podniků uvedlo, že mezní náklady jsou konstantní nebo klesají). Mezi plnou kapacitou (FC) a teoretickou plnou kapacitou (FCth) se mezní náklady a průměrné variabilní náklady zvýší kvůli platbám za přesčasy, nákladům na zvýšenou údržbu strojů a možným zvýšeným nákladům na výměnu strojů, jejichž provozní životnost se sníží (Lavoie 1992: 120, 125–126).

Firmy však obecně neprodukují nad rámec plné kapacity, takže rostoucí křivky nákladů napravo od bodu FC jsou většinou pro skutečné firmy irelevantní (Lavoie 1992: 121). Empirické studie potvrdily, že křivky nákladů ve tvaru U neoklasické analýzy jsou pro mnohé firmy ze skutečného světa irelevantní, protože firmy upřednostňují výrobu před bodem FC. Realistické křivky celkových průměrných dlouhodobých nákladů pro tyto firmy jsou tedy ve tvaru L a průměrné variabilní (nebo přímé nebo prvotní) křivky nákladů jsou konstantní (Lavoie 1992: 122, citace Johnston 1960; Walters 1963; Lee 1986). Také se zjistilo, že mezní náklady jsou obecně konstantní až do plné kapacity (Lavoie 1992: 122). Rezervy kapacity jsou v mnoha firmách normou a skutečná míra využití kapacity bude nižší než FC a obvykle v rozmezí 80–90% (Lavoie 1992: 122). Důvodem je to, že firmy mají k dispozici nadbytečnou kapacitu, aby se vypořádaly s neočekávaným nárůstem poptávky, a samotná plná kapacita by se mohla zvýšit v souladu s poptávkou (Lavoie 1992: 124, citace Kaldor 1986). Nadměrná kapacita je tak pro firmy způsob, jak snížit nejistotu související s fluktuacemi poptávky, a v tomto smyslu je pevná poptávka po nadměrné kapacitě analogická preventivní poptávce po penězích a jiných vysoce likvidních finančních aktivech (Lavoie 1992: 124–125). Efektivní využití nadbytečné kapacity může také odrazit ostatní firmy od vstupu na trh, a může tedy fungovat jako překážka vstupu (Lavoie 1992: 124).

http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/CanaleFigures1-4.gif[ https://www.concertedaction.com/wp-content/uploads/2012/01/Markup-Pricing.png ]
[ http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/DalleryFigures1-4.gif ]

Veřejné politiky

• Zabránění privatizace sociálního státu.[10]
• Zajištění veřejného penzijního systému a odmítání privatizace penzijního systému.

V konečném důsledku otázka skutečné udržitelnosti sociálního zabezpečení, zdravotní péče atd. závisí z velké části na produktivitě práce a pracovních zdrojích dostupných v budoucnosti a ne na čistě demografických ukazatelích stárnutí populace - což dnes nikdo s jistou mírou pravděpodobnosti neví. Všichni modeláři „vědí“, že pokud budou trendy v nákladech v minulosti pokračovat (ergodicky) do budoucna, vzhledem k demografickým trendům a vzhledem k odhadům daní ze mzdy vybíraných na některém modelu ergodického ekonometrického předpovídání, budou odtoky hotovosti z „fondu sociálního zabezpečení“ převyšovat příliv hotovosti.[11] Neoklasičtí ekonomové tvrdí to, že za x let na jednoho zaměstnaného pracovníka bude mnohem více starších lidí, než je tomu v současnosti, takže si my (zaměstnaná populace) nemůžeme dovolit podporovat starší občany pohodlným způsobem pomocí sociálního zabezpečení (PAYG systém). Podle nich musíme okamžitě zvýšit věk odchodu do důchodu anebo privatizovat systém sociálního zabezpečení, abychom udrželi více členů populace pracujících a platících do fondu, a proto aby v budoucnu fondy (FUND systém) mohli přežívat. Bob Eisner měl v té době několik článků, které poukazovaly na klamný výkřik, že sociální zabezpečení bylo a je odsouzeno k bankrotu, pokud by se neučinilo něco, co by zabránilo budoucím deficitům v systému.

V postkeynesovské ekonomii existuje dnes už mnoho studií které dokazují ne-realističnost tržního fundamentalismu:

1. PAYG systém (první pilíř) není jako FUND systém (druhý a třetí pilíř). První pilíř je systém sociálního zabezpečení (mezigenerační solidarita; kolektivní systém; neexistuje zásluhovost). Naopak druhý a třetí je systém sociálního pojištění (individuální; zásluhový).
2. Privatizace systému a jeho defacto zničení nezajistí důchody pro budoucí generace. Neoliberální kapitalismus neusiluje o plnou zaměstnanost a a mnozí lidé si nebudou schopni spořit. Dále soukromé fondy nejsou schopni kontrolovat inflaci, protože na rozdíl od státu nebudou valorizovat. V poslední řádě státy vždy budou muset garantovat soukromé podnikání správců fondů.
3. Zastánci privatizace argumentují ve prospěch fondových systému na základě logiky neoklasické metodologie (fondy zvýší úspory a tím zvýší růst a akumulaci; větší úspory povedou k větší návratnosti a hlavně vyřeší demografické šoky a stárnutí populace). Delší délka života a nižší plodnost povedou ke stárnutí populace. Tím se zvýší zatížení společnosti. Na první pohled bychom si mohli myslet, že pokud stárnutí dosáhne určité prahové hodnoty založené na definovaných přínosech, PAYG programy se stanou nespolehlivými.

Fondové systémy jsou koncipovány v pre-keynesiánském světě, kde jsou všechny úspory automaticky převedeny na investice, tj. efektivní poptávka není problém. Nicméně kapitálové diskuse a teorie endogenních peněz ukázaly, že více úspor v současnosti může uvolnit deflační procesy a zvýšit nezaměstnanost. Kromě toho, pokud ekonomika funguje pod plnou zaměstnaností, obvykle nedochází ke kompromisu mezi důchody, investicemi a spotřebou pracovníků. Program PAYG zde může přispět k dosažení plné kapacity hospodářství, protože je součástí agregované poptávky. Vlády budou cítit menší politický tlak na zvyšování důchodů pro stárnoucí populaci, protože financované systémy přesouvají riziko na jednotlivce (zejména důchodce). Budoucí důchody budou záviset na kapacitě produkovat v tomto čase produkci, bez ohledu na důchodové systémy. Proto by se vlády měly zabývat zvyšováním míry účasti na práci, kvalitou lidského kapitálu a množstvím výrobních kapacit. Vytvoření svěřeneckých fondů vytváří recesivní a deflační podmínky. Navíc nezaručují výplatu důchodů v budoucnu, kdy se zvýší věková závislost. Měli bychom uvažovat o zvýšení míry zaměstnanosti.

