Wikipedista:Unloose/Pískoviště6

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ein Zimmer für sich allein oder Ein eigenes Zimmer (im Original: A Room of One’s Own) ist ein 1929 erschienener Essay der britischen Schriftstellerin Virginia Woolf (1882–1941), der bereits zu ihren Lebzeiten große Anerkennung erhielt und heute zu den meistrezipierten Texten der Frauenbewegung gehört. Der Aufsatz vereint Thesen zum Feminismus und zur Geschlechterdifferenz mit solchen zur Literaturgeschichte und zur Poetik. In deutscher Übersetzung wurde er unter dem Titel Ein Zimmer für sich allein erstmals im Jahr 1978, übersetzt von Renate Gerhardt, veröffentlicht.[1] 2001 erschien Ein eigenes Zimmer in der Übersetzung von Heidi Zerning,[2] und 2012 kam Ein Zimmer für sich allein, ins Deutsche übertragen von Axel Monte, heraus.[3]

Entstehung, Form und Wirkung[editovat | editovat zdroj]

Die Autorin Virginia Woolf entstammte einer wohlhabenden Intellektuellen-Familie, die zahlreiche Kontakte zu Literaten hatte. Als Jugendliche erlebte sie die viktorianischen Beschränkungen für Mädchen und Frauen, doch als sie ihren Essay A Room of One’s Own verfasste, gehörte sie bereits als Frau zu den anerkanntesten Kulturschaffenden ihres Sprachraums und spielte eine zentrale Rolle in der Bloomsbury Group.[4] Der Text des Essays basiert auf zwei Vorträgen, die Woolf im Oktober 1928 am Girton College und am Newnham College – zwei Institutionen der renommierten Universität Cambridge – gehalten hat. Diese Colleges waren die ersten in England, die 1869 und 1871 ausschließlich für das Studium von Frauen gegründet worden waren, wobei sich die männlichen Professoren des Haupthauses in Cambridge zu den Vorlesungen an den Standort der „Ladies“ begaben.

Die Vorträge konnten wegen der Länge nicht vollständig vorgelesen werden. In den folgenden Monaten ergänzte Woolf sie zu einem längeren Essay, der in Buchform veröffentlicht werden sollte. Im März 1929 erschien eine kürzere, weniger ausgefeilte Version unter dem Titel Women and Fiction in der Zeitschrift The Forum. Die Erstausgabe wurde am 24. Oktober 1929 in dem von Virginia und ihrem Ehemann Leonard Woolf 1917 gegründeten „avantgardistischen“[5] Londoner Verlag Hogarth Press herausgegeben. Zusätzlich wurden 600 Exemplare gedruckt, die Virginia Woolf signierte. Zeitgleich erschien eine amerikanische Ausgabe bei Harcourt Brace & Co in New York.[6] Nach ihrem Biografen und Neffen Quentin Bell verkaufte sich das Buch „außerordentlich gut“ und brachte ihr wohlwollende Briefe ihrer Stammleserinnen ein. Der Aufsatz sei „höchst aufschlußreich für jeden, der sich mit Virginias Leben befaßt. Denn in 'A Room of One’s Own’ hört man Virginia sprechen.“[7] Kindlers Neues Literaturlexikon bewertet das an ein „weibliches Publikum“ gerichtete Werk als „unterhaltsam“ Fakten und Fiktion zusammenführend und zum „eigenen Nachdenken“ anregend.[8]

Tatsächlich äußert Woolf hier sehr klar ihre Ansichten über das Thema „Frauen und Literatur“, zu dem man sie vorzutragen gebeten hatte. Darüber hinaus ist der Essay auch aufschlussreich für ihr eigenes schriftstellerisches Werk; Woolf formuliert einige Aufgaben, die die Literatur von Frauen und Männern gleichermaßen zu erfüllen habe. Denn sie unterscheidet nicht nach Geschlecht hinsichtlich des „schöpferischen Potentials“ und der literarischen Aufgabenstellung.[9] An vielen Stellen reflektiert Woolf darüber, was es heißt, zu schreiben, zu erzählen, sich einem Thema zu nähern. Das Sprechen überlässt sie der Erzählerfigur, einer der „vier Marys“ der Königin Maria Stuart. (Die „vier Marys“ entstammen direkt einer schottischen Ballade, die aus der Ich-Perspektive von Mary Hamilton am Vorabend ihrer Hinrichtung gesungen wird). Dieser Kunstgriff zeigt, dass sie den Essay nicht nur als persönliche Meinung verstanden wissen will, sondern als Gesellschaftskritik,[10] eine Haltung, die stellvertretend für viele Frauen der Geschichte geäußert wird.

