Wikipedista:Adam Hauner/Bomb/Letecké útoky a život civilistů v Plzni

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

XXX Význam Plzně pro Třetí říši[editovat | editovat zdroj]

Město Plzeň bylo v rámci celého protektorátu velice významné pro svojí strategickou polohu na nově vytyčených hranicích s Třetí říší. Ještě důležitější byl vysoký průmyslový potenciál daný především Škodovými závody. Období od roku 1933 až do války bylo pro Škodovy závody významné: hospodářská krize skončila, naopak sílící fašismus v Německu vyvolával obavu z vypuknutí velké až globální války. Narůstající vojenský výrobní program pomáhal Škodovce překonávat následky předchozí krize.[1] Den před zřízením Protektorátu Čechy a Morava se konala mimořádná schůze správní rady Škodových závodů, v jejímž důsledku došlo o pár dní později k formálnímu převzetí celého koncernu do německých rukou a jeho postupného zapojování do řízeného hospodářství a válečné ekonomiky.[2]:38

Zástupci německého průmyslu se chtěli Škodovky jako svého konkurenta zcela zbavit.[3] Jejich cílem bylo zastavení provozu a převezení strojů a výrobních zařízení dílem do Tyrolska a dílem do Lince.[3] Němečtí fašisté však s výrobní kapacitou plzeňské Škodovky a brněnské Zbrojovky počítali ve svých válečných plánech.[4]:35 Oba podniky proto byly pro německé fašisty nejdůležitějšími závody na území bývalého Československa.[4]:35 Škodovka byla díky úsilí Alberta Göringa v létě 1939 začleněna do říšského komplexu koncernu strojíren Reichswerke Hermann Göring.[5]:15–24[6]:23[3]

LT vz. 38 na akci Bahna 2018

Hlavním cílem nacistické okupace v Plzni bylo proto zabezpečení nerušeného chodu Škodovky. Ta po převzetí omezovala civilní výrobu a naopak rozšiřovala sortiment vojenského arzenálu pro německou armádu. Koncern začal být v německých vyšších kruzích postupně brán velmi vážně. Tomu napomohlo především kladné hodnocení továrny samotným Hitlerem, který po porážce Francie v děkovném dopise zdůraznil, že na vítězství Německa nad Francií se velmi podílely české zbraně od nejmenšího až po nejtěžší kalibry.[2]:42 Plzeňská továrna vyráběla lehké tanky (varianty předválečných čs. LT 35 a LT 38, dále JagdPz 38(t) Hetzer, celkem vyrobila 1335 kusů), díly obrněných kolopásových vozidel Sd.Kfz. 251, děla, kulomety, další zbraně a munici.[7] Němci ovládli také Měšťanský pivovar, do jeho čela dosadili sudetského Němce Roberta Müllera.[5]:24

Pro význam Škodovky a vzhledem k nezanedbatelnému počtu prvorepublikových kasáren a jiných vojenských objektů byla ve městě trvale umístěna početná německá posádka. Již v březnu roku 1939 pro své potřeby obsadila např. kasárna slavného 35. pěšího pluku. Posádku vedl do roku 1944 generálporučík Peter Herrmann, který byl vystřídán až v roce 1945 Johannesem Dietzem a následně Georgem von Majewským.[8] Z Plzně se stala významná vojenská základna německých jednotek. Přítomnost jedné z největších zbrojovek Třetí říše dále zajistila městu desítky stanovišť protileteckého dělostřelectva.[9][10]

Posílila role města Plzně jako administrativního střediska a tato úloha byla přijímána okupačními správními strukturami. Plzeň si dokázala podržet také svůj význam v oblasti společensko-školského, osvětového a kulturního života. Nicméně fašisté se postupně dokázali protlačit do vedení úřadů a ostatních institucí. V důsledku toho byla Plzeň značně poněmčována a okupantům velice záleželo na „posilování němectví“ právě v Plzni.[11]:308

V průběhu druhé světové války byly Škodovy závody významnou zbrojovkou zásobující německé jednotky a bylo tedy pochopitelné, že se Plzeň a její okolí staly důležitými strategickými cíli spojeneckého bombardovacího letectva.