Podle Dimitri B. Papadimitriou a L. Randall Wray bychom měli dělat tuto politiku sociálního zabezpečení (ne pojištění):

1. Měli bychom se postupně vracet do systému průběžného (PAYG) financování.
2. Svěřenecké fondy by měly být omezeny na více než 100 procent výdajů, což je částka obecně považovaná za dostatečnou pro zobrazení programů prostřednictvím recesí typu back-to-back.
3. Měla by se začít diskuse o správném základu daně, který by se použil ke generování příjmů. Vzhledem k demografickým změnám, které ve srovnání s příjemci sníží počet pracujících, je upřednostňována širší základna.
4. Obecná fiskální politika by měla být koncipovaná tak, aby povzbudila rychlejší a udržitelný růst, větší zaměstnanost a vyšší účast pracovních sil.
5. Správci fondů by se měli vzdát používání dlouhodobých odhadů pojistně-matematické rovnováhy.
6. Zásadní změny, jako je částečná nebo úplná privatizace, snížení dávek a prodloužení věku odchodu do důchodu, nemají v reformě místo.

• Zajištění zdravotní péče pro široké vrstvy obyvatelstva.

Základním principem jakéhokoli post keynesiánského přístupu ke zdraví by bylo, že přístup ke zdravotní péči, stejně jako přístup k zaměstnání, je základním právem, které podporuje potenciál lidí účinně přispívat ke společnosti “(s. 180). Zdravotní péče není jen další komodita. Je nezbytné umožnit jednotlivci, aby přispíval k hospodářskému růstu a sociálnímu rozvoji, a podporuje základ občanské společnosti. Zdraví pracovníci jsou produktivnější a je méně pravděpodobné, že z důvodu nemoci budou chybět dny v práci. Ekonomické náklady společnosti na zkrácený život a chronické postižení mohou být stovky miliard dolarů ročně. Post Keynesovci by jasně podpořil představu, že společnost by měla poskytovat a financovat alespoň základní balíček zdravotní péče pro všechny členy společnosti. Naproti tomu ekonomika hlavního proudu považuje zdravotní péči za další komoditu, jako jsou lízátka nebo whisky, a ponechává ji na soukromém trhu a jednotlivcům, kteří mají zájem, aby určili tuto částku zdravotní péče pro všechny obyvatele národa. Z dlouhodobého hlediska by mainstreamoví ekonomové tvrdili, že vládní financování zdravotní péče by vedlo k neoptimálním řešením, protože zdravotní a životní délka populace již byla předprogramována do ergodického prostředí předpokládaného ekonomy hlavního proudu ke kontrole našeho zdravotního osudu. Pro Post Keynesovce je budoucnost přenosná. To znamená, že rozhodnutí poskytnout všem občanům základní přístup ke zdravotní péči vytvoří silnější a životně důležitější komunitu, jejíž produkce může jen růst v průběhu času. Dunn poukazuje na studii epidemiologie, která se zabývá hodnocením rizik onemocnění a změnou chování a návyků zlepšováním zdraví.

Podle Davidsona by strach z deficitů neměl omezovat naši schopnost hledat řešení lékařských potřeb naší stárnoucí populace. Deficitní jestřábové tvrdí, že rostoucí náklady na zdravotní péči spojené se stárnutím populace slibují, že budou schodky státního rozpočtu v dlouhodobém horizontu pod takovým tlakem, aby z USA učinily další Řecko. naše stárnoucí populace je bezpochyby poctou úspěšnému pokroku v lékařské léčbě, kterého výzkum a vývoj vědců dosáhl za posledních sedm desetiletí (výzkum, který byl často financován ze státních dotací). Deficitní jestřábi trvají na tom, že se musíme držet vládních výdajů, zejména v programech nároků, jako jsou Medicare a Medicaid.

U deficitních jestřábů (neoklasická ekonomie, tržní fundamentalismus) je okamžitou odpovědí na poskytování nejlepší zdravotní péče pro naši populaci podpora konkurence mezi zdravotnickými dodavateli, privatizace a nárůst soukromého financování (zdravotní poplatky). v zákulisí je nevyslovený faktor redukce poptávky, který sníží poptávku po lékařské péči. Senioři si nebudou moci z vlastních prostředků koupit potřebné lékařské služby, aby zajistili zdravou délku života v důchodu.

Post keynesiánská ekonomická teorie se naopak domnívá, že bychom měli podporovat produktivitu poskytovatelů zdravotnických služeb, aby mohli poskytovat stejnou kvalitu služeb v kratším čase. funkční rozdělení služeb tak, aby ty, které jsou snadno spravovatelné, byly poskytovány lékaři, zdravotními sestrami, sociálními pracovníky atd., spíše než vysoce kvalifikovanými, vysoce placenými lékaři. dále rozvíjet naši komunikační technologii, aby pacienti mohli používat internet nebo telefonickou aplikaci z domova ke sdělování krevního tlaku a dalších životně důležitých příznaků poskytovatelům lékařských služeb, kteří pak mohou předepsat kroky k nápravě jakýchkoli nepříznivých příznaků. zlepšit produktivitu a poskytování služeb. zajistit, aby existoval dostatečný počet poskytovatelů lékařských služeb, kteří snadno uspokojí potřebu. vláda dotuje náklady na lékařské fakulty, školy ošetřovatelství a školení dalších lékařů prostřednictvím našich mnoha vynikajících komunitních vysokých škol. Snížení nákladů na získání dovedností poskytovatelů zdravotní péče povzbudí mnoho našich mladých pracovníků, aby vstoupili na pole.

Poskytování dobré zdravotní péče je rozhodně stejně důležité jako ochrana soukromého majetku nebo ochrana života občanů před zahraničními teroristy.

• Zajištění vzdělání pro široké vrstvy obyvatelstva

Teorie efektivní poptávky, trh práce a zaměstnanost

• Existují dvě zjednodušené verze post-keynesiánského modelu trhu práce – marshallovská a kaleckiánská.

