Vláda Wilhelma Cuna

Vláda Wilhelma Cuna
Pořadí	sedmá
Předseda	Wilhelm Cuno
Počet členů	12
Politické subjekty	Centrum, DVP, DDP, BVP
Datum jmenování	22. listopad 1922
Demise	12. srpen 1923
Důvod ukončení	demonstrace proti finanční politice vlády
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vláda Wilhelma Cuna nebo také kabinet osobností (německy: Kabinett der Persönlichkeiten) byla vláda Německé říše v období Výmarské republiky působící od 22. listopadu 1922 do 12. srpna 1923.

Vláda měla 12 členů a jednalo se o poloúřednický kabinet nestraníků a zástupců Centra, Německé demokratické strany (DDP), Německé lidové strany (DVP) a Bavorské lidové strany (BVP). Portfeje byly rozděleny v poměru 3:2:2:1 a čtyři ministerstva vedli nestraníci. Kabinet měl 189 v 459 členném kabinetu a opíral se střídavě o toleranci sociální demokratů a nacionalistů z DNVP. Vláda podala demisi v srpnu 1923, kdy v zemi proti ní proběhly několikamiliónové demonstrace.

Vznik vlády

V září 1922 došlo k opětovnému sloučení poslaneckých klubů sociálních demokratů a nezávislých sociálních demokratů. Počet mandátů SPD stoupl ze 102 na 186. Ve vládě kancléře Wirtha došlo k výrazné změně poměru sil směrem doleva. Koaliční partneři (Centrum, DDP) se snažily vykompenzovat posílení sociálních demokratů přizváním pravicových lidovců do vlády. Vicekancléř Bauer za SPD změnu ve vládě razantně odmítl, a tak kancléř Wirth podal 14. listopadu demisi.

Prezident Ebert požádal 16. listopadu o sestavení vlády ekonoma Wilhelma Cuna. Nestraník Cuno měl podle prezidenta uklidnit znesvářené politické strany a jeho vlivné kontakty v USA mohly pomoci při vyjednávání o reparacích. Cuno se neúspěšně pokusil o sestavení široké koalice všech prorepublikových politických stran, ale pokus ztroskotal na neochotě SPD vládnout společně s pravicovou DVP. Po krachu vyjednávání jmenoval prezident 22. listopadu 1922 Cuna kancléřem pomocí prezidentského dekretu. Cuno se stal prvním kancléřem bez politické příslušnosti a prvním, který nebyl schválený sněmem. Kancléři se nakonec podařilo sestavit vládu z nestraníků (převážně ekonomických odborníků) doplněnou o tři zástupce Centra dva německé demokraty, dva lidovce a jednoho zástupce Bavorské lidové strany. Jelikož neexistovala žádná koaliční smlouva, tak se vláda začala označovat za kabinet osobností. Centrum i tak udrželo své ministry z předchozí vlády na ministerstvu práce a financí a Otto Geßler z DDP zůstal ministrem obrany.

Politika vlády

Strany, které poslaly své zástupce do vlády, měly pouze 189 poslanců v 459 členném parlamentu, takže vláda byla odkázána na toleranci sociálních demokratů nebo nacionalistů z DNVP. Cunovi se nikdy nepodařilo získat důvěru ve směnu, takže nakonec strany přistoupily na kompromis. Vzaly sestavení vlády na vědomí a Cuno převzal programové prohlášení od předchozí Wirthovi vlády.

Od počátku mandátu musela vláda řešit zpožděné platby reparací. Francouzi byli velice nespokojeni s nedodržováním platebního kalendáře a obviňovali vládu, že platby záměrně zdržuje. Cunovův kabinet byl nařčen, že zpožděnými dodávkami zkouší trpělivost spojenců a platnost Versailleské smlouvy. Po zpožděných dodávkách dřeva zasedla reparační komise a francouzští a belgičtí zástupci přehlasovali 26. prosince 1922 Brity. Komise shledala Němce vinné za nedodržení svých povinností. To stejné se opakovalo 9. ledna 1923 ohledně dodávek uhlí. Spojenci se rozhodli vynutit dodržování smlouvy násilím a 11. ledna 1923 vpochodovala francouzsko-belgická armáda do Porúří. Německá společnost odpověděla na okupaci Porúří pasivním odporem. Těžba surovin se zastavila, činnost v továrnách v Porúří utichla a Němci začali praktikovat občanskou neposlušnost.

Německá vláda sice dosáhla zastavení placení reparací, na druhou stranu se musela postarat o zvyšující se počet nezaměstnaných a platit kompenzace firmám, které zastavily výrobu. Kancléř Cuno nechtěl řešil nedostatek peněz zvýšením daní či půjčkou a nechal raději ve velkém tisknout peníze. Výsledkem byla hyperinflace. Zatímco v roce 1922 byla nejvyšší nominální hodnota, tedy nejvyšší bankovka v oběhu, 50 000 papírových marek, v roce 1923 již hodnota činila 100 000 000 000 000. Jeden americký dolar měl v prosinci 1923 hodnotu 4 200 000 000 000 papírových marek a míra inflace činila 32 500 %, přičemž se ceny zboží každým dnem zdvojnásobovaly.