XXX Okupace v Plzni[editovat | editovat zdroj]

Plzeň byla obsazena hned první den započaté německé okupace, tedy 15. března 1939, což bylo oznámeno v ranním tisku vrchním velením německého vojska.[4]:32 První motorizované oddíly 46. divize, které velel generál Rudolf von Waldenfels, vjely do Plzně brzy ráno přes Bory a Košutku, zbytek vojska dorazil později směrem od Skvrňan. Spolu s vojenskými jednotkami do města dorazily také jednotky SA, SS a gestapa.[8] Následně zde byl zřízen oberlandrat. Do sféry působnosti plzeňského oberlandratu patřily okresy Hořovice, Kralovice, Plzeň, Přeštice a Rokycany. K oberlandrátu bylo zároveň přiděleno několik posádek úřadů a bezpečnostních složek. Dále zde byl vybudován krajský sekretariát NSDAP v pozdější Husově ulici, v jehož čele stanul chebský henleinovec Georg Wollner.

Letecké útoky a život civilistů v Plzni[editovat | editovat zdroj]

Nacistická okupace využívala československý průmysl a hospodářství k vlastnímu obohacování a k vedené své válečné a expanzivní politiky. Válečný stav a s ním spojená omezení se však netýkala pouze výroby a průmyslu, ale také každodenního života obyvatel Protektorátu, potažmo Plzně.

O zákazech, omezeních nebo naopak nutných opatřeních a svých právech se lidé dozvídali mimo jiné skrze denní tisk.

Omezení vyplývající z okupace[editovat | editovat zdroj]

Po obsazení českých zemí německými vojsky 15. března 1939 byla Národní banka Československá transformována na Národní banku pro Čechy a Moravu.[12] Ke 22. březnu byl administrativně stanoven směnný kurz 1 Říšská marka = 10 protektorátních korun.[13][14] Pro korunu šlo o značně nevýhodný kurz,[14] toto záměrné podhodnocení koruny Německu umožnilo z Protektorátu ekonomicky těžit. Neodpovídají kurz značně zlevnil zboží v obchodech pro německé vojáky a říšské Němce, kteří začali zboží vykupovat, např. potraviny, alkohol, boty a oděvy, a posílat je do Německa.[15] Nadměrná poptávka zhoršovala dostupnost zboží na trhu. Po začátku druhé světové války byl na území protektorátu postupně zaváděn přídělový systém (pohonné hmoty, mýdlo, potraviny, tabák, potraviny, krmiva), avšak s postupně se snižujícími dávkami.[16]

Dále se prodlužovala pracovní doba a postupně byla zaváděna všeobecná pracovní povinnost.[17] Nařízeny byly povinné dodávky dobytka, mléka, tuku a vajec a každý majitel dobytka byl nucen odevzdat soupis domácích zvířat.[18] Situace na venkově byla s porovnáním s městy lepší, proto se systém přídělů potravin obcházel a venkova si lidé do města proviant pašovali, většinou od příbuzných.[19] Z válečných důvodů byl dále na území celého Protektorátu Čechy a Morava omezený odběr plynu. Konkrétně v Plzni to obyvatele znamenalo, že dodávky plynu byly omezené v podobě uzavíracích hodin, kdy v době od 21. hodiny večerní do 5. hodiny ranní bylo zásobování plynem zastaveno.[20]