CHARAKTERISTIKY TRHU PRÁCE

Pro ekonomii hlavního proudu je práce komoditou, která se neliší od ostatních, a proto by trhy práce měly být vysvětleny prostřednictvím obvyklých zákonů nabídky a poptávky. Hlavním aspektem post keynesiánského pohledu na trhy práce je to, že tyto trhy skutečně neexistují a pracovníci nejsou komodity. Bruce Kaufman (2004) identifikuje sedm principů, které definují "trh práce":

• První princip je spojen s humanistickou ekonomií a říká, že cíle hospodářské činnosti musí jít nad rámec efektivity a zahrnovat spravedlnost a seberealizaci.
• Druhým principem je, že spokojenost přesahuje spotřebu zboží a musí zahrnovat podmínky a pracovní zkušenosti.
• Třetí princip spočívá v tom, že chování je vzájemně závislé a že rozhodování nebo spokojenost závisí na relativním srovnání.
• Čtvrtým principem je, že trh práce je protikladem dokonalého trhu, který je sužován asymetrickými informacemi, značnými náklady na mobilitu a velkými externalitami.
• Všechny tyto „nedokonalosti“ vytvářejí nerovnost vyjednávací síly (mocenské nerovnováhy), a to je pátý princip.
• Šestým principem je, že teorie mezní produktivity neplatí, protože pracovníci jsou obvykle nedostatečně placení.
• Sedmý princip spočívá v tom, že trhy práce se pravděpodobně nevyčistí, protože nižší mzdy nemohou snížit nezaměstnanost;

Post keynesiánský pohled na trhy práce jsou v rozporu s názorem neoklasické ekonomie. Post keynesiánská ekonomie tvrdí, že trhy práce se nemusí nutně chovat dobře, že mzdová sazba není obyčejná „cena“ a že snižování mezd může mít na hospodářskou aktivitu zvrácené účinky v rozporu s neoklasickou teorií (Lavoie 1992: 217). Obecně řečeno, mzdy nejsou stanoveny s ohledem na marginální produkt práce, ale stanovení mezd je ovlivněno pojmem spravedlnosti, spravedlnosti a sociálních norem a tyto faktory mohou ovlivnit všechny atributy práce od skutečné / nominální mzdy po produktivitu, pracovní týden, bezpečnost práce, bezpečnost atd. (Lavoie 1992: 218). Na agregované úrovni neexistuje žádný nezbytný a konzistentní vztah mezi skutečnou mzdou a poptávkou po práci (Lavoie 1992: 217). Dokonce i neoklasický názor, že práce nutně přináší disutilitu, je nepravdivý: práce sama o sobě může být prospěšná a přinášet uspokojení (Lavoie 1992: 218). Lavoie (1992: 218) poukazuje na duální hypotézu na trhu práce, která spočívá v tom, že nejvyspělejší ekonomiky mají dva trhy práce:[12]

1. „centrum“ trh práce: Zde jsou mzdy a produktivita vysoké, náklady na odbornou přípravu pracovníků jsou vysoké a existuje vyšší stupeň odborové organizace.
2. „periferie“ trh práce: Zde jsou mzdy obecně nízké, vyžaduje se jen málo školení a vysoký obrat (Lavoie 1992: 218–219).

[ https://neilmtokar.files.wordpress.com/2013/12/kaleckian-model-1.png?w=487 ]

PRINCIP EFEKTIVNÍ POPTÁVKY

Stručně řečeno, je to především agregátní poptávka, která řídí produkci a úroveň zaměstnanosti.

Efektivní poptávka

Davidson (2000, s. 11–13), Keynes (1936, kap. 3) rozlišuje mezi autonomními (D2) a indukovanými (D1) složkami efektivní poptávky, což mu umožňuje odmítnout Sayův zákon. Indukované výdaje (D1), máme na mysli složky současné agregátní poptávky, které jsou závislé na současné ekonomické aktivitě (respektive na výši příjmů). Autonomní výdaje (D2) jsou nezávislé na výstupu. jedinou zbývající složkou agregátní poptávky – HDP z výdajové strany – je spotřeba a investice. investice je v zásadě autonomní proměnnou, která závisí na dlouhodobých očekáváních podnikatelů a na úrokových sazbách. Spotřeba je však částečně indukována. Keynesův princip efektivity mám poptávku.

http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/EffectiveDemand.gif

• ADP = souhrnná poptávková cena, ASP = souhrnná nabídková cena, pro různé úrovně zaměstnanosti, pro danou technologii, stav dlouhodobých očekávání a daný index mezd v penězích: firmy vydělávají běžné zisky podél souhrnné křivky nabídky (Z) a souhrnná křivka poptávky (D) odráží sklon ke spotřebě (<1).
• V bodě efektivní poptávky (ED) se mezní efektivita kapitálu přizpůsobuje úrokové míře, aby určila dlouhodobou rovnováhu.
• Rozšíření produkce nad tento bod není ziskové (stlačilo by agregátní poptávkové ceny pod souhrnné nabídkové ceny → ztráty)

Jelikož neexistuje tržní mechanismus pro vytvoření přirozené úrokové sazby slučitelné s plnou zaměstnaností, lze bod efektivní poptávky posunout pouze změnami nezávislých prvků: bankovní politika, preference likvidity. Sayův zákon selhává, protože neexistuje žádný tržní mechanismus k určení optimální jedinečné přirozené úrokové míry. Agregovaná poptávka bude záviset na proměnných rozdělení příjmů. To znamená, že bude záviset na rozdělení mezi mzdami a zisky, a tedy na hodnotě získané skutečnou mzdou.

http://www.fuhlrott.eu/EcoModyn/PostKeynes/KeynesUnemployment.gif

• Keynesiánská nedobrovolná nezaměstnanost: křivka iso-zisku p = A jako efektivní křivka poptávky po práci (na rozdíl od teoretické křivky poptávky po práci LD). Přetíná pomyslnou křivku poptávky po práci v K. Počínaje bodem K by zvýšení autonomní poptávky posunulo ekonomiku z iso-křivky zisku p = A na křivku pC, což by v bodě E umožnilo plnou zaměstnanost.
• Dvojí úloha mezd jako výrobních nákladů pro firmy a jako zdroje spotřební síly pro pracovníky.
• Politické závěry: pracovníci a firmy nejsou schopni obnovit plnou zaměstnanost snížením reálných mezd. Makroekonomická povinnost měnových a fiskálních orgánů řídit celkový růst poptávky.