A Room of One’s Own gehört zu den grundlegenden Texten der Frauenbewegung, die sehr häufig rezipiert werden. Virginia Woolfs Ansehen als bedeutende Autorin des 20. Jahrhunderts beruht auch auf diesem Essay.[11] Zusammen mit Drei Guineen aus dem Jahr 1938 zählt er zu den Basiswerken des Feminismus. Die genaue Beschreibung der Benachteiligung oder sogar Exklusion von Frauen im universitären Bereich machte die Notwendigkeit akademischer Frauen- und Geschlechterforschung deutlich, um den Mechanismen nachzugehen, die das Ungleichgewicht der Bildungs-, Macht- und Einkommensverhältnisse hervorrufen.[12] In der Literaturkritik nicht einheitlich bewertet, wird der Aufsatz auch aufgrund seiner rhetorischen Form teilweise als brillant bezeichnet. Der Autor in Kindlers neuem Literaturlexikon (1992) bilanziert:

Mit ihrer geistreichen Polemik und ihren überzeugenden Schlussfolgerungen begründete Woolf zudem die Beschäftigung mit der literarischen Tradition der Frau und einer erweiterten Kanonbildung.[13]

Soziologisch-historische Einordnung[editovat | editovat zdroj]

Die Abhandlung entstand Ende der 1920er Jahre, zu einer Zeit, als es für Frauen in England zunehmend selbstverständlicher wurde, als Schriftstellerin zu arbeiten. Das bedeutete nicht, dass sie gleiche Chancen auf Erfolg hatten wie ihre männlichen Kollegen – aber bürgerliche Frauen, die schöngeistige Literatur verfassten oder Wissenschaft betrieben, wurden allmählich anerkannt.

1870 und 1882 waren in England die Married Women’s Property Acts verabschiedet worden, die Frauen eigenen Besitz erlaubten. 1919 erlangten Frauen das allgemeine Wahlrecht und durften frei ihren Beruf wählen. Virginia Woolf selbst profitierte von dieser neuen Freiheit. Nach dem Ende des Ersten Weltkriegs registrierte sie wie viele andere einen „Wandel“[14] der allgemeinen Stimmung, herbeigeführt durch die neuen Freiheiten der Frauen, war sich ihrer historisch einmaligen privilegierten Position allerdings bewusst. Wie viele ihrer Schriftsteller-Kolleginnen verstand auch sie sich als Feministin und Pionierin der weiblichen Literatur und hat nach Wolfgang Karrer und Eberhard Kreutzer (1989) damit literatursoziologische Aspekte („Autorensoziologie“) und ästhetische Grundsätze künstlerischer Herangehensweisen von Frauen verknüpft.[15] Ihr Essay richtet sich direkt an die junge Generation von Frauen, bei denen sie ein Bewusstsein schaffen wollte für ihre historische Situation und ihre Aufgaben in der Emanzipationsbewegung. Ihr Ziel war allerdings nicht Differenz, sondern neben der Aufhebung von Benachteiligungen eine Gleichstellung durch „androgyne“ Annäherung von Männern und Frauen.

