Zádonština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zádonština
Rukopis Zádonštiny z 15. století
Rukopis Zádonštiny z 15. století
Původní název Задонщина великого князя господина Дмитрия Ивановича и брата его князя Владимира Андреевичe
Překladatel Karel Jaromír Erben
Jazyk staroruština
Žánry hrdinská báseň v próze
Datum vydání přelom 14. a 15. století
Česky vydáno 1869
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zádonština (rusky Задонщина) je staroruská literní památka vzniklá na přelomu 14. a 15. století. Jejím obsahem je poetické vylíčení bitvy na Kulikovském poli z roku 1380, v níž se vojskům ruských knížectví, kterým velel moskevský kníže Dmitrij Donský podařilo poprvé porazit Tatary vedené chánem Mamajem.[1] Jde o lyricko-epické dílo, které by se dalo žánrově označit za hrdinskou báseň v próze. Jeho název by se dal přeložit jako oblast ležící za řekou Don.[2]

Rukopisy a první ruská vydání Zádonštiny[editovat | editovat zdroj]

Dílo vzniklo koncem 14. století a společně s letopisem Pověst o porážce Mamajově (Сказаниe о Мамаевом побоище) je nejstarším dokladem o Kulikovské bitvě.[3] Jeho text se zachoval v šesti neúplných verzích z 15. až 17. století, První z nich, pozdní opis ze 17. století s názvem Slovo o velikém knížeti Dmitriji Ivanovičovi a bratrovi jeho knížeti Vladimiru Andrejeviči (Слово о великом князе Дмитрии Ивановиче и о брате его, князе Владимире Андреевиче), byl nalezen a vydán roku 1852 znalcem a sběratelem starých rukopisů Vukolem Michajlovičem Undolským.[4]

Ruské vydání Zádonětiny z roku 1858

Roku 1858 byl objeven v Kirillo-Bělozerském klášteře rukopis z 15. století s názvem Zádonština velikého knížete pana Dmitrije Ivanoviče a bratra jeho knížete Vladimira Andrejeviče (Задонщина великого князя господина Дмитрия Ивановича и брата его князя Владимира Андреевичe), ve kterém je jako autor uveden rjazaňský kněz nebo mnich Sofonij (Sofronij) Rjazaněc. Není o něm v podstatě nic jiného známo, jen některé prameny ze 16. století uvádějí jakéhosi brjanského bojara Sofonie, pozdějšího rjazaňského duchovního.[5]

Bělozerský rukopis obsahuje tzv. krátkou redakci textu končící pláčem bojarských žen nad nesmírnými ruskými ztrátami v bitvě a má charakter žalozpěvu. Rukopis Undolského a další čtyři později nalezené rukopisy obsahují delší redakci, která oslavuje ruské vítězství, zdůrazňuje nutnost ruské jednoty a úlohu moskevských knížat jako nástupců knížat Kyjevské Rusi. Literání vědci se proto pokoušeli zrekonstruovat celou Zádonštinu propojením krátké a dlouhé redakce. První takový text vznikl a byl vydán již roku 1858 a vytvořil jej ruský filolog Izmail Ivanovič Sreznevskij.[4] Toto vydání pak využil Karel Jaromír Erben při svém překladu Zádonštiny do češtiny roku 1869.[1]

Mnoho literárních vědců považuje delší redakci Zádonštiny za původní, ačkoliv jsou její rukopisy mladší. Významný český badatel v oblasti staroslověnské a staré ruské literatury Jan Frček publikoval na rozdíl od nich názor, že Zádonština byla zkomponována primárně jako žalozpěv nad padlými bojovníky. Teprve později, když bylo vítězství nad Tatary již definitivní, vznikla nová verze textu jako delší oslavná skladba.[4]

Zádonština a Slovo o pluku Igorově[editovat | editovat zdroj]

Výzkumy textu Zádonštiny odhalily její kompoziční a jazykově stylistickou podobnost s eposem Slovo o pluku Igorově, jehož pravost je často zpochybňována. Tyto filiace mezi oběma texty považují zastánci pravosti eposu za důkaz jeho starobylosti a Zádonštinu považují za jeho napodobení. Odpůrci pravosti Slova však vidí v Zádonštině jeden z jeho zdrojů, na základě kterých byl koncem 18. století jako preromatický podvrh vytvořen. I fakt, že Slovo je esteticky hodnotnější než Zádonština, se dá vykládat oběma způsoby, tj. ve prospěch i v neprospěch pravosti eposu.,.[6]

České překlady a vydání[editovat | editovat zdroj]

Společné české vydání Slova o pluku Igorově a Zádonštiny z roku 1869

Pokud není uvedeno jinak, jde o překlad rekonstruované verze.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Ottův slovník naučný, 27. díl, Paseka a Argo, Praha a Polička 2002, S. 363
  2. Ruská středověká literatura, 2. vydání, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2013, S. 358. [Dále jen Mervart].
  3. Slovník spisovatelů Sovětského svazu II., Odeon, Praha 1978, S. 553
  4. a b c Mervart, S.359-360
  5. Mervart, S.362.
  6. Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Libri, Praha 2001, S. 637.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]