Politiky vůči trhu práce

Expanzivní poptávková politika, vyšší regulace trhu práce a vyšší růst reálných mezd mohou mít příznivé účinky na produktivitu, růst a zaměstnanost. Tyto pozitivní účinky by proto měly být zohledněny s ohledem na hospodářskou politiku. Například přísnější regulace trhu práce v učebnicovém modelu NAIRU (zejména za předpokladu exogenního růstu produktivity) způsobuje vyšší NAIRU. Jak ukazují autoři, nemusí tomu tak nutně být, pokud tato silnější regulace trhu práce vyvolá růst produktivity, a tedy „sníží inflační tlaky, což umožní vyšší růst reálných mezd i růst zaměstnanosti“. Rozsáhlá poptávková politika, přísnější regulace trhu práce a vyšší růst reálných mezd proto nutně nezpůsobují inflační tlak, ale mohou se stát soběstačnými díky třem mechanismům:

1. Kaldor-Verdoornův efekt: Růst produkce způsobuje růst produktivity díky indukované akumulaci kapitálu a tím i ztělesněním nejnovějších výrobních technologií. Významnou roli v tomto pozitivním vztahu mezi růstem produkce a produktivity hrají také úspory z rozsahu a překonávání nedělitelnosti.
2. Technologická změna vyvolaná cenou faktoru: Změny relativních faktorových cen způsobují změnu technologie použité ve výrobním procesu. Zejména rostoucí reálné mzdy (silnější než růst produktivity) mohou vyvolat technický pokrok šetřící pracovní sílu.
3. Třetí pracovní mechanismus souvisí s „sociálními vztahy výroby“. Motivace pracovníků, a tím i jejich produktivita, jejich ochota dále investovat do (specifického) lidského kapitálu nebo přijímání nových technologií, může záviset na celkovém systému regulace trhu práce (zejména na ochraně zaměstnanosti). Přísnější regulaci trhu práce autoři považují za přínosnou pro celkové klima a pohodu pracovníka. Silnější regulace trhu práce proto může mít pozitivní vliv na růst produktivity.

FISKÁLNÍ POLITIKA A PLNÁ ZAMĚSTNANOSTI

Funkcionální fiskální politika

Jak tvrdí Arestis a Sawyer (2004), post keynesiánská fiskální politika je založena na jedné nebo druhé formě „funkčního financování“, kterou obhajuje Abba Lerner (1943). Zatímco funkční finance, na rozdíl od sound financování, získaly schválení jakýmkoli způsobem ze všech post Keynesiánů, funkční finance, jak je striktně popsán samotným Lernerem (1943), byly zvláště schváleny MMT školou (Nell and Forstater, 2003).

• přebytek nebo schodek státního rozpočtu sám o sobě není dobrý ani špatný.
• vláda není bezmocná a neschopná získávat finanční prostředky.
• i když se vláda zapojuje do funkčního financování a míra deficitu se zvyšuji kvůli dosažení plné zaměstnanosti, veřejný dluh se nebude navždy zvyšovat.

Udržitelnost funkčního financování

Udržitelnost veřejného dluhu definujeme jako to, zda poměr dluhu k HDP konverguje buď k nule, nebo ke konstantní hodnotě. Standardní argument týkající se udržitelnosti veřejného dluhu je, že reálná míra růstu produkce by měla být větší než reálná úroková míra na dluh (Domar, 1944). V rámci PKM můžeme rozlišit pravděpodobně tři přístupy k otázce deficitního financování:

1. MMT příběh suverénní měny. (Kelton, Wray)
   • Existují stupně suverenity:
     • domácí měna je účetní jednotkou;
     • daně a vládní výdaje jsou placeny v této domácí měně;
     • centrální banka není omezena a neexistují politicko-finanční překážky obecně (například: finanční soustava, Pakt stability a růstu, Washington Konsensus apod).
     • veřejný dluh je emitován v domácí měně;
     • existuje pohyblivý kurzový režim.
2. Kaldoriánský příběh centrální banky jako zachránce poslední instance. (Lavoie, Godley, Kaldor)
3. Autoři, kteří navazují na E. Domara a kteří věří, že dluh je udržitelný pokud je růst ekonomiky větší než reálná úroková míra dluhopisů. (Lance Taylor, Malcolm Sawyer)[13]

V prvních dvou případech nezáleží na vyšší dluhu, protože země je vždy schopná platit své závazky. Ale existují problematické body. Stručně řečeno, MMT příběh je vhodný pouze pro suverénní měny, což ale proponenti MMT nepopírají:[14]

1. USA, Rusko, Francie a Německo před Eurem
2. země se silnými obchodními přebytky (řekněme Německo a Japonsko),
3. ty země, které se zdají být blízké trvalým deficitům běžného účtu, ale přitahují mnoho cizího kapitálu (řekněme Austrálie, Velká Británie) a
4. Dokonce i eurozóna, pokud by byla vhodně reformována fiskální politikou platnou pro celou unii, by byla schopna dosáhnout plné zaměstnanosti prostřednictvím politik ve stylu MMT.

Avšak pro ty národy, zejména rozvojové (globální Jih) a závislé (třeba Česká republika), které čelí skutečným omezením schodku jejich běžného účtu, by bylo obtížné udržet plnou zaměstnanost prostřednictvím MMT, pokud by v důsledku prudkého dovozu následovala krize platební bilance. To vše zdůrazňuje potřebu reformy mezinárodního platebního systému. Je na čase poskytnout rozvojovým zemím podporu MMF a Světové banky (vhodně reformované), že potřebují infrastrukturu a průmyslový rozvoj, aby dosáhly určité míry vyvážení vývozu a vnitřního bohatství, aby MMT fungovaly. Kaldoriánský přístup je vhodný i pro ne suverénní národy, ale vyžadují dobré centrální bankéře, kteří odmítnou monetární konsensus nové keynesovské ekonomie a monetarismus (současnou politiku většiny centrální bank).

Hospodářský růst, ekonomická politika a světový systém

Mezinárodní ekonomie

PKM věří v absolutní komparativní výhodu (Adam Smith). Mezinárodní obchod není žádný druh výměny mezi pouze dvěma národy. Joan Robinsonova věřila, že globální ekonomický systém je ve skutečnosti oblast mezinárodního konfliktu na omezených globálních trzích, kterou nazvala „nový merkantilismus“:

• země se často snaží vést obchodní přebytky, aby podpořily vlastní produkci a zaměstnanost.
• ne všechny země mohou provozovat přebytky současně, země, které je úspěšně získají, nutí ostatní země k deficitu
• Expanze vedená v některých zemích přichází na úkor dovozem vyvolaného poklesu v jiných zemích, nebo – v Robinsonově barevné adaptaci slavné poznámky Adama Smithe – růst vedený exportem je politikou „ožebračení mého souseda“.

Důsledek, že nevyvážený obchod nebude následovat komparativní výhody, zdůrazňují pouze Post Keynesovci. PKM, kteří následují kaleckovskou tradici, zdůrazňují zpětné účinky mezinárodní konkurence na domácí marže, a tedy i na rozdělení příjmů mezi zisky a mzdy. Na mikroekonomické úrovni Post Keynesians tvrdí, že obchod obecně sleduje spíše absolutní než relativní komparativní výhody.