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Tištěná verze je rozdělena do šesti kapitol; následující přehled nejdůležitějších obsahů a tezí se tímto rozdělením neřídí, ale je uspořádán tematicky. Woolfová na začátek svých úvah staví fiktivní literárně velmi nadanou osobu - sestru Williama Shakespeara - a popisuje překážky, kterým by byla vystavena už jen proto, že ženy byly v historii kulturně, sociálně a ekonomicky znevýhodněny.[16]

Vlastní pokoj[editovat | editovat zdroj]

Esej výslovně odkazuje na výše zmíněné společenské podmínky. Proto musely být pro Woolfovou splněny dvě podmínky, aby i ženy mohly tvořit "velkou literaturu": "pět set liber ročně a vlastní pokoj".[17] Pět set liber nebyla nijak závratná částka, ale na živobytí to stačilo. Materiální zabezpečení je ústředním požadavkem eseje, protože znamenalo nezávislost na manželích nebo almužnách. Tento požadavek byl pro Woolfovou velmi důležitý; prochází celým jejím životem i literárním dílem. Sama Virginia Woolfová si užívala luxusu vlastního pokoje od roku 1904, kdy se její rodina po otcově smrti přestěhovala do domu v Bloomsbury. Její vlastní příjem nepřesáhl 500 liber až do roku 1926.[18]

Kromě materiálního zabezpečení byl pro Woolfovou nezbytný i oddělený prostor pro tvůrčí práci, protože až do konce 19. století neměly ženy kvůli svým povinnostem v domácnosti téměř žádné soukromí. Jen málokdo měl denně několik hodin nerušeného času na psaní. Po tisíce let, například ve starém Řecku, byl domov (oikos) považován za prostor žen, zatímco svět venku patřil mužům. Ale ani v tomto prostoru, kde měly ženy vliv, ale často mohly vycházet jen se svolením a ve společnosti, neměly nárok na vlastní pokoj. Na jedné straně "vlastní pokoj" je "metaforou soukromí",[19] ale je to také konkrétní místo.

"Ženy sedí v uzavřených místnostech už miliony let, takže i stěny jsou dnes prostoupeny jejich tvůrčí silou."[20] Ženské pokoje se proto mohou a musí stát předmětem literatury. Když Woolfová mluví o "komnatách" a "jeskyních", které musí "pochodeň" literatury osvětlit, zahrnuje to také "duši", celý život; nesčetné každodenní zážitky, sny, myšlenky, okamžiky, které by bez možnosti psát byly navždy ztraceny.

Metafora "vlastního pokoje" má několik rovin, které Woolfová v textu formuluje nebo naznačuje:

  1. Vlastní místnost v domě ve smyslu soukromého vlastnictví; materiální nezávislost.
  2. Osobní soukromí; duchovní nezávislost.
  3. Pouze androgynní duše s mužskou a ženskou částí umožňuje literární genialitu.[21]
  4. Vlastní diskurzivní prostor v dějinách; právo na podíl na kulturní produkci.

Dvě vysoké školy[editovat | editovat zdroj]

Woolfová začíná svůj text fiktivní procházkou po kampusu Oxbridge, přičemž Oxbridge označuje exkluzivní univerzity Oxford a Cambridge. Ženské postavě je znemožněno přejít přes trávník a je jí odepřen přístup do knihovny. To se již týká prvních institucí, do nichž byl ženám odepřen přístup: akademické obce a světa knih. Na této univerzitě údajně "vládne mysl, zbavená veškerého kontaktu s realitou (pokud člověk opět nevstoupí na trávník)".[22] Díky omezením přístupu se ale ukazuje, že i toto útočiště mysli podléhá převládajícím společenským pravidlům.

Poté je pozvána na slavnostní večeři; honosné jídlo ukazuje, že univerzita, kde dominují muži, je postavena na zlatých základech. Druhé jídlo se odehrává ve fiktivní ženské koleji "Fernham"; zde se z jednoduchých talířů podává řídká polévka. Vypravěč si stěžuje na "hanebnou chudobu našeho pohlaví";[23] ženské vysoké školy, financované z darů, se nemohly těšit z generací bohatých mecenášů jako jejich tradiční mužské protějšky.

Vzhledem k tomu, že Virginii Woolfové bylo blízké zejména vzdělávání mladých žen, promlouvají scény na obou vysokých školách přímo k divákům či čtenářům. Jako ženská normalita neprovdané ženy znaly spíše málo placená zaměstnání: v oblasti výchovy dětí, ošetřovatelství nebo v novinářských příležitostných pracích.

