Janičáři
Janičáři (jedn. č.: janičár vyslov [jaňičár],[1] jen v 1. a 5. pádu mn. č. tvar janičáři,[2] adj. janičárský,[3][4] z tureckého يڭيچرى, yeni çeri janyčari – nové vojsko[5][6]) byli příslušníci elitní pěchotní jednotky osmanské armády, tzv. janičárů (existující mezi lety 1330–1826), rekrutovaných z nemuslimského (křesťanského) obyvatelstva Osmanské říše, především z řad Slovanů na Balkáně.
Vznik
Janičáři, jakožto stálé, profesionální vojsko, tvořili od 14. století jádro osmanské armády. Původně byly jejich jednotky doplňovány prostřednictvím tzv. „daně krve“ (devširme). Procházeli důkladným vojenským výcvikem a požívali řady výhod a privilegií. V 18. století (po zrušení devširme roku 1683) však již většina z nich patřila k nižší a střední vrstvě tureckého obyvatelstva, byli to často řemeslníci nebo kupci přilákaní výhodami, kteří se více než vojenské službě věnovali své civilní profesi. Platilo prý pravidlo, že syn janičára nesmí být janičárem. Janičáři byli zrušeni po své vzpouře dekretem sultána Mahmuta II. 17. června 1826.
Standardními zbraněmi janičárů byly zpočátku luky a šavle, popř. kyje; později byla jejich výzbroj doplněna o palné zbraně. Do boje se vrhali bez ptaní, poslušně prováděli, co jim bylo přikázáno.[zdroj?] Vyznamenali se kupříkladu proti Srbům v bitvě na Kosově poli, při obléhání Konstantinopole či při prvním obléhání Vídně.
Janičáři požívali jednu dobu velké politické moci, a několikrát dokonce sesadili sultána [zdroj?].
Někdy jsou termínem janičáři označováni synové významných rodů vzatí jako rukojmí a vycvičeni k věrnosti svým věznitelům. To mělo zaručit nejen, že se jejich otcové nevzbouří, ale navíc že janičáři budou věrně následovat onoho panovníka. V tomto významu užil termín janičár kupříkladu David Gemmell ve své knize Smrtonoš.
Frazeologie
Od janičárů se odvozuje úsloví poturčenec horší Turka.
Reference
- ↑ měkká výslovnost zde není samozřejmá, protože slabiky -di-, -ti-, -ni- ve slovech cizího původu se v češtině obvykle vyslovují tvrdě; toto slovo je však už zdomácnělé a proto má i českou měkkou výslovnost (viz např. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1994. ISBN 80-04-26059-4.)
- ↑ Internetová jazyková příručka [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i, 2008–2024. Heslo janičáři.
- ↑ Nový akademický slovník cizích slov, heslo janičár
- ↑ Slovník spisovného jazyka českého, heslo janičár
- ↑ HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha: SPN, 1992. ISBN 80-04-23715-0. S. 206.
- ↑ Duden - Deutsches Universalwörterbuch, 5. Aufl. Mannheim 2003 [CD-ROM]: Ja|nit|schar, der; -en, -en [türk. yeniceri, eigtl.= neue Streitmacht; urspr.= Bez. der bevorrechtigten Kriegerklasse im Osman. Reich]: Soldat einer Kerntruppe des osmanischen Sultans (14.-18.Jh.).