• Pro obchod se standardizovanými výrobky, které lze vyrábět v podobných procesech se srovnatelnou kvalitou ve velkém počtu zemí, je vývoz založen na konkurenčních výhodách v jednotkových výrobních nákladech, zejména jednotkových nákladech na práci.
• V odvětvích náročných na pracovní sílu, kde je technologie standardizována a produktivita je poměrně jednotná, budou produkty vyvážet pouze země s nízkými mzdami, zejména pokud je kapitál mobilní a firmy mohou lokalizovat výrobu tam, kde jsou výrobní náklady nejnižší.
• Několik technologických vůdců má buď absolutně lepší (levnější) technologie, nebo jinak produkují absolutně vyšší kvality zboží, než jakékoli jiné země. V těchto odvětvích, která zahrnují důležitá odvětví, jako je letecký a kosmický průmysl, průmyslové stroje, počítačový software a lékařské vybavení, je obchod určen technologickými mezerami.
• Teorie technologické mezery obchodu s inovativními výrobky tak doplňuje teorii absolutních konkurenčních výhod pro standardizované zboží, což umožňuje poměrně úplné vysvětlení většiny mezinárodního obchodu, zejména u výrobců

malý klub inovujících zemí (vedený Spojenými státy v poválečném období a nedávno se k němu připojilo Japonsko a další) musí neustále vymýšlet novější inovativní zboží (například superpočítače nebo biotechnologie), aby zůstal před konkurencí křivka (protože takové země mají obvykle vysoké mzdy, a proto nemohou konkurovat standardizovaným výrobcům)

teorie „růstu s omezením platební bilance“ se zaměřuje na dlouhodobé důsledky, pokud obchodní nerovnováhu nelze udržet donekonečna a země jsou nakonec nuceny vyrovnat svůj obchod:

• Dlouhodobé přizpůsobení vyváženému obchodu se provádí hlavně prostřednictvím změn v množství produkce (úrovně příjmů nebo míry růstu), nikoli změnami relativních cen (reálné směnné kurzy).
• Důsledkem je, že země s pomalým růstem vývozu a vysokou příjmovou elasticitou dovozní poptávky jsou odsuzovány, aby rostly pomaleji než jejich obchodní partneři, pokud budou dlouhodobě nuceni vyvážit svůj obchod.

Fixed nebo Flexible Exchange Rates

Davidson (1994) a Wray (1999) argumentují ve prospěch režimu pevných směnných kurzů, založeného na jejich přesvědčení, že takový režim poskytuje větší stabilitu než pohyblivé sazby, a to proto, že dojde k méně spekulativní činnosti na měnových trzích, a protože poskytuje stabilita účetních jednotek, na nichž jsou uzavřeny smlouvy. Dalším argumentem proti pohyblivým směnným kurzům je to, že od ukončení dohody Bretton Woods došlo po celém světě k nekonečné řadě finančních krizí, ačkoli není jasné, zda byly způsobeny přítomností flexibilních směnných kurzů. nebo spíše přechodem k volnému pohybu kapitálu, finančnímu a finančnímu deregulaci. Konečně někteří autoři, jako je Moore (2004), tvrdí, že flexibilní režimy směnných kurzů zhoršují deflační předpojatost, kterou globální nerovnováhy propůjčují světové ekonomice, protože únik kapitálu je pravděpodobnější s pohyblivými směnnými kurzy, protože budoucí hodnoty jsou nejistější v takovém režimu. Někteří post Keynesiánové zastávají přesně opačný názor (flexibilní směnné kurzy), tento alternativní pohled zastával Smithin nejvíce důsledně (1994). Moore (1988) již dlouho tvrdí, že „skutečnou výhodou flexibilních směnných kurzů je to, že umožňují národním měnovým orgánům větší rozsah diskreční pravomoci při stanovování nominálních domácích úrokových sazeb, čímž zvyšují sílu a nezávislost domácí měnové politiky. '.

Výhody a nevýhody režimu směnného kurzu jsou tedy silně závislé na okolnostech.

• Pevné směnné kurzy se zdají být velmi omezující, ale země s pevným směnným kurzem, které hromadí devizové rezervy, mohou svobodně provádět měnovou a fiskální politiku podle svého výběru.
• Flexibilní směnné kurzy se zdají být nejméně omezující, ale země, které přijaly půjčky v cizí měně, protože všechny země, až na několik výjimek, které musí učinit, když si půjčují na mezinárodních finančních trzích, budou čelit většímu zadlužení kromě zvýšených inflačních tlaků, pokud budou sledovat makroekonomické politiky, které způsobují znehodnocení jejich měny.

Mezinárodní finanční architektura

• Globální ekonomika by měla mít globální měnu

• Keynesův plán a TARGET2 jako evropská verze Keynesova plánu

• Keynesův plán je systém zúčtování a vypořádání TARGET2, který by byl zaveden v eurozóně (Cesaratto, 2013).
• Davidsonova verze mezinárodní clearingové agentury nebo banky: ECB umožňuje národním centrálním bankám shromažďovat přebytky nebo přečerpání na svých účtech v ECB.
• Existuje tedy velká podobnost mezi Davidsonovým plánem a fungováním platebního systému v eurozóně, protože obě nastavení předpokládají mezinárodní clearingovou banku, která poskytuje zálohy deficitním zemím, a to bez časového harmonogramu pro proplacení. Keynesův plán a Davidsonův plán jsou tedy v oblasti možných.

Thirwallovův zákon hospodářského růstu

Thirlwallův zákon (pojmenovaný po Anthony Thirlwall) uvádí, že pokud je požadavek na dlouhodobou rovnováhu platební bilance na běžném účtu a reálný směnný kurz zůstává relativně konstantní, pak lze dlouhodobý růst země aproximovat poměrem růstu exportu do příjmové elasticity poptávky po dovozech (Thirlwall, 1979). Pokud se reálný směnný kurz značně liší, ale cenová elasticita poptávky po dovozech a vývozech je nízká, pak bude dlouhodobý růst ekonomiky určován růstem světových příjmů a poměrem příjmové elasticity poptávky po vývozu a dovozy, které jsou určeny strukturálními charakteristikami zemí. Jedním z důležitých příkladů je to, že pokud rozvojové země vyrábějí hlavně primární výrobky a výrobky nízké hodnoty s nízkou elasticitou poptávky, zatímco vyspělé země se specializují na výrobky vyrobené s vysokou elasticitou příjmu, rozvojové země porostou relativně pomaleji (Davidson, 1991). Thirlwallův model platební bilance s omezeným růstem – nebo Thirlwallův zákon – se často nazývá dynamický Harrodův multiplikační výsledek multiplikátoru po Roy Harrodově (1933) statickém multiplikátoru zahraničního obchodu, který je Y = X / m, kde Y je národní příjem; X je vývoz a m je mezní sklon k dovozu, který je odvozen za stejných předpokladů jako Thirlwallův zákon (O'Hara, 1999). Předpoklad rovnováhy platební bilance na běžném účtu lze zmírnit, aby se umožnily kapitálové toky (viz Thirlwall a Nureldin Hussein, 1982), ale pro přiměřené hodnoty udržitelných toků (např. 3% HDP), kapitálové toky dělají malý empirický rozdíl předpovědi růstu základního modelu.