Ženské literární dějiny[editovat | editovat zdroj]

Rozdíl mezi pohlavími je pojímán především v materiální rovině, ale Woolfová popisuje také rozdíl v tradici: každý mužský spisovatel se může opřít o dlouhou řadu vzorů, zatímco ženy nikoli. Vypravěčka se zamýšlí nad "bezpečím a blahobytem jednoho pohlaví a chudobou a nejistotou druhého a nad vlivem tradice nebo jejího nedostatku na mysl spisovatele či spisovatelky".[24]

Představuje sestru Williama Shakespeara, neméně talentovanou Judith Shakespearovou, a ukazuje, co by se stalo se ženou nadanou pro psaní v 16. století: je zesměšňována, odmítána v divadle, nakonec otěhotní a ze zoufalství si vezme život. Tento tragický fiktivní životní příběh je příkladem mnoha autorek literární historie před rokem 1900.[18]

Ve své eseji Woolfová vyzývá ke studiu dějin ženské literatury. Sama se již od roku 1904 objevovala jako literární kritička v The Times Literary Supplement.[25] V knize Vlastní pokoj uvádí řadu spisovatelek a vzdává hold Margaret Cavendishové, Dorothy Osborneové, Aphře Behnové, Emily Brontëové, Christině Rossettiové, Jane Austenové a své současnici Marii Stopesové, která psala pod pseudonymem Mary Carmichaelová. U všech - s výjimkou Jane Austenové - se však prý projevoval útlak, nutkání přizpůsobit se a hněv, který narušoval jejich psaní. Podle Woolfové musí být vynikající literatura prosta stranickosti. Pouze materiální zlepšení situace žen může i ony dosáhnout poetického "bílého žáru" tvůrčího ducha. "Politické umění" to podle Woolfové nemůže splňovat, jak uvádí Dějiny anglické literatury vydané Hansem Ulrichem Seeberem v roce 1991, protože zaměňuje "propagandu s uměleckou interpretací celku života".[26]

Woolfová také vznáší požadavky na současné ženské psaní, a to několik desetiletí před teorií écriture feminine: ženy by měly "psát tak, jak píší ženy, ne tak, jak píší muži",[27] tedy z perspektivy ženy, poeticky zobrazovat "ženskou zkušenost světa".[28] Tématem této literatury by měly být ženy, jejich prožitky a úvahy, nikoli ženské postavy, které jsou tu jen proto, aby muže přiváděly do bojů ze žárlivosti; literatura potřebuje spíše popisy žen, jaké skutečně jsou, jejich každodenní jednání, myšlení, vztahy mezi sebou i s muži. Je třeba, aby se "nahromaděný, nikdy nepopsaný život"[29] stal materiálem literatury; je třeba zapálit pochodeň "v té prostorné komnatě, kde nikdo nikdy nebyl".[30]

Woolfová se toto tvrzení snažila naplnit četnými ženskými postavami ve svých románech. Již výše zmíněná "rozlehlá komnata" ženského životního prostoru byla v té době z literárního hlediska skutečně téměř "neobjevenou zemí" (kromě velkých románů Austenové a Brontëové nebo například ženských postav Effi Briestové, paní Jenny Treibelové atd.).

Od té doby feministická literární věda zohlednila poptávku po výzkumu podílu žen na literární historii. Stále více autorek je znovu objevováno, encyklopedie a biografie otevírají ženský podíl na literární historii, který byl až do doby Woolfové z velké části zapomenut. Sama Woolfová byla a je obecně uznávána jako velká spisovatelka moderní doby a je často srovnávána s Marcelem Proustem a Jamesem Joycem.[31][32]

Uznáván byl také požadavek na znovuobjevení literární tradice spisovatelek. "Sesterstvo" neboli rodová galerie literárních "matek" by konečně měla být schopna nahradit nebo doplnit "otce". Postava Judith Shakespearové si v ženské literatuře také žije vlastním životem. Je možné, že Woolfová znala lehký román Judith Shakespeare od Williama Blacka (1841-1898) alespoň podle názvu. Obvykle se však tato postava interpretuje z Woolfové biografické situace, neboť Shakespeare byl pro každého anglicky mluvícího spisovatele té doby - a zjevně i pro ni - největší otcovskou postavou v literatuře.

