Vachtang I. Gorgasali
| Vachtang I Gorgasali | |
|---|---|
 | |
| Doba vlády | 449–502 nebo 447–522 |
| Narození | 439 nebo 443 |
| Úmrtí | 502 nebo 522 |
| Předchůdce | Mirdat V |
| Nástupce | Dači |
| Manželka | Balenducht, Helena |
| Potomci | Dači, Leon, Mirdat, 2 dcery |
| Dynastie | Chosroviani |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vachtang I Gorgasali (gruzínsky: ვახტანგ I გორგასალი) (439 nebo 443 — 502 nebo 522) byl králem středověkého gruzínského království Kavkazské Iberie. Název Gorgasali znamenal „Vlčí hlava“. Během své vlády vedl lid v dlouhé válce s perskou Sasánskou říší, která však skončila porážkou a oslabení jeho království. Gruzínci ho považují za zakladatele dnešního hlavního města Gruzie Tbilisi.
Počátek vlády[editovat | editovat zdroj]
Podle gruzínských středověkých rukopisů (známých jako Život Vachtanga Gargasaliho) nastoupil Vachtang na trůn ve věku sedmi let, zatímco jeho matka Sagducht panovala jako regent, než dospěl. Situace v království však byla tíživá. Z jihu byl činěn tlak sásánovskou Persií, zatímco na severu se přes Kavkaz přehnala horda Hunů (Gruzínci jim říkali nesprávně „Osetinci“) plenící vše, co stálo v cestě. Ve věku 16 let (tj. v roce 456 nebo 459) vyhrál Vachtang nad těmito „Osetinci“ válku a vysvobodil svou sestru Miranducht ze zajetí.
V 19 letech se oženil s Balenducht, dcerou perského krále Hormizda III., jemuž vypomohl v jeho válečném tažení s Indií a posléze i jeho nástupci Pérózu I. proti Hefthalitům v dnešním Pákistánu a proti upadající římské říši v tažení z roku 472, od nichž získal nadvládu nad Egrisi (Kolchidou) a Abcházií.[1]
Změna politiky[editovat | editovat zdroj]
Po návratu z válek se Vachtang snažil o posílení své královské moci a obrany země, neboť se začal obávat příliš silného vlivu Sasánovců na svou zemi, a přeorientoval politiku své země na Římskou říši, později Byzanc. Oženil se podruhé (první žena zemřela po porodu prvního syna), tentokrát nikoli s Peršankou, ale s Helenou, příbuznou byzanského císaře Zénona, od nějž navíc získal souhlas k povýšení hlavy Iberské církve biskupa Mcchetského na Katholikose, který byl okamžitě vyslán spolu s dalšími 12 nově jmenovanými biskupy do Antiochu k vysvěcení. Tyto změny však nebylo lehké prosadit. Zejména opozice Mikala, biskupa mcchetského, kterého Vachtang odvolal z funkce, byla silná.
Války s Íránem[editovat | editovat zdroj]
Se změnou orientace na Východořímskou říši se kromě starého vedení gruzínské církve zhoršily vztahy krále i s pro-persky orientovanou šlechtou. V roce 482 dal Vachtang popravit vlivného šlechtice a do té doby věrného vazala Varskena z Gogarene, protože přijal jako své náboženství perský Zoroastrismus a stal se největším podporovatelem Peršanů v Ibérii. Navíc se mu nelíbilo, že dal popravit svou křesťanskou manželku Šušanik, dceru arménského krále Vardana II, jejíž smrt byla popsána v jednom z nejstarších děl gruzínské literatury Umučení svaté královny Šušanik.
Po této události začala otevřená válka s Persií. Vachtang ihned požádal arménské vládce a okolní hunské kmeny o pomoc. Arméni pod vedením Vahana, synovce popravené arménské královny, po nějaké době váhání nakonec Vachtangovi pomohli. V roce 483 a 484 vedli Peršané mohutnou válečnou expedici do Ibérie a Vachtang byl i se svými spojenci poražen. Musel se stáhnout do západních provincií Egrisi. V roce 484 zemřel perský král Péróz I. a jeho nástupce Valgaš musel perská vojska zastavit z důvodu vnitřních problémů v Persii. Vachtang tedy mohl znovu obsadit ztracená území v Ibérii.[1] [2]
Jenže mír netrval dlouho. Po Valgašově krátké vládě nastoupil na perský trůn Kavád I., který ukončil platnost mírové smlouvy mezi Římskou říší a Persií a požádal Vachtanga o pomoc proti Byzanci. Vachtang, ctící spojenectví s Konstantinopolí, odmítl a vyprovokoval Kaváda, aby Ibérii znovu napadl. Vachtang byl opět poražen a musel uprchnout ze země. Zbytek života prožil ve válkách a vyhnanství, a neustále naléhal na Konstantinopol, aby mu pomohla.
