Vestálky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Starověká busta vestálky

Vestálky, latinsky virgines Vestales „Vestiny panny“ či virgines Vestae, byly ve starověkém římské náboženství panenské kněžky Vesty. Za úkol měly hlídat a udržovat posvátný oheň v chrámu své bohyně.

Collegium Vestálek podle tradice zavedl legendární král Numa Pompilius a to v počtu čtyř členek, za vlády krále Servia Tullia měl být jejich počet navýšen na šest. Jejich volbu prováděl pontifex maximus losem z dvanácti kandidátek z patricijských dívek mezi šesti a deseti let, jejich rodiče byli oba naživu. Pontifex maximus také zůstaval jejich poručíkem na místo jejich pater familias. Na rozdíl od zbytku římského kněžstva žily z veřejných prostředků a obývaly atrium Vestae přilehlém Vestině chrámu na Foru Romanu. Jejich služba trvala třicet let, deset let učení, deset provádění kultu a deset let výuky novicek, poté mohly své kněžské místo opustit a vdát se, stávalo se to však zřídka.[1][2][3]

Kromě péče o posvátný oheň také připravovaly mola salsa „solenou mouku“ užívanou při všech oficiálních obětech a pečovaly o různé posvátné předměty, například o Palladium – idol Pallas Athény, který měl ochraňovat město. Na konci svátku Vestalií 15. června očišťovaly chrám, který též každý den kropili vodou přinášenou v dlaních z Fons Camenarum. Významnou roli měly též v kultu Bony Deii a některých dalších kultech. Dále konaly oběti, denně se modlily za blaho římského lidu, především v dobách krize. Chodily oblečené v do bílého roucha, vlasy měly upravené do šesti copů a při obětech byly zahaleny závojem zvaným suffibulum. Když potkali zločince zbavovali jej trestu a byly oficiálně nedotknutelné. Měly svá vyhrazená místa na různých slavnostech a ustoupit jim musel i konzul. Představenou vestálek byla Virgo Vestalis Maxima „nejvyšší panna Vestina“.[1][2][3]

Panenství[editovat | editovat zdroj]

Přes svou velkou prestiž a moc byly svázany určitými omezeními s ohledem na to že porušení jejich poviností bylo chápáno jako prodigium – zlé znamení. V případě vyhasnutí posvátného ohně byla zodpovědná vestálka do krve zbičována pontifikem maximem. V případě ztráty panenství je čekal trest smrti, kvůli svému posvátnému statutu však nemohly být popraveny přímo. Byly tak oblečeny do rubáše v zakrytých nosítkách, jako by byly mrtvé, dopraveny na Campus Sceleratus „Pole poskrvnění“ v blízkosti Collinské brány a zazděna zde do malé podzemní místnosti. Byla jí ponechána trocha chleba, vody, oleje a mléka aby z její smrti nemohli být obviňováni Římané. Muž který připravil vestálku o panenství byl veřejně popraven. Ztráta panenství však byla u vestálek vzácná a tak nebyla narušena jejich prestiž. Výjimkou byl porušení slibu dvěma kněžkami v roce 216 př. n. l., tedy v roce kdy Hannibal porazil Římany v Bitvě u Kann. Existovaly také případy kdy byla kněžka svého obvinění zproštěna. Stalo se tak například když vestálka Tuccia dokázala svou nevinnu tím že přenesla z Tiberu na Forum Romanum vodu v sítě.[1][4][3]

Úpadek[editovat | editovat zdroj]

Na počátku císařství postavení vestálek přes Augustovy snahy upadalo, patricijské rody se této funkci pro své dcery vyhýbaly, příjímány tak musely být i dcery propuštenců. Situaci se snažil zlepšit Domitianus, CaracallaHeliogabalus však kultu zase nepřáli. První křesťanský císař Konstantin výsady vestálek zachoval, již v roce 382 je Gratianus připravil o privilegia a majetek a v roce 394 na příkaz Theodosia zanikl kult definitivně.[3][5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c ADKINS, Lesley; ADKINS, Roy A. Antický Řím : Encyklopedická příručka. Praha: Slovart, 2012. ISBN 978-80-7391-579-7. S. 279. 
  2. a b NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-264-3. S. 206-207. 
  3. a b c d KALOUSEK, Vladislav. Ottův slovník naučný - Vestálky [online]. [cit. 2018-02-02]. Dostupné online. 
  4. ABBOTT, Elizabeth. A History Of Celibacy. Cambridge, Massachusetts: Da Capo Press, 2011. ISBN 978-0306810411. S. 41. 
  5. Encyclopædia Britannica - Vestal Virgins [online]. [cit. 2018-02-02]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]