Wikipedista:Filiz1/Pískoviště/hrad

Japonské hrady (japonsky 城, širo nebo džó) jsou středověké pevnosti postavené primárně ze dřeva a kamene. Vyvinuly se z dřevěných palisád z předchozích období a do své nejznámější podoby se dostaly v 16. století. Hrady v Japonsku byly stavěny za účelem chránit strategická a důležitá místa, jako jsou přístavy, říční přechody nebo křižovatky, kdy téměř vždy byla krajina začleněna na jejich obranu.

Přestože byly postaveny tak, aby vydržely a na jejich stavbu bylo použito více kamene než na většinu japonských staveb, hrady byly stále stavěny primárně ze dřeva a mnoho z nich bylo v průběhu let zničeno. Zejména to platilo v období Sengoku (1467–1603), kdy řada hradů byla postavěna. Mnoho z nich bylo přestavěno ještě v období Sengoku, rovněž v období Edo (1603–1867), které následovalo, později se z hradů staly často muzea nebo kulturní památky. Dnes v Japonsku existuje více než stovka zachovalých nebo částečně zachovalých hradů. Odhaduje se, že jich existovalo až 5 000.^[1] Některé hrady, jako je třeba hrad Macue nebo hrad Kóči, jež byly postaveny v roce 1611, si zachovaly svojí původní podobu hlavních budov. Naproti tomu hrad Hirošima je pravý opak, hrad byl takřka kompletně zničen při atomovém bombardování, kde se zachovalo jen několik původních kamenných zdí a byl rekonstruován do původní podoby v roce 1958, od té doby slouží jako muzeum.^[2]

Znak pro hrad 城, se sám o sobě čte jako širo (kun’jomi), pokud je součástí slova, tak se čte jako džó (on’jomi), například v názvu konkrétního hradu. Lze uvést hrad Himedži, kde je zapsán japonsky jako 姫路城 (Himedži-džó).

Historie

Hrady byly původně koncipovány jako vojenské pevnosti a především stavěny na strategický místech, podél obchodních cest, říčních přechodů a nebo na různých křižovatkách. Přestože se hrady stavěly především k těmto účelům, v průběhu staletí se začaly využívat i jako centra správy. Od období Sengoku začaly sloužit jako domovy daimjů, s účelem zaujmout a zastrašit soupeře svou nejen svou obranyschopnosti ale i svou velikostí, architekturou a interiérem. V roce 1576 Nobunaga Oda byl jeden z prvních, který postavil hrad tohoto typu a to hrad Azuči, který byl prvním japonským hradem, jež měl hlavní hradní věž (japonsky 天守閣, tenšukaku) a byl inspirací pro Hidejoši Tojotomia při stavbě Ósackého hradu, rovněž byl inspirací při stavbě hradu Edo, který nechal postavit Iejasu Tokugawa.^[3] Hrad Azuči sloužil jako správní centrum pro území, která byla kontrolována Odou, rovněž sloužil jako jeho dům, který byl velmi honosný, mimo jiné byl vystavěn na strategickém místě. Krátká vzdálenost mezi Kjótem, které bylo dlouhodobě terčem útoků, a hradem Azuči, zajištovala dobrou kontrolu nad dopravními a komunikačními trasami Odových nepřátel.

Před obdobím Sengoku (zhruba v 16. století) se většina hradů nazývala jamaširo (山城, „horský hrad“). Ačkoliv byly pozdější hrady stavěny na vrcholkách kopců a hor, tyto byly stavěny z hor.^[4] Veškerá zeleň, včetně stromů, byla odstraněna a zdroje hory (hlína a kámen) byly vytesány do hrubého opevnění. Příkopy byly vykopány, tak aby představovaly překážky pro případné nepřátele, rovněž bylo možné do příkopu svalit balvany na útočníky. Příkopy byly vytvořeny odkloněním horských potoků. Budovy se primárně stavěly z proutí a dřeva s doškovými střechami, příležitostně byly střechy z dřevěných šindelů. Malé otvory ve stěnách nebo prknech mohly sloužit k nasazení luků nebo střelbě z děl. Hlavní nevýhodou tohoto typu staveb byla celková nestabilita. Sláma se vznítila daleko rychleji než dřevo, povětrnostní vlivy a půdní eroze zabránily tomu, aby stavby byly obzvláště velké nebo těžké. Nakonec se začaly používat kamenné podezdívky, které obalovaly vrchol kopce vrstvou drobných oblázků a na ni pak vrstvou větších kamenů bez malty.^[4] To umožnilo stavbu daleko mohutnějších a stálejších budov.

