Řezník
Řezník je osoba zabývající se porážkou, bouráním a porcováním jatečných zvířat, dále pak zpracováním a úpravou jejich masa a vnitřností. Řezník užívá pracovní nástroje, jimiž jsou nejčastěji nůž, palice, sekera – širočina, dnes také motorová pila.
Prodejna, ve které řezník prodává maso a další zboží (zejména uzeniny), se nazývá řeznictví. Příbuznou profesí je uzenář.
Historie
[editovat | editovat zdroj]
Nejstarší zmínky
[editovat | editovat zdroj]Zmínky o řeznících se nacházejí již v klínopisných textech staré Mezopotámie.[1]
Evropa a české země
[editovat | editovat zdroj]Ve středověké Evropě se řezníci ve městech sdružovali do cechů a jejich znakem byla sekera – širočina. Zikmund Winter uvedl zmínku o pražských řeznících (spolu s kožešníky a pekaři) již z roku 1308 a usoudil, že vzhledem k počtu mohli již tehdy být sdruženi.[2] Cech řezníků v Praze byl prvním ze všech, byl založen roku 1312.[zdroj?]
Symbol
[editovat | editovat zdroj]Původní symbol řezníků – bílý jednoocasý lev v červeném poli je zmiňován již v tzv. Soběslavských právech (domnělá práva udělená údajně Soběslavem II., skutečný vznik okolo roku 1440). Podle nich byl na líci řeznické korouhve vyobrazen tento lev, zatímco na rubu dva ozbrojenci sekající bránu (připomínka pomoci pražských řezníků Janu Lucemburskému v roce 1310). Císař Zikmund potvrdil užívání lva, nyní dvouocasého, před rokem 1488 byl tento lev vylepšen o zlatou korunu a drápy. Počátkem 17. století se objevoval tento lev se širočinou, i když oficiálně byl takto znak doplněn až v 18. století.[3]
Zánik řemesla
[editovat | editovat zdroj]Konec tradičního řemesla se datuje do 50. až 60. let 20. století, pozdější řeznická výroba se soustředila do masokombinátů.[4] Tradiční řemeslné postupy se zachovávají u domácích zabijaček.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ HRUŠKA, Blahoslav; MATOUŠ, Lubor; PROSECKÝ, Jiří; SOUČKOVÁ, Jana. Mýty staré Mezopotámie. Praha: Odeon, 1977. Dostupné online.
- ↑ WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. stolet. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906. Dostupné online. Kapitola Organisace řemesel u nás, s. 64.
- ↑ DIVIŠ, Jan. Pražské cechy. [s.l.]: Muzeum hl. m. Prahy, 1992. Dostupné online. Kapitola Řezníci, s. 87. (dostupné online po registraci)
- ↑ Kubásková, Lucie: Řeznicko-uzenářské řemeslo v 50. letech 20. století. In: Prameny a studie, zemědělství a 50. léta. Národní zemědělské muzeum Praha, č. 41, 2008, s. 31-46.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Radoš, Josef: Řezníci a uzenáři ve světle věků. Agral Praha, 2006. 223 s., ISBN 80-239-5954-9
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu řezník na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo řezník ve Wikislovníku
Téma Řezník ve Wikicitátech- Národní soustava povolání: Řezník a uzenář[nedostupný zdroj] na nsp.cz