Konec vlády

Vláda se pokusila v květnu 1923 neúspěšně vyjednat ukončení Rúrské okupace a obnovit jednání o reparacích. Francouzi ale jakákoliv jednání podmiňovali ukončením pasivního odporu. Tvrdý francouzský přístup vyvolal ve světě proněmecké sympatie a Francie se postupně dostávala do izolace. Britové dokonce v srpnu 1923 poslali Francouzům ostré memorandum, ve kterém prohlásili okupaci za nelegální. V Německu zatím lidé vykupovali obchody, dokud peníze měly aspoň nějakou hodnotu. Od ztráty všech jejich úspor je ale nemohlo nic zachránit. Situace využili komunisté a začali organizovat proti Cunově vládě protesty a stávky. Největší z nich se účastnilo na 3,5 miliónu lidí a donutila kancléře Cuna 11. srpna 1923 rezignovat (po 263 dnech vlády). Sociální demokraté v konstelaci hrozící přerůst v další komunistické povstání se chopili aktivity a souhlasili s vytvoření široké koalice prorepublikových stran. Kancléřem vládní koalice se stal Gustav Stresemann z DVP.

Seznam členů vlády

Post vicekancléře nebyl obsazen.

Portfej	Ministr		Nástup do úřadu	Odchod z úřadu
říšský kancléř	Wilhelm Cuno	bezpartijní	22. listopadu 1922	12. srpna 1923
zahraničí	Frederic von Rosenberg	bezpartijní	22. listopadu 1922	12. srpna 1923
vnitro	Rudolf Oeser	DDP	22. listopadu 1922	12. srpna 1923
finance	Andreas Hermes	Centrum	22. listopadu 1922	12. srpna 1923
hospodářství	Johann Becker	DVP	22. listopadu 1922	12. srpna 1923
práce	Heinrich Brauns	Centrum	22. listopadu 1922	12. srpna 1923
obranné síly	Otto Geßler	DDP	22. listopadu 1922	12. srpna 1923
justice	Rudolf Heinze	DVP	22. listopadu 1922	12. srpna 1923
říšské klenoty	Heinrich Albert	bezpartijní	22. listopadu 1922	29. března 1923
znovuobnova	Heinrich Albert	bezpartijní	29. března 1923	12. srpna 1923
výživa a zemědělství	Karl Müller	Centrum	22. listopadu 1922	25. listopadu 1922
výživa a zemědělství	Hans Luther	bezpartijní	2. prosince 1922	12. srpna 1923
pošty	Karl Stingl	BVP	22. listopadu 1922	12. srpna 1923
doprava	Wilhelm Groener	bezpartijní	22. listopadu 1922	12. srpna 1923

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Cuno na německé Wikipedii.

Vlády Německa

Výmarská republika (1919–1933)	Státní znak Německé říše období Výmarské republiky 1919 Philipp Scheidemann • 1919–20 Gustav Bauer • 1920 Hermann Müller I • 1920–21 Konstantin Fehrenbach • 1921 Joseph Wirth I • 1921–22 Joseph Wirth II • 1922–23 Wilhelm Cuno • 1923 Gustav Stresemann I • 1923 Gustav Stresemann II • 1923–24 Wilhelm Marx I • 1924–25 Wilhelm Marx II • 1925–26 Hans Luther I • 1926 Hans Luther II • 1926–27 Wilhelm Marx III • 1927–28 Wilhelm Marx IV • 1928–30 Hermann Müller II • 1930–31 Heinrich Brüning I • 1931–32 Heinrich Brüning II • 1932 Franz von Papen • 1932–33 Kurt von Schleicher

Třetí říše (1933–1945)	Státní znak Německé říše období Nacistického Německa 1933–45 Adolf Hitler • 1945 Lutz Schwerin von Krosigk

NDR (Východní Německo) (1949–1990)	Státní znak Německé demokratické republiky 1949–50 Prozatímní vláda • 1950–54 Otto Grotewohl I • 1954–58 Otto Grotewohl II • 1958–63 Otto Grotewohl III • 1963–67 Otto Grotewohl a Willi Stoph • 1967–71 Willi Stoph I • 1971–76 Willi Stoph a Horst Sindermann • 1976–81 Willi Stoph II • 1981–86 Willi Stoph III • 1986–89 Willi Stoph IV • 1989–90 Hans Modrow • 1990 Lothar de Maizière

SRN (Západní Německo) (1949–1990)	Státní znak Německa 1949–53 Konrad Adenauer I • 1953–57 Konrad Adenauer II • 1957–61 Konrad Adenauer III • 1961–62 Konrad Adenauer IV • 1962–63 Konrad Adenauer V • 1963–65 Ludwig Erhard I • 1965–66 Ludwig Erhard II • 1966–69 Kurt Georg Kiesinger • 1969–72 Willy Brandt I • 1972–74 Willy Brandt II • 1974–76 Helmut Schmidt I • 1976–80 Helmut Schmidt II • 1980–82 Helmut Schmidt III • 1982–83 Helmut Kohl I • 1983–87 Helmut Kohl II • 1987–91 Helmut Kohl III

SRN (po znovusjednocení) (od 1990)	Státní znak Německa 1987–91 Helmut Kohl III • 1991–94 Helmut Kohl IV • 1994–98 Helmut Kohl V • 1998–2002 Gerhard Schröder I • 2002–05 Gerhard Schröder II • 2005–09 Angela Merkelová I • 2009–13 Angela Merkelová II • od 2013–18 Angela Merkelová III • 2018–2021 Angela Merkelová IV • od 2021 Olaf Scholz