Ranná opevnění

První opevnění v Japonsku připomínala hrady velice vzdáleně. Primárně byly stavěny z hlíny a dřeva. Stavby využívaly daleko více přirozenou obranu a topografii místa než cokoli, co do té doby vytvořil člověk. Tyto stavby, označované jako kógoši a čaši (チャシ, pro hrady Ainuů), nebyly nikdy zamýšleny pro dlouhodobou obranu, natož obydlí; domorodí obyvatelé souostroví stavěli opevnění, jen když je potřebovali a poté je dle potřeby opouštěli.

Lidé z Jamatského etnika začali intenzivně stavět města již na začátku 7. století, jednalo se o rozsáhlé palácové komplexy, obklopenými ze čtyř stran hradbami a impozantními branami. Po celé krajině byly také budovány zemní valy a dřevěné pevnosti na obranu území před domorodci Emiši, Ainuy a ostatními skupinami domorodých obyvatel, na rozdíl od předešlých primitivních staveb se jednalo o relativně stálé stavby, které byly budované v době míru. Ty byly z velké části vybudovány jako rozšíření přírodních prvků a často je tvořily pouze zemní valy a dřevěné zátarasy.

Pevnost v Dazaifu z období Nara, z níž se po staletí řídilo a bránilo celé Kjúšú, byla původně konstruována tímto způsobem a její pozůstatky jsou patrné dodnes. Kolem pevnosti byl vybudován val, který sloužil jako příkop a využíval se k obraně pevnosti; v souladu s tehdejší vojenskou strategií a filozofií se plnil vodou pouze v době konfliktu. V japonštině ji nazývali jako mizuki (水城) neboli „vodní pevnost“.^[5]

Přestože byly dřevěné a hliněné stavby poměrně jednoduché, byly navržené tak, aby ohromily stejně dobře stejně tak, aby fungovaly efektivně proti útoku. Korejská a čínská architektura v tomto období významně ovlivnila zevření japonských staveb, včetně opevnění. Pozůstatky nebo zříceniny některých z pevností, které se výrazně lišily od pozdějších, jsou dodnes k vidění v některých částech Kjúšú a Tóhoku.

Středověk

V období Heian (794–1185) došlo ke změněně, od potřeby bránit celý stát před útočníky k tomu, že pánové bránili jednotlivá sídla nebo území jeden před druhým. Ačkoliv se v servení části (Tóhoku) stále odehrávaly boje proti původním obyvatelům, ke konci období nastal vzestup třídy samurajů a nastaly různé spory mezi šlechtickými rody, které se přetahovaly o moc a vliv na císařském dvoře.

Sengoku

Období Azuči-Momojama

Na rozdíl od Evropy, kde příchod děl znamenal konec éry hradů, japonskou výstavbu hradů paradoxně podnítilo zavedení střelných zbraní.^[6] Přestože se palné zbraně v Japonsku objevily až v roce 1543, tak architektura hradů zaznamenala okamžitý vývoj. Hrad Azuči, který byl postaven v 70. letech 15. století, byl do značné míry prvním hradem nového typu, ve větším a velkolepějším měřítku než předchozí, s velkou kamenou základnou (武者返し, muša-gaeši), se složitým uspořádáním soustředných hradeb, neboli motte (丸, maru).