Obyvatelstvo bylo dále opakovaně vyzýváno k omezení používání telefonu, jelikož ten měl být primárně připraven a používán pro válečné a hospodářské účely a četné soukromé hovory mezi město zatěžovaly ústředny. Bylo-li přece jen nutné telefonovat mezi město, tak pouze, pokud se jednalo o závažnou věc, která se nedala neprodleně vyřešit osobně nebo písemnou cestou. Hovor měl být zkrácen na nutné minimum. Z důvodu nedisciplinovanosti byly úplně zrušeny některé telefonní stanice na odlehlých místech a nižšího významu.[21] Podobným opatřením prošly také telegrafní služby. Aby mohly být telegrafní válečné zprávy odesílány co možná nejrychleji, omezila se telegrafní služba pouze pro zprávy Říši ze strany protektorátních, zemských, okresních a obecních úřadů, dále pro brannou moc, NSDAP a její složky, telegramy podané lékařem nebo nemocnicemi, radiotelegramy v tehdejším rozsahu a obyčejné tiskové telegramy.[22] Z domácích radiových přijímačů se odstraňovaly krátké vlny a pod trestem smrti bylo zakázáno poslouchat zahraniční rozhlas. I přesto se však zahraniční nepřátelský rozhlas poslouchal a mezi lidmi kolovaly také rovněž zakázané letáky šířené odbojem.[23]

Dalším omezením byla cesta vlakem. Bez udělení výjimky bylo civilnímu obyvatelstvu umožněno cestovat jen osobními vlaky z místa bydliště do místa zaměstnání a do vzdálenosti maximálně 75 kilometrů. V případě cesty delší než maximálně stanovenou vzdálenost, musel mít cestující platné povolení vystavené ředitelstvím drah nebo přepravního úřadu, že se jednalo o cestu v zájmu Třetí říše nebo její obrany. V jiných případech byly cesty do vzdálenosti více než 75 kilometrů zakázány bez výjimky.[24]

Během války také byly častým jevem také různé sbírky. Pro válečné účely se sbíral odpadový materiál, kov a papíry.[25]

V souvislosti s nálety[editovat | editovat zdroj]

Především letecké útoky se podle Průmyslové tiskové služby pokládaly za neodvratnou náhodu ve smyslu § 233 civilního řádu procesního. Důsledky plynoucí z náletu proto nemohly být dávány za vinu poškozené straně.[26] Náhrady za ušlé mzdy během náletu dále nebyly podrobeny dani z obratu, jelikož neexistovala žádná výměna úkonů mezi úřadem práce a zaměstnavatelem a jelikož se vyplácely z fondu vzniklého z příspěvků zaměstnanců a zaměstnavatelů.[27]

Pravidelně opakující se povinností pro obyvatele města bylo zatemňování oken v předem určené odpolední až noční době, přesněji od západu do východu Slunce. Takto neosvětlené město bylo v noci pro piloty bombardérů obtížněji zaměřitelné.[28] Pro případ přerušení dodávek pitné vody v důsledku leteckého útoku se mělo překročit k nouzovému zásobování z pouličních výtokových stojanů nebo soukromých studen, přičemž majitel studny s pitnou vodou musel mít označen svůj dům. Následně měl nárok na vyúčtování.[29]

Zaměstnancům bylo zakázáno po náletu opustit pracoviště, nedokončili-li dříve svoji práci. Zaměstnanec však mohl být předčasně uvolněn a byla mu nahrazena ušlá mzda, jednalo-li se o závažný důvod podložený ne pouhou domněnkou, ale svědectvím, například telefonátem nebo přímým pozorováním, že při náletu byl poškozen nebo zničen jeho domov. Jestliže bylo obydlí skutečně zničeno, měl zaměstnanec po předložení potvrzení od policie či městského úřadu nárok na uvolnění ze zaměstnání po dobu 14 dní.[30]

