Zákon na ochranu zvířat proti týrání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zákon na ochranu zvířat proti týrání
Předpis státu
ČeskoČesko Česko
Druh předpisu zákon
Číslo předpisu 246/1992 Sb.
Údaje
Autor Česká národní rada
Schváleno 15. duben 1992
Platnost 29. květen 1992
Účinnost 29. květen 1992
Oblast úpravy
právo životního prostředí

Zákon na ochranu zvířat proti týrání je český zákon ze dne 15. dubna 1992, č. 246/1992 Sb., který reguluje práva zvířat a stanoví podmínky nakládání s nimi. Jeho účelem je chránit zvířata před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich bezdůvodným usmrcováním člověkem. Do roku 2012 byl již novelizován deseti zákony.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Zákon se skládá z celkem osmi částí:

  1. Obecná ustanovení – mj. definuje zvíře jako živého obratlovce, kromě člověka, nikoliv však plod nebo embryo, a jako živého tvora schopného pociťovat bolest a utrpení; zcela zakazuje jejich bezdůvodné usmrcování, týrání i propagaci takového týrání
  2. Ochrana zvířat při usmrcování, použití znecitlivění a ochrana zvířat při veřejných vystoupeních – obsahuje ustanovení o možnostech a způsobech porážení a utrácení zvířat, o technických a jiných požadavcích na jatka; dále zakazuje se zvířete zbavit nebo je vyhnat (kromě vypuštění do jeho přirozeného prostředí) a reguluje také veřejná vystoupení zvířat
  3. Ochrana zvířat při přepravě – reguluje způsobilost zvířat k přepravě, maximální dobu přepravy, postupy při přepravě i technické požadavky na přepravní prostředky a odborné požadavky na přepravující osoby
  4. Ochrana hospodářských zvířat, zvířat v zájmových chovech a volně žijících zvířat – kromě obecných podmínek pro chov hospodářských zvířat a zvířat v zájmových chovech jsou zde obsaženy podmínky nakládání s volně žijícími, toulavými a opuštěnými zvířaty, stejně jako se zvířaty handicapovanými
  5. Ochrana pokusných zvířat – stanoví podmínky pro lékařské nebo vědecké pokusy na zvířatech
  6. Orgány ochrany zvířat – dává především Ministerstvu zemědělství, Státní veterinární správě a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností konkrétní pravomoci při působnosti v oblasti ochrany zvířat
  7. Správní delikty – obsahuje jak přestupky, kterých se může v oblasti ochrany zvířat dopustit kterákoli fyzická osoba, tak správní delikty právnických nebo podnikajících fyzických osob, a sankce za ně
  8. Závěrečná ustanovení

Nález Ústavního soudu[editovat | editovat zdroj]

Zajímavostí ve vztahu k tomuto zákonu je jeden z nejvýznamnějších nálezů Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (č. 30/1998 Sb.), kterým byl zrušen k návrhu prezidenta republiky Václava Havla zákon č. 243/1997 Sb., jenž měl zákon na ochranu zvířat novelizovat. Nešlo nicméně až tak o jeho obsah, ale o procesní spor, spočívající v dodržení lhůt. Václav Havel daný zákon vetoval, předseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman jej přesto ve shodě s předsedou vlády Václavem Klausem nechal vyhlásit ve Sbírce zákonů, protože měl za to, že veto prezidenta republiky bylo vydáno pozdě. Podle čl. 50 odst. 1 Ústavy tak totiž prezident republiky může učinit do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen, v tomto případě pak byl postoupen v pátek 13. června 1997, prezident vydal své veto v sobotu 28. června 1997, ale doručeno bylo Poslanecké sněmovně až v pondělí 30. června 1997.

Ústavní soud ve svém rozhodnutí přisvědčil názoru prezidenta republiky, že ačkoli samotná Ústava žádnou úpravu počítání lhůt neobsahuje, přesto je v celém českém právním řádu uznáván princip, že pokud jde o lhůtu procesní, pak připadne-li její poslední den na sobotu, neděli nebo svátek, tak skončí až nejbližší následující pracovní den. Podle soudu nešlo ani tak o procesní spor o počítání lhůt, ale mělo jít o spor „o chápání práva v demokratické společnosti“. Ve své argumetaci pak mj. uvedl: „Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ Díky rozhodnutí Ústavního soudu bylo do českého práva výslovně zahrnuto i právo nepsané, právní obyčeje, čímž byl rozhodnut do té doby pouze teoretický právní spor o jejich právní závaznosti. Právní obyčej byl nálezem uznán jako samostatný pramen práva, byť pouze praeter legem, tedy pokud psané právo nestanoví jinak. A protože v tomto případě Ústava jinak nestanovila, bylo veto podáno včas.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]