Thirlwall zpracovává svou vlastní dynamickou analýzu a předkládá „Thirlwallův zákon“. Zákon mimo jiné uvádí, že tempo růstu země v souladu s rovnovážnou platební bilancí je nepřímo spojeno s jeho chutí k dovozu, což zase závisí na struktuře domácí produkce a struktuře dovozu. V empirických testech model funguje pozoruhodně dobře. Vezmeme-li v úvahu příliv kapitálu, financování schodků běžného účtu, předpovědi založené na modelu příliš nezlepší. Thirlwall dochází k závěru: „Růst vývozu, nikoliv kapitálové toky, je zdaleka nejdůležitější proměnnou řídící výkonnost růstu“.

Hlavní poselství je:

• pokud si méně rozvinutá země přeje růst rychleji, musí nejprve zvýšit požadavek na platební bilanci.
• Protože ani devalvace měny ani dovozní kontroly nemohou tento úkol účinně splnit, zbývá ještě nějaký druh ochrany „začínajících průmyslových odvětví“, podpora vývozu a substituce dovozu – opatření, která obhajoval Friedrich List a později Nicholas Kaldor a země jako Japonsko, Jižní Korea a Čína se v nedávné minulosti úspěšně implementovala.
• Je zajímavé, že Thirlwall poznamenává, že jakmile se země staly bohatými pod ochranným pásem, měly tendenci měnit strany a rozhodly se pro volný obchod.

Dopady liberalizace obchodu po celém světě po druhé světové válce až do tzv. Washingtonského konsensu jako výrazu „ideologie volných trhů a volného obchodu“. Thirlwall silně zpochybňuje tradiční mantru, že volný obchod je všeobecně prospěšný. Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že liberalizace obchodu spustila všechny země na vyšší úroveň hospodářského růstu. Liberalizace obchodu výrazně nesnížila světovou chudobu. Na rozdíl od předpovědí ortodoxní teorie však zhoršilo rozdělení příjmů mezi bohaté a chudé země a mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými výdělečnými silami uvnitř zemí.

Thirlwall uzavírá: ‘Liberalizace obchodu celkově nesplnila očekávané sliby. Mezi rétorikou liberalizace obchodu a realitou existuje rozdíl (str. 125). Ortodoxní teorie je obětí zejména tří myšlenek, na nichž je založena:

• (i) předpoklad přirozené tendence ekonomického systému k plnému využití svých produkčních zdrojů;
• ii) myšlenku, že na struktuře výroby nezáleží a že vše, co lze říci, lze dosáhnout pomocí modelu s makroekonomickou produkční funkcí;
• a (iii) myšlenka, že platební bilance je samo-vyrovnávací. Liberalizace obchodu však měla nepříznivý dopad na obchodní bilanci a saldo běžného účtu mnoha méně rozvinutých zemí.

Protekcionismus

Klíčovým bodem je, že vytvoření odvětví, která dala rostoucí návratnost měřítku (obecně zpracovatelský průmysl) - spíše než konečný „snižující návratnost měřítka“ - to je to, co označuje úspěšný ekonomický rozvoj. Jakmile se nová výrobní odvětví stanou mezinárodně konkurenceschopnými, je možné snížit nebo odstranit sazby. Upozorňujeme také, že tato politika je dokonale slučitelná se skutečností, že jiné typy sazeb (ochrana neefektivních žadatelů o nájemné) nebo špatně zaměřené sazby mohou být škodlivé pro hospodářský rozvoj. K průmyslovému vzletu jsou samozřejmě zapotřebí další důležité faktory, jako například:

• (1) schopnost získat přístup a zavést západní technologii a výrobní metody ve výrobě, jakož i schopnost udržet technologický rozvoj a růst produktivity ve výrobě (bod týkající se Kaldorových zákonů o růstu a Verdoornova zákona);
• 2) dostatečně velký vnitřní trh s vyrobeným zbožím nebo, není-li to možné, spolehlivé vývozní trhy k dosažení růstu na základě vývozu;
• 3) schopnost překonat veškerá omezení platební bilance s vývojem hospodářství a případy, kdy dojde k obchodnímu schodku. To samozřejmě znamená, že musíte vzít v úvahu Thirlwallův zákon.

PKM tvrdí, že obecná teorie rovnováhy je bezcenná. Z toho vyplývá, že všechny modely všeobecné rovnováhy používané k podpoře teorie volného obchodu nelze brát vážně. Protekcionismus může fungovat a být prospěšný.

• Spojené státy americké a jejich hospodářský rozvoj v 19. století. [15]
• Britský protekcionismus proti indickým bavlněným textilům.[16]
• Friedrich List o anglickém volném obchodu a kolonizaci Německa. [17]
• britská průmyslová revoluce a protekcionismus v průmyslovém odvětví: Případ bavlněných textilií. [18]

Evropská Unie, Euro a dluhová krize

PKM patří k velkým kritikům uspořádání evropského hospodářství. V knize Eurozone Dystopia: Groupthink and Denial on Grand Scale, Bill Mitchell (jeden ze „zakladatelů“ moderní měnové teorie - MMT) uvádí historii eura a tvrdí, že jeho základním problémem je tzv. Groupthink. Duševní rigidita, která se vytvořila kolem eura, je podobná těm, které obklopovaly zlatý standard, a představuje největší riziko pro společnou měnu. Existuje velké množství analýz, které „odborníci“ vysvětlují, jak komplikovaná je situace v eurozóně. Tvůrci politik eurozóny téměř vždy sledují politiky, které nemají šanci splnit své domnělé cíle. Bill Mitchell argumentuje, že tato marnost pochází ze skupinových setkání mezi evropskými elitami, napříč politickým spektrem.[19]

Profesor Mitchell nastiňuje dva možné způsoby, jak může eurozóna správně fungovat. (Poznamenává také, že fiskální federalismus by tuto práci zvládl, ale je politicky neprůchodný):[20]

• Overt Monetary Financing. ECB financuje národní rozpočty, čímž eliminuje riziko selhání. To by pravděpodobně vyžadovalo změny smlouv.

• Exit by some or all nations. Problémy s výstupem jsou neuvěřitelně nadhodnoceni analytiky, kteří se příliš soustředí na detaily, nikoli na základní principy.

zjevné měnové financování je v rozporu se zásadami „monetaristické“ ideologie uspořádání evropské ekonomiky.

