Wikipedista:EliskaKl/Pískoviště

Václav Příhoda

Václav Příhoda (7. září 1889 Sány  – 18. listopadu 1979 Praha) byl český pedagog zabývající se didaktikou a psychologií. Jeho působení rozšířilo možnosti české pedagogiky do světových dimenzí a prohloubilo podvědomí o potřebě školské racionalizace a nutnosti učinit pedagogiku exaktnější a vědečtější.

Životopis

Život

Narodil se v Sánech u Poděbrad do početné učitelské rodiny. V útlém věku přišel o matku a v témže roce, kdy se jeho otec znovu oženil, začal navštěvovat obecnou školu – zpočátku pod učitelským vedením svého otce samého, později pak u profesora Josefa Vosáhla, mladého pokrokového učitele, kterého Příhoda velmi obdivoval a jehož působení mělo velký vliv na Příhodovo pozdější působení.

V roce 1901 zahájil studium gymnázia v Kolíně, které z důvodu stěhování do Prahy úspěšně dokončil v roce 1909 na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze. Tentýž rok zahájil na filozofické fakultě Univerzity Karlovy studium psychologie, pedagogiky, noetiky a jeho oblíbené filologie němčiny a francouzštiny.  

V roce 1911 prodělal tuberkulózu, která byla pro jeho nevlastní matku a řadu sourozenců smrtící. Během náročné léčby však nadále pokračoval ve studiu, díky kterému byl od roku 1914 oprávněn učit francouzštinu a němčinu na středních školách. Učitelskou kariéru zahájil na pražském gymnáziu ve Slovenské ulici a Poté učil na středních školách v České Třebové, Kladně a Praze.

V roce 1918 se oženil s Julií Kadrmanovou, která však v roce 1922 zemřela na leukemii. Po její smrti odjel Příhoda do USA, aby prohloubil své znalosti o experimentální pedagogice na chicagské univerzitě a během tohoto pobytu se stihl podruhé oženit s Američankou Melisou Clarkovou.

Kariéra

Z počátku své kariéry se věnoval filozofii, avšak po vzniku Československa se zaměřil na reformy československého školství. Tyto reformy podpořil svým pedagogicko-psychologickým dílem Psychologický výběr ve výchově zaměřeným zejména na organizaci a obsah střední školy nazývané komenium. Na doporučení Otokara Chlupa se orientoval zejména na oblast experimentální pedagogiky, díky níž prokázal ověřitelnost pedagogických jevů a dokazatelnost soudů o nich. I později používal vědecké metody umožňující pedagogické a psychologické jevy měřit, ověřovat a dokazovat.  

Za svůj život podnikl několik cest do USA. Cílem těchto cest bylo studium na pedagogických fakultách amerických univerzit a sběr zkušeností od předních filozofů a psychologů jako byl například John Dewey nebo Edward Thorndike.

V roce 1924, kdy působil v USA, byl vyzván k návratu do Česka, aby habilitoval na Univerzitě Karlově; docenturu získal po obhájení spisu Psychologie a hygiena zkoušky. Profesorem byl jmenován v říjnu 1945.

Kromě Univerzity Karlovy působil na vysoké škole studií pedagogických, kde studenty seznamoval s doposud neznámými pohledy na pedagogiku a s možnostmi jejího zkoumání. Tímto vychoval generaci nově myslících učitelů a zapříčinil větší zájem o pedagogickou profesi a svým dílem posílil zvědečtění této profese.

V letech 1928 – 1929 byl pověřen vedením nově vzniklé Reformní komise, která měla připravit školskou reformu. V reformě se promítly jeho zkušenosti ze zahraničí, a tak v jeho Organizačním a učebním plánu reformních škol můžeme najít prvky amerických, švýcarských, německých i francouzských škol.

V roce 1945 se stal generálním inspektorem všech škol na ministerstvu školství, Avšak po roce 1948 mu byla znemožněna další pedagogická činnost. Proto se rozhodl věnovat plně psychologii. Své úsilí zúročil v roce 1956, kdy vydal Úvod do pedagogické psychologie. Tento učební text se postupem času rozrostl do podoby čtyřsvazkového díla Ontogeneze lidské psychiky.

Za své zásluhy o rozvoj pedagogiky a psychologie obdržel v roce 1966 medaili Jana Amose Komenského za celoživotní práci a v roce 1969 Řád republiky ke svým osmdesátinám.

Základní myšlenky v úsilí o racionalizaci školského systému

Před Příhodovým nástupem bylo české školství ovlivňováno dvěma přístupy:

-       Tradičně didaktickým

-       Romanticko-reformním reprezentovaným tvůrčími učiteli.

Mezi tyto novodobé učitele patřil kromě Příhody i například J. Uher.

Ač měli oba pedagogové stejný cíl, jejich názory se v mnohém lišily. Uhrův plán byl zaměřený hlavně na vnitřní obsahovou reformu a vycházel z již stávajícího stavu. Příhoda byl v tomto velmi radikální a za tento nekompromisní radikalismus měl řadu odpůrců, kteří pro jeho novodobé názory neměli pochopení a přistupovali k němu s určitou nedůvěrou a skepsí. Valná většina však brala jeho nově vypracovaný návrh jednotné diferencované a pracovní školy, který byl v roce 1928 poprvé zveřejněn, velmi pozitivně.

Základní myšlenky, které se promítaly v Příhodově úsilí o racionalizaci školského systému, jsou:

-       Škola má být jednotná, vnitřně diferencovaná

-       Školský systém má být elektivní, tj. žák si vybírá z řady volitelných předmětů

-       Žák má získávat vědomosti na základě vlastních zkušeností

-       Moderní škola nemůže stanovovat žákům stejný cíl a osnovy, neboť je nutné uplatňovat diferenciaci k inteligenci žáků

-       Učení má být individuální – žák si sám rozvrhne svou práci a výsledky konzultuje se spolužáky

-       Ve školách mají vznikat pracovní družstva, ve kterých žáci rozvíjí své sociální zkušenosti

Konec života

Zemřel roku 1979 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Dílo

Nejvýznamnějším dílem se stala Racionalisace školství, funkcionální organizace školské soustavy (1930). Hlavní myšlenky díla odkazují na:

• Aktivitu žáků
• Individuální učení
• Kolektivní výchovu
• Aktivní činnostní přístup upřednostněným před verbálním učením
• Koedukaci
• Potlačení diferenciace
• Jednotné školy

Další možná díla:

• Psychologický výběr ve výchově (1925)
• Vědecká příprava učitelstva (1937)
• Idea vysokého učení (1945)
• Úvod do pedagogické psychologie (1954)
• Ontogeneze lidské psychiky I.-IV. (1956-1974)

[[Kategorie:Pedagogika]] [[Kategorie:Experimentální pedagogika]] [[Kategorie:Školská reforma]]