Přeskočit na obsah

Druhá vláda Gustava Stresemanna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Druhá vláda Gustava Stresemanna
Pořadídevátá
PředsedaGustav Stresemann
Počet členů12
Politické subjektyCentrum, SPD, DDP, DVP
Datum jmenování6. říjen 1923
Konec v úřadu30. listopad 1923
Důvod ukončenívyslovení nedůvěry po Německém říjnu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Druhá vláda Gustava Stresemanna byla vláda Německé říše v období Výmarské republiky působící od 6. října do 30. listopadu 1923.

Vláda měla 12 členů a tvořila ji koalice Německé lidové strany (DVP), Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), Centra a Německé demokratické strany (DDP). Kabinet měl ve sněmu většinu 270 z celkových 459 křesel. Portfeje byly rozděleny v poměru 1:3:3:2 a ve vládě byli tři nestraníci. Vláda resignovala nedlouho poté, co ji opustili na protest proti potlačení levicových nepokojů v Sasku zástupci SPD.

Sestavování vlády

[editovat | editovat zdroj]

První kabinet kancléře Stresemanna rezignoval po vnitřních neshodách ohledně rozsahu zmocňovacího zákona, který mu měl dát zvláštní pravomoci v boji s hyperinflací. Složit jinou životaschopnou koalici než SPD s Centrem, DVP a DDP se ale ukázalo jako nemožné, tak kancléř Stresemann představil dne 6. října 1923 pouze mírně obměněný kabinet. Z vlády vypadl Hans Raumer (ministr hospodářství), který resignoval ještě před demisí vlády, a Rudolf Hilferding (ministr financí), kterého nechtěli v nové vládě lidovci. Ministerstvo financí přebral nestraník Hans Luther, který v předchozí vládě zastával pozici ministra zemědělství, a na ministerstvo hospodářství byl dosazen nestraník Joseph Koeth. Lidovci měli ve vládě pouze jednoho zástupce, kancléře Stresemanna, na druhou stranu nový ministr zemědělství Gerhard von Kanitz měl k politice DVP velice blízko.

Politika vlády

[editovat | editovat zdroj]
Nacističtí pučisté na Marienplatz v Mnichově

Zmocňovací zákon byl schválen 13. října 1923 a vláda okamžitě provedla potřebné reformy. Dosavadní papírová marka byla nahrazena 15. října 1923 rentovou markou v poměru jeden bilión papírových marek za jednu rentovou. Jelikož nebyl dostatek zlata na krytí nové měny, byla kryta průmyslovým a zemědělským pozemkovým vlastnictvím. Směnný kurz byl svázaný s dolarem na 4,2 biliónu papírových marek. Pasivní odpor vůči okupantův Porúří byl oficiálně odvolán a výroba opět pozvolně naběhla.

Vláda se musela vypořádat s celou řadou pokusů o narušení integrity německého území. Francouzská okupační správa začala podporovat různé separatistické skupiny v Porýní. Výsledkem byly pokusy o odtržení částí Německa a vzniku francouzských protektorátů (více: Rýnská republika a Falcká republika). Oba nakonec skončily nezdarem, jelikož se k separatistům nepřidalo většinové obyvatelstvo. V Sasku a Durynsku zatím došlo ke sblížení místních sociálních demokratů s komunisty a vytvoření společných polovojenských jednotek. Cílem místních komunistických představitelů se stalo vyvolání třídní revoluce jako v Rusku a svržení centrální vlády. Povstání ale bylo zadušeno ještě před samotným vypuknutím. Prezident Ebert využil tzv. Reichsexekutionen, který ho opravňoval podle 48. článku ústavy povolat proti rebelujícím německým státům armádu. Došlo ke svržení místních vlád a rozpuštění polovojenských jednotek (více: Německý říjen). V Bavorsku odmítla místní krajně pravicová vláda uznat Stresemannovu vládu a Gustav von Kahr se stal státním generálním komisařem a tedy neomezeným vládcem. V listopadu 1923 nechal Kahr pomocí pořádkových služeb rozehnat v Mnichově pokus o nacistický Pivní puč, kdy poprvé o sobě dal výrazněji vědět Adolf Hitler.

Konec vlády

[editovat | editovat zdroj]

Zástupci sociálních demokratů na protest proti zatýkání jejich spolustraníků v Sasku odešli 3. listopadu 1923 z vlády. SPD se ale rozhodla dále podporovat Stresemannův kabinet, a to zejména kvůli vzniku krajně pravicové vlády v Bavorsku. Ministrem vnitra se stal lidovec Jarres. Zbytek postů po sociálních demokratech zůstal neobsazený. Doba vlády byla omezena pouze do dalšího zasedání sněmu. Během něho 23. listopadu 1923 nebyla vládě vyslovena důvěra (231 ku 151). Ačkoliv podle tehdejších zákonů nebyla nedůvěra vlády automaticky spojená s její demisí, kancléř respektoval realitu a demisi podal (po pouhých 55 dnech vlády). Kabinet zůstal v úřadu do 30. listopadu, kdy přebral vládu kabinet kancléře Marxe z Centra.

Seznam členů vlády

[editovat | editovat zdroj]
Kancléř Gustav Stresemann

Post vicekancléře nebyl obsazen.

Portfej Ministr Strana Nástup do úřadu Odchod z úřadu
říšský kancléř Gustav Stresemann   DVP 6. října 1923 30. listopadu 1923
zahraničí   6. října 1923 30. listopadu 1923
vnitro Wilhelm Sollmann   SPD 6. října 1923 3. listopadu 1923
Karl Jarres   DVP 11. listopadu 1923 30. listopadu 1923
finance Hans Luther   bezpartijní 6. října 1923 30. listopadu 1923
hospodářství Joseph Koeth   bezpartijní 6. října 1923 30. listopadu 1923
práce Heinrich Brauns   Centrum 6. října 1923 30. listopadu 1923
ozbrojené síly Otto Geßler   DDP 6. října 1923 30. listopadu 1923
justice Gustav Radbruch   SPD 6. října 1923 3. listopadu 1923
výživa a zemědělství Gerhard von Kanitz   bezpartijní 22. října 1923 30. listopadu 1923
znovuobnova Robert Schmidt   SPD 6. října 1923 3. listopadu 1923
okupované oblasti Johannes Fuchs   Centrum 6. října 1923 30. listopadu 1923
pošty Anton Höfle   Centrum 6. října 1923 30. listopadu 1923
doprava Rudolf Oeser   DDP 6. října 1923 30. listopadu 1923

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Stresemann II na německé Wikipedii.