Nařízení pro obchodníky podle směrnice ministerstva hospodářství z 20. února 1945 zakazovalo zavřít obchody a prodejny při letecké výstraze. Zavřít obchodní místnosti bylo možno až při samotném leteckém poplachu. Pokud by byl poplach ohlášen během polední pauzy a trval by po celou její dobu, musely být obchody otevřeny nejpozději do půl hodiny po předběžném oznámení končícího náletu a ve dnech, kdy byly obchody jinak zavřené, musely fungovat, aby se dohnaly případné ztráty na tržbě.[31] Jednání proti tomuto nařízení znamenalo, že by bylo veškeré zboží v obchodě zabaveno a přiděleno firmě, která měla snahu vycházet zákazníkům vstříc.[32]

Jelikož ke konci druhé světové války se nádraží stávala častějšími cíli náletů, nacházely se ve vlacích a v nádražních čekárnách žluté vývěsky s pokyny, jak se měli cestující chovat při leteckém útoku na vlak.[33]

Příruční zavazadla pro nálet také podléhala omezením, především proto, aby velké tašky nebo kufry nezabíraly v krytech místo pro další osoby a také proto, že byly všeobecně nepraktické. Namísto těchto zavazadel se doporučovalo používání batohů a toren, jejichž nošení na zádech bylo účinnější a praktičtější, než vláčení zavazadel v ruce. Nezbytně přibalenými věcmi musely být doklady totožnosti, cenné předměty, peníze a potravinové lístky, dále jedna souprava prádla, punčochy, jedno pyžamo, potažmo jiný úbor na spaní a polštář dětem, hygienické potřeby, ručník, vlněná přikrývka, sada příboru, miska a sklenice, potraviny, především chléb a něco teplého k pití. Dobrovolně, a bylo-li v zavazadle ještě místo, mohl být přibalen jeden náhradní oděv a jedno ložní prádlo.

V případě oblečení se mohlo postupovat také tak, že si dotyčný oblékl oblečení na sebe v několika vrstvách, aby se ušetřilo místo v batohu. Po ruce v době náletu měly být připraveny i peřiny, které se však směly vzít do krytu pouze, bylo-li tam ještě dost místa. Za nutnou součást krytového zavazadla se považovala také plynová maska s přibaleným obvazovým materiálem.[34] Po předešlých zkušenostech s nálety spojenců na jiná německá města bylo nařízeno zřízení průlomů v požárních zdech protileteckých krytů, jelikož tyto otvory byly nejbezpečnějším místem krytu a mnohdy také jedinou cestou, kterou se lidé z uzavřeného úkrytu mohli po náletu dostat ven. K těmto otvorům musel být zaručen volný přístup a musely být viditelně označeny. Poté, co poslední člověk takový kryt průlomem opustil, byl otvor ihned uzavřen zavezením přítomného, nehořlavého materiálu, tedy pomocí kamenů, sutin nebo cihel, jelikož hrozilo, že by se otvory jinak mohl šířit případný požár z okolních sklepů.[35]

Každý občan, a to by bez říšské, či protektorátní příslušnosti musel nejpozději do 24 hodin příslušnému ohlašovacímu orgánu oznámit změnu bydliště po náletu. Také ti občané, kteří přijali přeživší uprchlíky či své příbuzné, rovněž museli danou skutečnost nahlásit příslušným orgánům. Toto opatření mělo úřadům usnadnit pátrání po pohřešovaných nebo včasně zajistit náhradní bydlení pro postižené.[36]

Škody po náletech[editovat | editovat zdroj]