Patriarchát[editovat | editovat zdroj]

Ženy jsou vždy jen předmětem literatury, podotýká vypravěčka: "Uvědomujete si, že jste snad nejčastěji zpracovávaným živočichem ve vesmíru?".[33] Britská knihovna, v jistém smyslu národní paměť Británie, je plná spisů napsaných o ženách autory, kteří ženy otevřeně či skrytě nenávidí; vypravěčka si představuje autora, "který trpěl pocitem, jenž ho nutil bodat perem do papíru, jako by při psaní zabíjel škodlivý hmyz".[34] Patriarchát je všudypřítomný; svět je plný rozhněvaných mužů, kteří potřebují ženy jen jako zrcadla - zrcadla "s magickou a povznášející mocí odrážet postavu muže ve dvojnásobné velikosti".[35] Ve skutečnosti je však trápí strach ze ztráty vlastního přehnaného pocitu vlastní hodnoty - pokud se ženy emancipují, muži ztratí své zrcadlo.

Teze o narcismu je poplatná psychoanalýze; později našla velkou oblibu v ženském hnutí a v psychoanalytické literární vědě a byla často opakována v podobné podobě, ale také ostře kritizována.

Teze o androgynii[editovat | editovat zdroj]

Dokonalý spisovatel, vysvětluje Woolfová v šesté a poslední části eseje, musí být androgynní, to znamená, že musí dosáhnout "přirozeného splynutí" své mužské a ženské stránky v mysli. Bylo to, "jako by v mysli existovala dvě pohlaví, která odpovídají dvěma pohlavím v těle, a jako by se i ona musela spojit, aby dosáhla dokonalého uspokojení a blaženosti".[36] Čistě "mužské" způsoby psaní byly nudné a mrtvé; všichni velcí spisovatelé, počínaje Shakespearem, byli androgynní.

I tento postulát je v reakci na něj kontroverzní. Moderní literární věda se drží zpátky s tezemi o psychice autorů a řada autorů ženské literatury toto tvrzení odmítá.[37] Něco podobného jako Virginia Woolfová psala Simone de Beauvoir v knize Druhé pohlaví.

Kvůli eseji Woolfová přerušila práci na románu Orlando, který byl výrazem jejího milostného vztahu s Vitou Sackville-Westovou. Jeho hlavním tématem je "klidná androgynita"; titulní postava žije několik životů v různých epochách a mění pohlaví z věku na věk. Vlastní pokoj se proto často vztahuje k Orlandovi a tématu genderové identity.

Sexualita[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako v mnoha románech Virginie Woolfové se i ve Vlastním pokoji objevují narážky na lesbickou lásku. V té době probíhaly v Británii soudní spory o homosexuální scény v současné literatuře. Soudní proces s Radclyffe Hallovou, autorkou lesbicky laděného románu Studna samoty, se odehrál v bezprostředním okolí Woolfové.[38]

Virginia Woolfová si Sigmunda Freuda velmi vážila a vydala jeho spisy v anglickém překladu ve vlastním nakladatelství Hogarth Press. Není proto divu, že ve Vlastním pokoji používá některé "freudovské" obrazy. Během scény s obědem na začátku filmu hosté náhle spatří bezocasou kočku Manx. Na konci jídla se rozhovor stočí zpět ke kočce, přičemž náhodně poznamená: "Je zvláštní, jaký rozdíl dělá ocas."[39] Tento symbol byl často chápán jako výraz závisti vůči penisu a komplexů méněcennosti. V novější kritice je však tento obraz interpretován jinak: podle ní poukazuje na rozdíl v moci a finančních prostředcích, který je spojen s pohlavím. O něco později je v textu zmíněna básnířka, jejíž rozkvetlý talent je potlačen (patriarchálním) prostředím, "jako by se obrovská okurka rozprostřela nad všemi růžemi a karafiáty v zahradě a udusila je".[40]