Nerovnováhy v EU

Ve finančních, neoliberálních ekonomikách (USA, Evropská Unie) růst nebyl nikde poháněn podnikovými investicemi. Spíše se objevily dva různé modely růstu. Anglo-saské země vytvořily model růstu založeného na dluhu, který byl způsoben zvyšováním zadlužení domácností, silnou spotřební poptávkou a v některých případech i rozmachem investic do bydlení. Ostatní země, jmenovitě Německo, Čína a Japonsko, přijaly exportní model růstu, kde domácí poptávka je slabá a růst závisí na přebytcích vývozu. Německo sledovalo tuto strategii obzvláště agresivně, přičemž průměrné reálné mzdy stagnovaly v desetiletí před krizí a nejostřejším nárůstem mezd mezi vyspělými ekonomikami. Periferní evropské země se také řídily modelem růstu založeným na dluhu. To bylo do značné míry možné díky evropské finanční integraci. Cílem politiky ES (konkrétně Akčního plánu pro finanční služby) bylo vytvoření jednotného finančního trhu pro Evropu. Teoreticky to znamená jednotné úrokové sazby v celé Evropě a v praxi to znamenalo obrovské toky kapitálu z Německa, Francie a Velké Británie do periferních evropských zemí. Toto krátce podpořilo výrobní investice (v případě Španělska a Irska), ale brzy se změnilo v majetkový boom.[21] Rychle rostoucí ekonomiky jihoevropských ekonomik vedly schodky běžného účtu, které umožňovaly německé exportní přebytky. Tyto přebytky byly recyklovány jako toky soukromých úvěrů zpět do jihoevropských zemí, kde financovaly majetkové bubliny a zvyšující se dluh domácností. Ve skutečnosti se situace lišila podle zemí, ale masivní nárůst dluhu soukromých domácností (v zemích jižní Evropy) je charakteristickým znakem růstu. Veřejný dluh s výjimkou Řecka klesal.[22]

• Problém je špatná struktura Eurozóny
• Problémem jsou německé přebytky
• problém je pokrytectví silných států (především Německa)

Inflace: příčiny a řešení

V měnové devizové ekonomice je téměř všechno zboží a služby, které jsou vyměňovány na základě peněžních transakcí, výsledkem určité formy práce. Ano, investiční zboží se obvykle vyžaduje, ale toto investiční zboží bylo výsledkem pracovních vstupů. Pro ty z nás, kteří se obávají o spotřebu zdrojů, jsou důležité komoditní vstupy, ale tyto komodity se magicky neobjevují - k jejich extrakci je nutná lidská práce. Zboží a služby jsou výsledkem lidské činnosti. V kapitalistické společnosti je hlavní část produkce placená práce. Přestože existují osoby samostatně výdělečně činné a dělnické firmy, stále jsou menšinou. Definující charakteristikou pracovníků je to, že jim je vyplácena mzda, která je normálně stanovena nominálně (ačkoli zaměstnanci na vrcholu hierarchie snižují spoustu zisků prostřednictvím bonusových programů).

Znamená to, že neexistují žádné automatické síly, které by vedly k úrovni agregátní poptávky odpovídající stálé inflaci. Inflační tlaky vyplývají z konfliktu o podíly na výnosech a z nákladových prvků, přičemž cena surovin, zejména ropy, je nejdůležitější. Na inflační proces se projevují faktory na straně nabídky, které vyplývají z úrovně produkční kapacity (ve vztahu k agregované poptávce). Na omezení nabídky se nahlíží spíše jako na omezení kapacit, než na fungování trhu práce.

Post Keynesiánci odmítají kvantitativní přístup poptávkové inflace ve prospěch teorie, kde je inflace poháněna náklady (práce, energie, suroviny atd.). Analýza se zaměřuje na dynamiku nákladů práce, kterou lze vysvětlit různými konflikty distribuce:

• Může to být konflikt v rozdělování mezd mezi různými skupinami pracovníků, který spouští spirálu mezd a mezd tím, že se snaží udržet nebo zlepšit své postavení v socioekonomické hierarchii.
• Důraz je však kladen na spirálu mezi cenou a mzdou, která pramení z konfliktu mezi dělníky a podnikateli při rozdělování národního důchodu: první z nich se snaží zvýšit nominální mzdu, zvýšit skutečnou mzdu a přiblížit ji na úroveň, jakou si přejí (jejich cíl skutečné mzdy, ωw); posledně jmenované se snaží zvýšit ceny produktů, aby zvýšily svou maržy, nebo, což se rovná, aby snížily úroveň skutečné mzdy směrem k jejich vlastnímu cíli (ωf).
• Inflace je pak o to silnější, že mezera mezi příslušnými ambicemi pracovníků a podnikatelů (ωw - ωf) je vysoká a každý agent má významnou vyjednávací sílu (pracovníci na stanovení mezd). nominální, dodavatelé při stanovení cenové hladiny).

Podle post-keysovského přístupu jsou determinanty inflace do značné míry exogenní a jsou spojeny s historickými, institucionálními a kulturními charakteristikami. Cíl pracovníků (ωw) tedy do značné míry závisí na kritériích spravedlnosti, které hájí, a na informacích, které dostávají o příjmu vnímaném touto nebo touto sociálně-profesní kategorií. Objevují se další faktory, zejména v otevřené ekonomice, kde tlak, který pracovníci vyvíjejí na mzdy, může být posílen nárůstem dovozu po reálném oslabení místní měny (zvýšení reálného směnného kurzu). Z podnikového hlediska závisí cíl ωf na různých omezeních, zejména na potřebě dosáhnout kompromisu mezi cílem růstu manažerů a cílem zisku akcionářů. Tento konflikt mezi manažery a akcionáři se může navíc obrátit proti zaměstnancům, když bývalí padnou, aby reagovali na zvyšující se chuť těch druhých. Na druhé straně klesá klesající se stupněm koncentrace společností. Totéž platí, pokud reálný směnný kurz stoupá, když se podnikatelé snaží zachovat své marže i vzhledem k rostoucím nákladům na energii nebo surovinám dováženým ze zahraničí. Příčiny inflace můžeme charakterizovat do těchto bodů:

• nominální mzda roste rychleji než produktivita práce;
• stoupá přirážka;
• nebo podíl dovážených materiálů použitých jako vstupy v poměru k celkovým mzdovým nákladům. (cena surovin stoupá, domácí měna se znehodnocuje vůči měně výrobce surovin, stoupá množství suroviny, které je zapotřebí na jednotku produkce);
• inflace cen surovin, které jsou v zásadě určovány na světových trzích, pravděpodobně ohrožuje jakékoli distribuční uspořádání mezi zisky a mzdami nebo mezi podílem na zisku a skutečnou mzdou.