V případě hmotných škod na majetku způsobené nepřátelským bombardováním tyto ztráty Třetí říše hradila na základě Nařízení o válečných věcných škodách bez ohledu na jejich velikost. V případě poničení nových věcí poškozený obdržel prostředky, aby mohl ztrátu nahradit, a to ve stejné hodnotě. Zjišťování škod se dělo podle cen z roku 1939 a bylo možné vyplatit zálohu, mohl-li si poškozený náhradní věci opatřit ihned. Zařízení domácnosti jako nábytek, kuchyňské potřeby nebo šatstvo se vyráběly v omezené míře, potřeba postižených byla kryta jen nejnutnější potřeba. Umělecké předměty a luxusní zboží měly být nahrazeny až po skončení války. Z těchto důvodů bylo nutné schovávat si doklady o nákupu veškerého zboží a vybavení domácnosti.[37] Pro podání žádosti o náhradu existovaly barevně rozlišené úřední formuláře, a to bílé pro domácnosti, růžové pro živnostenské podniky a zelené pro škody na budovách a pozemcích. žádost o věcné odškodnění musela být odevzdána spolu se soupisem poškozených nebo zničených předmětů a muselo se dále uvést v kterém roce a za jakou cenu byl předmět koupen a jakou hodnotu měl v době poničení. Seznam musel být sestaven v pořadí nábytek, předměty vnitřního zařízení (koberce, hodiny…), knihy, zařízení domácnosti, textilie, obuv, potraviny a ostatní nezařazený majetek (jízdní kolo, rádio…).[38] V případě, že bylo během náletu zničeno nebo poškozeno porcelánové či kameninové nádobí, mohl postižený žádat pro svou nejnutnější potřebu poukazy na náhradu po úřadu válečných škod v Plzni sídlícím v Lucemburské ulici č. p. 5.[39]

Vzpomínky[editovat | editovat zdroj]

V průběhu války se obyvatelé postupně naučili žít s možností náletu a s postupem času dokázali v případě náhlého nebezpečí jednat automaticky a s rozvahou, ačkoli strach o život byl stále všudypřítomný.[40] V pamětech pana Štaufa jsou zmínky o náletu z 16. na 17. dubna 1945 tyto: „Mezi 3. a 4. hodinou ranní dne 17. dubna zažilo naše město největší bombardování spojeneckým letectvem, kterému se předchozí nálety ani zdaleka nemohly rovnati. Započalo to jako obvykle houkáním poplachových sirén po 3. hod. ranní. Sešla jsem do sklepa domu a otec zatím vzbudil celý dům. S počátku se zdálo, že nálet proběhne příznivě, tak jako jiné plané nálety. Velice jsme se však zmýlili. Byla to skutečná noc hrůzy. (…). Pumy padaly v širokém okruhu. V blízkém našem okolí spadlo několik těžkých pum. Seděli jsme ve sklepě namačkáni na sebe a cítili jsme, že jde o život. V tom strašlivá rána. Jedna puma spadla na protější dům. Tlak vzduchu nás ve sklepě porazil, cítili jsme vzduchoprázdnotu, tlak v uších a plicích, slyšeli jsme řinkot rozbité skla a další a další pumy dopadaly na naše město. Pak se vše utišilo. Vyšli jsme ze sklepa; byt byl poněkud demolován, ale zraněn nebyl nikdo.“[41]