Další události jsou v historických dokumentech zaznamenány zmatečně. Středověký rukopis Život Vachtanga Gorgasaliho tvrdí, že Vachtang v roce 502 zemřel po bitvě s Peršany, když ho střelil člen jedné jeho vlastní vojenské jednotky sestavené z otroků, a on později zraněním podlehl na svém hradě a později pohřben v Mcchetě. Moderní historici na základě identifikací tvrdí, že Vachtang mohl žít až do roku 522 a zemřít ve vyhnanství v západní Gruzii (opět v Egrisi). Nejpozději v roce 518 padlo do perských rukou Tbilisi, které Vachtang založil jako budoucí hlavní město své říše.
Rodina[editovat | editovat zdroj]
Podle rukopisu Život Vachtanga Gorgasaliho měl Vachtang tři syny a dvě dcery. Nejstarší syn Dači, který se stal nakonec Vachtangovým nástupcem, pak po prohraných válkách svého otce znovu přeorientoval politiku země na Persii. Další synové Leon a Mirdat se přestěhovali do jižních provincií Iberie (Klardžetie a Džavachetie), které spravovali. Leonův rod se pak začal nazývat Guaramid a později vládl Ibérii až do 8. století, než je vytlačil jejich příbuzný rod Bagrationi.
Odkaz[editovat | editovat zdroj]
Pro Gruzínce se stal Vachtang národním hrdinou už ve středověku. Pozdější vládci Gruzie z rodu Bagrationi nazývali svoji královskou standardu Gorgasliani (česky: z Gorgasali), kterou někteří považují za nejstarší verzi gruzínské vlajky. Vachtanga si lidé v Gruzii pamatují v mnoha básních a legendách, vyzdvihují jeho velikost, slávu, fyzickou zdatnost a odvahu, a především oddanost k vlasti a křesťanství.[3] Od roku 1992 se vydává Vachtangův řád Gorgasal jako jedno z nejvyšších vojenských medailí v Gruzii.[4]
Vachtangovo jméno je spojeno se založením mnohých gruzínských měst, hradů a kostelů, včetně hlavního města Gruzie Tbilisi, ve kterém se nachází náměstí po něm pojmenované s velkou sochou, vytvořenou v roce 1967 ve čtvrti Metechi.
Gruzínská církev ho po roce 1990 prohlásila za svatého krále a vzorného křesťana a vyhlásila na 30. listopadu svátek.[5] V Rustavi postavili kostel na jeho počest.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b (rusky) М. Лордкипанидзе, Д. Мусхелишвили (Ред., 1988), Очерки истории Грузии. Т.2: Грузия в IV-X веках. АН ГССР, Ин-т ист., археол. и этнографии - Тб. : Мецниереба: Тип. АН ГССР.
- ↑ Ronald Grigor Suny (1994), The Making of the Georgian Nation, str. 23-25. Indiana University Press, ISBN 0-253-20915-3
- ↑ (rusky) Tsulaia, G. V. (trans., 1986), Джуаншер Джуаншериани. «Жизнь Вахтанга Горгасала» (Džuanšer Džuanšeriani. “Život Vachtanga Gorgasaliho”). Tbilisi: Mecniereba. Online verze, digitalizováno: Тhietmar. 2002. Vostlit.Info. 22.4.2009
- ↑ State Decorations Archivováno 16. 5. 2011 na Wayback Machine. - web gruzínského prezidenta, 22.4.2009
- ↑ Machitadze, Zakaria (2006), "Svatý král Vachtang Gorgasali (†502)", na Životy gruzínských světců Archivováno 14. 6. 2008 na Wayback Machine.. Pravoslavie.Ru. 19.4.2009
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Rapp, Stephen H. (2003), Studies in Medieval Georgian Historiography: Early Texts And Eurasian Contexts, str. 320. Peeters Publishers, ISBN 90-429-1318-5
- Toumanoff, Cyril (1967). Studies in Christian Caucasian History, str. 368-9. Georgetown University Press.
- Rapp (2003), passim
- Thomson, Robert W. (1996), Rewriting Caucasian History, str. 156. Oxford University Press, ISBN 0-19-826373-2
- Gamkrelidze, Tamaz; Ivanov, Vjačeslav Vševolodovič; Winter, Werner (překl. Nichols, Johanna; 1995), Indo-European and the Indo-Europeans: a reconstruction and historical analysis of a proto-language and a proto-culture, str. 416. M. de Gruyter, ISBN 3-11-009646-3
- Greatrex, Geoffrey (1998), Rome and Persia at war, 502-532, str. 129. Francis Cairns, ISBN 0-905205-93-6
- Constantine B. Lerner, "The 'River of Paradaise' and the Legend about the City of Tbilisi: A Literary Source of the Legend," Folklore 16 (November 2001): 72-77
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vachtang I. Gorgasali na Wikimedia Commons