Pokud distribuční konflikt umožňuje vysvětlit inflaci, umožňuje také definovat rovnovážnou skutečnou mzdu endogenně ω * (s ωf <ω * <ωw).

• V uzavřené ekonomice tedy zhoršení distribučního konfliktu vede ke zvýšení reálné rovnovážné mzdy (ω *), což vede ke zvýšení aktivity a růstu, pokud je model veden mzdou, pokles, pokud je model ziskem vedený.
• Jedním z důležitých výsledků otevřené ekonomiky v mzdově vedeném systému je to, že nárůst ω * generuje pokles domácí poptávky, který může být vyrovnán nárůstem čisté zahraniční poptávky, pokud je citlivý na růst reálného směnného kurzu.

Hospodářská situace může samozřejmě zpětně působit na míru inflace. Podle obvyklého čtení Keynesiánů z Phillipsovy křivky je však tento účinek pouze nepřímý: zhoršení hospodářské situace a vzestup nezaměstnanosti mohou podnítit dělníky ke snížení jejich cíle skutečné mzdy (ww endogenní), což vede k nižší inflaci. Zde jsou zvýrazněny dva body. Na jedné straně je Phillipsova křivka částečně horizontální, pokud se domníváme, že si pracovníci zachovávají stejný cíl, dokud zůstává míra nezaměstnanosti v určitém rozmezí. Křivka neobnoví své obvyklé tempo, dokud nebude mimo toto rozmezí: míra nezaměstnanosti musí dosáhnout nízké úrovně, aby se cíl zvýšil; naopak míra nezaměstnanosti musí dosáhnout vysoké úrovně, aby klesl cíl w. V druhém případě se může dokonce stát, že ωw bude nižší než ωf, což generuje deflaci.

„Základní“ principy inflačního procesu zakotvené v historicky specifickém institucionálním rámci, který ovlivňuje proces agregovaného stanovování mezd a cen. V současném kontextu lze naše základy omezit na následující tvrzení:

• (a) Konflikt ohledně rozdělení příjmů je pro proces inflace zásadní. Na rozdíl od názoru, že inflace je výhradně produktem nadměrné agregované poptávky, považujeme inflaci za výsledek neslučitelných požadavků různých sociálních skupin na skutečnou produkci, přičemž inflace je výsledkem toho, když jsou tyto protichůdné pohledávky vyjádřeny nominálně, jako v peníze pomocí ekonomiky.
• (b) Jak pravomoc pracovníků vůči „mzdovému vyjednávání“, tak i moc firem vůči trhu se zbožím jsou neúplné. Jinými slovy, ani dělníci, ani firmy nemohou plně indexovat svá očekávání nebo aspirace do mezd a cen.
• (c) Pracovníci a firmy vyjednávají o stanovení nominální mzdy, na jejímž základě firmy stanoví ceny (a tedy hodnotu skutečné mzdy). To je v souladu s prvními principy ekonomie využívající peníze, jak uvádí Keynes (1936: kap. 2), a vylučuje myšlenku, že pracovníci a firmy vstupují do přímých jednání o výši skutečné mzdy (jako v barteru) Systém).
• (d) Philipsova křivka je nesprávný model vysvětlení inflace. Postkeynesovci věří, že křivka je horizontální a ne-vertikální.

Formalizace inflace v kapitalistické společnosti

Uzavřená ekonomie:

$p=K*(w/y)$

kde:

• κ je průměrná přirážka (marže);
• w je nominální mzdová sazba;
• y je výstup na pracovníka.

Například, pokud je κ 1,1, pak je výstup z prodejní ceny o 10 % vyšší než mzdové náklady na jeho výrobu.

Otevřená ekonomie:

${\displaystyle p=(1+l)*(w/y)*(1+j)}$

• (1+l) = k
• (w/y) = reálná mzda
• (1+j) = poměr materiálních nákladů na pracovníka.

Řešení inflace

• Příjmové politiky (de facto pomocí daní, kdy se pracovníci a podnikatelé, kteří překročí hranici, tak budou více nuceni platit vyšší daně a stabilizovat ekonomiku jako celek)
• buffer stocky (strategické rezervy komodit - ropa, zemědělské produkty, byty)
• Job guarantee program (MMT)

Odkazy

Hyperinflace:

Stagflace:

Pojetí státu a společnosti v PKM

Svoboda. Všichni lidé mají základní lidská práva a svobody. Každý má práva na své vlastní tělo, což vylučuje násilí, mučení a trest smrti. Výkon svobody a volby vyžaduje uspokojení základních tělesných, kognitivních a relačních potřeb, včetně jídla, přístřeší, vzdělání a sociální interakce. Máme práva na svobodu projevu, shromažďování a uctívání a práva na vlastnictví majetku.

Rovnost. Zákon by neměl diskriminovat: každý by měl být podle zákona rovný. Přístup k právu musí být univerzální a vyžaduje poskytování právní pomoci chudým. Rozdělení příjmů a bohatství by nemělo být tak extrémní, aby podkopávalo sociální soudržnost a solidaritu. Extrémní nerovnosti v příjmech nebo bohatství musí být zmírněny pečlivými a vhodnými daněmi a granty. Musí se měřit, aby snížili nerovnost a zároveň podporovali vytváření bohatství a vlastnictví majetku.

Demokracie. Konečnou legitimitou vlády není ani náboženství, tradice ani privilegium, ale vůle lidu, vyjádřená prostřednictvím systému zastupitelské demokracie. Některá demokracie je také důležitá v jiných oblastech života, včetně místní správy a občanské společnosti. Demokracie je také klíčovým mechanismem sociálního začleňování a občanského vzdělávání.

Solidarita. Máme povinnosti solidarity vůči naší rodině, naší komunitě, našemu národu, všem lidem světa a budoucím generacím. Žádný jednotlivec si nezachoval své bohatství sám a samostatně. Měl prospěch z ostatních, na všech úrovních společnosti a z práce minulých generací. V souladu s tím máme vzájemné závazky vůči ostatním, včetně placení daní. To jsou uznání dluhů, které dlužíme naší komunitě a našemu národu. Máme také povinnost vůči budoucím generacím, stejně jako jsme už dříve profitovali z generací: proto se musíme starat o přírodní prostředí a minimalizovat degradaci našich planetárních ekosystémů a zdrojů.

http://www2.euromemorandum.eu/uploads/wg2_marangos_after_the_washington_consensus.pdf

https://www.geoffreymhodgson.uk/wrong-turnings

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu postkeynesiánství na Wikimedia Commons
• A structured post-Keynesian reading list (anglicky)

Portály: Ekonomie