Pamětník a plzeňský rodák Pavel Hauzner si roky náletů pamatuje takto: „Nad Plzní prováděly své nálety převážně 8. letecká armáda startující z Anglie a dále 15. armáda, která přilétala ze svých základen v Itálii. Zejména během posledních několika válečných let tak vznikly v Plzni desítky protileteckých krytů, které obyvatelům města usnadňovaly zoufalý boj s leteckým bombardováním a poskytovaly jim alespoň nějaký pocit bezpečí a možnosti úkrytu. (…) Já jako zhruba desetiletý chlapec, když jsme běhali už na ty poslední nálety do krytu, tak otec nebyl doma a měl jsem sestru, která se narodila v říjnu roku čtyřicet čtyři. Tak první co bylo, že maminka bafla jí, jak se říkalo a zabalila jí ty nejnutnější věci a utíkali jsme do krytu, kterej byl vybudovanej přes ulici ve škodováckejch domech, který měly dobrý slepení a byly poměrně dost vysoký, takže krytí bylo dost dobré. Já jsem utíkal a nesl jsem ty příruční zavazadla.“[42]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek je založen na diplomové práci „Bombardování města Plzně za období Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945“, jejíž autorkou je Karolína Kahovcová a která byla autorkou uvolněna pod licencí GFDL a CC-BY-SA 3.0.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené zhs1-abv-formovani není určen žádný text
  2. ↑ a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené vk-vyvoj není určen žádný text
  3. ↑ a b c Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené vk-vyvoj-7 není určen žádný text
  4. ↑ a b c Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené vl-plzen není určen žádný text
  5. ↑ a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené tj-kapitoly není určen žádný text
  6. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené reakce není určen žádný text
  7. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené f24-ac není určen žádný text
  8. ↑ a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené zr-plzen-pod není určen žádný text
  9. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené pn-hauzner není určen žádný text
  10. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené ara-pvp není určen žádný text
  11. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené dejiny-plzne není určen žádný text
  12. ↑ https://www.historie.cnb.cz/cs/menova_politika/3_menova_politika_v_obdobi_okupace/
  13. ↑ https://www.fronta.cz/kalendar/stanoven-kurz-koruny-a-marky
  14. ↑ a b https://www.historie.cnb.cz/cs/menova_politika/3_menova_politika_v_obdobi_okupace/2_menova_politika_v_obdobi_protektoratu/
  15. ↑ BUFKA, Václav, Klukovský svět za protektorátu. In: KEJHA, Josef (ed.), Svědectví pamětníků druhé světové války, Plzeň 2010, s. 71.
  16. ↑ ŠTĚPEK, Jiří. Přídělové doklady z období tzv. Protektorátu. 1. vyd. Praha: Odbor archivní správy a spisové služby MV, 2010. 455 s. ISBN 978-80-86466-20-0. S. 6–7. 
  17. ↑ KŘEN, s. 489.
  18. ↑ Pamětní kniha obce Nová Ves 1933−1966, s. 35.
  19. ↑ Tamtéž, s. 72.
  20. ↑ Tamtéž, 1. 2. 1945, LI/27.
  21. ↑ 246 Tamtéž, 24. 1. 1945, LI/20.
  22. ↑ 247 Tamtéž, 23. 2. 194, LI/46.
  23. ↑ 248 Pamětní kniha obce Nová Ves 1933−1966, s. 36−38.
  24. ↑ 249 Nová Doba, 1. 2. 1945, LI/27.
  25. ↑ 251 Pamětní kniha obce Nová ves 1933−1966, s. 36.
  26. ↑ Nová Doba, 30. 1. 1945, LI/25.
  27. ↑ 236 Tamtéž, 25. 2. 1945, LI/48.
  28. ↑ 237 Tamtéž, 14. 1. 1945, LI/12.
  29. ↑ Tamtéž, 16. 1. 1945, LI/13.
  30. ↑ Tamtéž, 18. 1. 1945, LI/15.
  31. ↑ 244 Tamtéž, 27. 2. 1945, LI/49.
  32. ↑ 245 Tamtéž, 26. 4. 1945, LI/98.
  33. ↑ 250 Tamtéž, 13. 4. 1945, LI/88.
  34. ↑ 255 Nová Doba, 18. 4. 1945, LI/92.
  35. ↑ 256 Tamtéž, 18. 2. 1945, LI/42.
  36. ↑ 257 Tamtéž, 9. 3. 1945, LI/58.
  37. ↑ 241 Tamtéž, 6. 2. 1945, LI/31.
  38. ↑ 242 Tamtéž, 11. 1. 1945, LI/9.
  39. ↑ 243 Tamtéž, 23. 2. 1945, LI/46.
  40. ↑ 252 Viz Příloha č. 1.
  41. ↑ 253 AMP, fond Obchodní akademie Plzeň, 273/56−66, Jak jsem to viděl já, Plzeň, 16. 5. 1947.
  42. ↑ Dostupné na http://www.pametnaroda.cz/story/hauzner-pavel-1936-2315, 9. 3. 2015.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Adam_Hauner/Bomb/Letecké_útoky_a_život_civilistů_v_Plzni&oldid=22353921“