Vestálky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Vestálka)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Starověká busta vestálky

Vestálky, latinsky virgines Vestales „Vestiny panny“ či virgines Vestae, byly ve starověkém římské náboženství panenské kněžky Vesty. Za úkol měly hlídat a udržovat posvátný oheň v chrámu své bohyně.

Collegium Vestálek podle tradice zavedl legendární král Numa Pompilius a to v počtu čtyř členek, za vlády krále Servia Tullia měl být jejich počet navýšen na šest. Jejich volbu prováděl pontifex maximus losem z dvanácti kandidátek z patricijských dívek mezi šesti a deseti let, jejichž rodiče byli oba naživu. Pontifex maximus také zůstával jejich poručíkem na místo jejich pater familias. Na rozdíl od zbytku římského kněžstva žily z veřejných prostředků a obývaly atrium Vestae přilehlém Vestině chrámu na Foru Romanu. Jejich služba trvala třicet let, deset let učení, deset provádění kultu a deset let výuky novicek, poté mohly své kněžské místo opustit a vdát se, stávalo se to však zřídka.[1][2][3]

Kromě péče o posvátný oheň také připravovaly mola salsa „solenou mouku“ užívanou při všech oficiálních obětech a pečovaly o různé posvátné předměty, například o Palladium – idol Pallas Athény, který měl ochraňovat město. Na konci svátku Vestalií 15. června očišťovaly chrám, který též každý den kropily vodou přinášenou v dlaních z Fons Camenarum. Významnou roli měly též v kultu Bony Deii a některých dalších kultech. Dále konaly oběti, denně se modlily za blaho římského lidu, především v dobách krize. Chodily oblečené do bílého roucha, vlasy měly upravené do šesti copů a při obětech byly zahaleny závojem zvaným suffibulum. Když potkaly zločince, zbavovaly jej trestu a byly oficiálně nedotknutelné. Měly svá vyhrazená místa na různých slavnostech a ustoupit jim musel i konzul. Představenou vestálek byla Virgo Vestalis Maxima „nejvyšší panna Vestina“.[1][2][3]

Panenství[editovat | editovat zdroj]

Přes svou velkou prestiž a moc byly svázany určitými omezeními s ohledem na to, že porušení jejich povinností bylo chápáno jako prodigium – zlé znamení. V případě vyhasnutí posvátného ohně byla zodpovědná vestálka do krve zbičována pontifikem maximem. V případě ztráty panenství je čekal trest smrti, kvůli svému posvátnému statutu však vestálka nemohla být popravena přímo. Byla tak oblečena do rubáše v zakrytých nosítkách, jako by byla mrtvá, dopravena na Campus Sceleratus „Pole poskrvnění“ v blízkosti Collinské brány a zazděna zde do malé podzemní místnosti. Byla jí ponechána trocha chleba, vody, oleje a mléka aby z její smrti nemohli být obviňováni Římané. Muž, který připravil vestálku o panenství byl veřejně popraven. Ztráta panenství však byla u vestálek vzácná a tak nebyla narušena jejich prestiž. Výjimkou bylo porušení slibu dvěma kněžkami v roce 216 př. n. l., tedy v roce kdy Hannibal porazil Římany v Bitvě u Kann. Existovaly také případy kdy byla kněžka svého obvinění zproštěna. Stalo se tak například když vestálka Tuccia dokázala svou nevinu tím, že přenesla z Tiberu na Forum Romanum vodu v sítu.[1][4][3]

Úpadek[editovat | editovat zdroj]

Na počátku císařství postavení vestálek přes Augustovy snahy upadalo, patricijské rody se této funkci pro své dcery vyhýbaly, příjímány tak musely být i dcery propuštenců. Situaci se snažil zlepšit Domitianus, CaracallaHeliogabalus však kultu zase nepřáli. První křesťanský císař Konstantin výsady vestálek zachoval, již v roce 382 je Gratianus připravil o privilegia a majetek a v roce 394 na příkaz Theodosia zanikl kult definitivně.[3][5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c ADKINS, Lesley; ADKINS, Roy A. Antický Řím : Encyklopedická příručka. Praha: Slovart, 2012. ISBN 978-80-7391-579-7. S. 279. 
  2. a b NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-264-3. S. 206-207. 
  3. a b c d KALOUSEK, Vladislav. Ottův slovník naučný - Vestálky [online]. [cit. 2018-02-02]. Dostupné online. 
  4. ABBOTT, Elizabeth. A History Of Celibacy. Cambridge, Massachusetts: Da Capo Press, 2011. ISBN 978-0306810411. S. 41. 
  5. Encyclopædia Britannica - Vestal Virgins [online]. [cit. 2018-02-02]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]