Rezeption[editovat | editovat zdroj]

Alice Walker bezieht sich in ihrem Aufsatz Auf der Suche nach den Gärten unserer Mütter (engl. Original: In Search of Our Mothers's Gardens. Womanist Prose, 1983) auf Virginia Woolfs Postulat, dass Frauen „ein eigenes Zimmer“ benötigen, um schreiben bzw. gute Literatur produzieren zu können. Sie fragt darin, wie mit Schwarzen Autorinnen wie beispielsweise Phillis Wheatley (ca. 1753–1784) umzugehen sei – einer Sklavin, die nicht einmal sich selbst besaß, aber trotzdem schrieb. Damit stellte Wheatley im 18. Jahrhundert eine Ausnahmeerscheinung dar, die so nur durch die Unterstützung ihrer weißen Besitzer möglich war. Für viele andere Vorfahrinnen waren es ihre Gärten oder das Anfertigen von Quilts, in denen sich ihre Kreativität ausdrückte. Obwohl Walker auf die Grenzen von Woolfs Essay aufmerksam macht, zollt sie ihrem Bestreben Anerkennung, Raum für Schriftstellerinnen zu schaffen bzw. ihre ungleichen Voraussetzungen anzuerkennen. Sie verdeutlicht, dass die ungleichen Voraussetzungen nicht nur eine Frage des Geschlechts und der sozialen Schicht sind, sondern auch eine Frage der Herkunft, Ethnizität und Hautfarbe.[41]

Literatur[editovat | editovat zdroj]

Ausgaben[editovat | editovat zdroj]

  • Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. Übers. Heidi Zerning. S. Fischer, Frankfurt am Main 2001, ISBN 3-10-092573-4 (die hier zitierte Ausgabe)
  • Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer. S. Fischer, Frankfurt am Main 2001, ISBN 3-596-14939-8.
    • auch verlegt bei Büchergilde Gutenberg, Frankfurt am Main 2004, ISBN 3-7632-5515-X. (Nachwort siehe Weblinks)
  • Virginia Woolf: Ein Zimmer für sich allein. Übers.: Renate Gerhardt, Übers. d. Gedichte: Wulf Teichmann. Gerhardt-Verlag, Berlin 1978. (Fischer TB, Frankfurt am Main 1981, ISBN 3-596-22116-1)
  • Ein Zimmer für sich allein. Übers., Erstellung der Anm. und Nachwort Axel Monte. (Reclams Universal-Bibliothek, 18887). Reclam, Stuttgart 2012, ISBN 978-3-15-018887-3.
  • Ein Zimmer für sich allein. Übers. und Nachwort: Antje Rávik Strubel. Kampa Verlag, Zürich 2019, ISBN 978-3-311-22003-9.

Textvarianten[editovat | editovat zdroj]

  • Women & fiction: the manuscript versions of A room of one’s own. ed. S.P. Rosenbaum. Oxford: Blackwell 1992, ISBN 0-631-18037-0.

Sekundärliteratur[editovat | editovat zdroj]

  • Elaine Showalter: A literature of their own. British women novelists from Brontë to Lessing. Princeton UP, Princeton, NJ 1977, ISBN 0-691-06318-4.
  • Margaret J.M. Ezell: The Myth of Judith Shakespeare: Creating the Canon of Women’s Literature. In: New Literary History: A Journal of Theory and Interpretation. 21.3 (1990), S. 579–592.

Hörbuch[editovat | editovat zdroj]

  • Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer, 4 CDs, ungekürzte Lesung von Erika Pluhar, Random House, Köln 2007, ISBN 978-3-86604-520-0 (= Hörbuch-Edition woman voices, Nummer 9).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Übersetzung der Gedichte: Wulf Teichmann. Gerhardt-Verlag, Berlin 1978. (siehe: Rainer Maria Gerhardt, 1981 als Fischer-Taschenbuch herausgekommen)
  2. ↑ Kurzbeschreibung des Fischer Verlags
  3. ↑ Mit 167 Anmerkungen, Nachwort und Literaturhinweisen. Philipp Reclam jun. Stuttgart, 2012, ISBN 978-3-15-018887-3.
  4. ↑ Archivní kopie na Internet Archive.
  5. ↑ Hans Ulrich Seeber (Hrsg.): Englische Literaturgeschichte. Stuttgart 1991, S. 344.
  6. ↑ Editionsgeschichte, uah.edu., abgerufen am 8. März 2014.
  7. ↑ Quentin Bell: Virginia Woolf. Eine Biographie. Frankfurt a. M. 1982, ISBN 3-518-37253-X.
  8. ↑ A Room of One’s Own. In: Walter Jens (Hrsg.): Kindlers Neues Literaturlexikon. Bd. 17, München 1992, S. 829.
  9. ↑ 1929. Virginia Woolf: A Room of One’s Own. In: Wolfgang Karrer, Erberhard Kreutzer (Hrsg.): Werke der englischen und amerikanischen Literatur. 1890 bis zur Gegenwart. München 1989.
  10. ↑ „Als Frau ist mein Land die ganze Welt.“ Ikone des Feminismus Virginia Woolf. ORF.at, 24. Januar 2012.
  11. ↑ Archivní kopie na Internet Archive.. Stern online, 25. Januar 2007.
  12. ↑ „Als Frau ist mein Land die ganze Welt.“ Ikone des Feminismus Virginia Woolf. ORF.at, 24. Januar 2012.
  13. ↑ A Room of One’s Own. In: Walter Jens (Hrsg.): Kindlers Neues Literaturlexikon. Bd. 17, München 1992, S. 830.
  14. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 16.
  15. ↑ 1929. Virginia Woolf: A Room of One’s Own. In: Wolfgang Karrer, Erberhard Kreutzer (Hrsg.): Werke der englischen und amerikanischen Literatur. 1890 bis zur Gegenwart. München 1989.
  16. ↑ 1929. Virginia Woolf: A Room of One’s Own. In: Wolfgang Karrer, Erberhard Kreutzer (Hrsg.): Werke der englischen und amerikanischen Literatur. 1890 bis zur Gegenwart. München 1989.
  17. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 113.
  18. ↑ a b Rezension der Neuübersetzung, FAZ 2. Mai 2002.
  19. ↑ A Room of One’s Own. In: Walter Jens (Hrsg.): Kindlers Neues Literaturlexikon. Bd. 17, München 1992, S. 830.
  20. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 88.
  21. ↑ Jost Schneider (Hrsg.): De Gruyter Lexikon. Methodengeschichte der Germanistik. Berlin 2009, S. 145.
  22. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 12.
  23. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 25.
  24. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 28.
  25. ↑ Rüdiger Ahrens: Virginia Woolf. In: Lexikon der Englischen Literatur. Stuttgart 1979, S. 512.
  26. ↑ Hans Ulrich Seeber (Hrsg.): Englische Literaturgeschichte. Stuttgart 1991, S. 343f.
  27. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 76.
  28. ↑ Hans Ulrich Seeber (Hrsg.): Englische Literaturgeschichte. Stuttgart 1991, S. 343.
  29. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 90.
  30. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 85.
  31. ↑ Englische Literaturgeschichte. Hrsg.: Hans Ulrich Seeber. Stuttgart 1991, S. 343f.
  32. ↑ Rüdiger Ahrens: Virginia Woolf. In: Lexikon der Englischen Literatur. Stuttgart 1979, S. 513.
  33. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 31.
  34. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 35.
  35. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 39.
  36. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 98.
  37. ↑ A Room of One’s Own. In: Walter Jens (Hrsg.): Kindlers Neues Literaturlexikon. Bd. 17, München 1992, S. 830.
  38. ↑ Biographie Radclyffe Hall, fembio.org
  39. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 18.
  40. ↑ Virginia Woolf: Ein eigenes Zimmer / Drei Guineen. S. Fischer 2001, S. 64.
  41. ↑ Alice Walker. Auf der Suche nach den Gärten unserer Mütter. München: Frauenbuchverlag, 1987. ISBN 978-3-888-97124-2. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Unloose/Pískoviště6&oldid=21078002“