Tone

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tone
Dálniční most přes řeku Tone, Kurihaši, prefektura Saitama
Dálniční most přes řeku Tone, Kurihaši, prefektura Saitama
Základní informace
Délka toku 322 km
Plocha povodí 16 840 km²
Průměrný průtok 256 m³/s
Světadíl Asie
Pramen
Ústí
Protéká
Japonsko Japonsko (Gunma, Ibaraki, Saitama, Čiba)
Úmoří, povodí
Tichý oceán v povodí leží prefektury Gunma, Točigi, Ibaraki, Saitama, Čiba, Tokio
Geodata
OpenStreetMap OSM, WMF
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vodočetná stanice Kurihaši na řece Tone (červen 2005)

Tone (japonsky: 利根川; Tonegawa) je řeka v oblasti Kantó na ostrově Honšú v Japonsku. Je 322 km dlouhá (druhá nejdelší v Japonsku po Šinanu) a její povodí má rozlohu 16 840 km² (největší v Japonsku).

Řeka je někdy přezdívána Bandó Taró (板東太郎) – Bandó je zastaralý název pro Kantó a Taró je oblíbené jméno pro nejstaršího syna.

Tone je považována za jednu ze tří nejslavnějších japonských řek společně s Jošino na Šikoku a Čikugo na Kjúšú.

Japonské císařské námořnictvo podle této řeky pojmenovalo dva křižníky: chráněný křižník Tone (spuštěný na vodu roku 1907) a těžký křižník Tone (spuštěný na vodu roku 1937).

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Pramen řeky leží na hoře Óminakami (大水上山; Óminakamijama), která se rozkládá na pomezí prefektur Gunma a Niigata v horském hřbetu Ečigo (越後山脈 Ečigo sanmjaku). Tone shromažďuje vody z mnoha přítoků a nakonec se vlévá hlavním ramenem do Tichého oceánu ve městě Čóši v prefektuře Čiba. Od řeky Tone se odděluje rameno Edo (江戸川; Edogawa) a vlévá se do Tokijské zátoky.

Hlavními přítoky jsou řeky Watarase (渡良瀬川; Watarasegawa), Kinu (鬼怒川; Kinugawa), Omoi (思川; Omoigawa) a Kokai (小貝川; Kokaigawa).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Řeka Tone bývala proslulá dramatickými změnami svého řečiště, které nastávaly po každé větší povodni. Dnes je velmi obtížné určit, kudy kdysi protékala.

Tone se původně vlévala do Tokijského zálivu a její dnešní přítoky, jako jsou Watarase a Kinu, měly své vlastní, nezávislé říční systémy. Když se v 17. století stala oblast Kantó politickým centrem Japonska, začalo se zde s úpravami říčního systému, které měly zabránit záplavám a umožnit jeho dopravní využití. Současná podoba řečiště je z největší části výsledkem prací provedených během období Meidži. Velké povodí řeky Tone je tak spíše důsledkem zásahů člověka než dílem přírody.

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší vodnosti dosahuje na létě. Průměrný průtok vody v ústí činí 256 m³/s a maximální až 500 m³/s.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Až do příchodu železnice v 19. století byla Tone důležitou dopravní tepnou. Po řece se přepravovaly nejen místní produkty jako sójová omáčka z Čóši, ale i zboží z oblasti Tóhoku. Vodní doprava je možná do města Koga.

Na řece bylo vybudováno několik přehradních nádrží, které zásobují pitnou vodou více než 30 milionů obyvatel oblasti kolem Tokia a řeka také slouží k zavlažování.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]