Korea

Období Edo

Moderní Japonsko

Reformy Meidži

Japonská císařská armáda

Rekonstrukce a ochrana

Reference

↑ MUNEKAZU, Inoue. Castles of Japan [online]. Association of Japanese Castles, 1958 [cit. 2024-01-15]. Dostupné online.
↑ DK Eyewitness Japan. [s.l.]: DK Eyewitness Travel, 2023-09-03. 352 s. ISBN 9780241615959.
↑ PAINE, Robert Treat; SOPER, Alexander Coburn. The art and architecture of Japan. Third edition. vyd. New Haven London: Yale University Press 521 s. (Yale University Press Pelican history of art). ISBN 978-0-300-05333-3.
↑ ^a ^b TURNBULL, Stephen Richard; DENNIS, Peter. Japanese castles, 1540-1640. Oxford: Osprey (Fortress). ISBN 978-1-84176-429-0.
↑ HIRAI, Kiyoshi; SATO, Hiroaki; CILIOTTA, Jeannine. Feudal architecture of Japan. New York Tokyo: Weatherhill Heibonsha (The Heibonsha survey of Japanese art). ISBN 978-0-8348-1015-0.
↑ PAINE, Robert Treat; SOPER, Alexander Coburn. The art and architecture of Japan. Third edition. vyd. New Haven London: Yale University Press 521 s. (Yale University Press Pelican history of art). ISBN 978-0-300-05333-3.

Literatura

Benesch, Oleg. "Castles and the Militarisation of Urban Society in Imperial Japan," Transactions of the Royal Historical Society, Vol. 28 (Dec. 2018), pp. 107–134.
BENESCH, Oleg and Ran Zwigenberg. Japan's Castles: Citadels of Modernity in War and Peace. Cambridge: Cambridge University Press, 2019. ISBN 9781108481946. S. 374.
CLEMENTS, Jonathan. A Brief History of the Samurai: A New History of the Warrior Elite. London: Constable and Robinson, 2010.
DE LANGE, William. An Encyclopedia of Japanese Castles. Groningen: Toyo Press, 2021. ISBN 978-9492722300. S. 600 pages.
DREA, Edward J. Japan's Imperial Army: Its Rise and Fall, 1853–1945. Lawrence, Kansas: University Press of Kansas, 2009.
ELISON, G. Deus Destroyed: The Image of Christianity in Early Modern Japan. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1991.
ENDERS, Siegfried R. C. T.; GUTSCHOW, Niels. Hozon: architectural and urban conservation in Japan. London: Edition Axel Menges, 1998. Dostupné online. ISBN 3-930698-98-6.
MCVEIGH, Brian J. Nationalisms of Japan: managing and mystifying identity. Lanham: Rowman & Littlefield, 2004. Dostupné online. ISBN 0-7425-2455-8.
NAKAYAMA, Yoshiaki. Tokyo: Seitosha, 2007. ISBN 978-4-7916-1421-9. (japonsky)
ROBERTSON, Jennifer Ellen. A Companion to the Anthropology of Japan. Oxford: Wiley-Blackwell, 2005. (Blackwell Companions to Social and Cultural Anthropology). ISBN 0-631-22955-8.
SANSOM, George. A History of Japan: 1334-1615. Stanford: Stanford University Press, 1961.
TURNBULL, Stephen. War in Japan 1467–1615. Oxford: Osprey Publishing, 2002.

[1] MUNEKAZU, Inoue. Castles of Japan [online]. Association of Japanese Castles, 1958 [cit. 2024-01-15]. Dostupné online.

[2] DK Eyewitness Japan. [s.l.]: DK Eyewitness Travel, 2023-09-03. 352 s. ISBN 9780241615959.

[taaaoj-3] PAINE, Robert Treat; SOPER, Alexander Coburn. The art and architecture of Japan. Third edition. vyd. New Haven London: Yale University Press 521 s. (Yale University Press Pelican history of art). ISBN 978-0-300-05333-3.

[Japanese_castles-4] TURNBULL, Stephen Richard; DENNIS, Peter. Japanese castles, 1540-1640. Oxford: Osprey (Fortress). ISBN 978-1-84176-429-0.

[5] HIRAI, Kiyoshi; SATO, Hiroaki; CILIOTTA, Jeannine. Feudal architecture of Japan. New York Tokyo: Weatherhill Heibonsha (The Heibonsha survey of Japanese art). ISBN 978-0-8348-1015-0.

[6] PAINE, Robert Treat; SOPER, Alexander Coburn. The art and architecture of Japan. Third edition. vyd. New Haven London: Yale University Press 521 s. (Yale University Press Pelican history of art). ISBN 978-0-300-05333-3.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]