Teorie deficitu ve školním prostředí dle A. R. Jensena
Teorie deficitu (neboli Jensenův efekt, Spearman-Jensenova teorie, Teorie kulturního a jazykového zaostávání) mluví o inteligenčních rozdílech mezi lidmi. Může vysvětlovat to, proč školní prospěch nelze zvyšovat dle přání rodičů a učitelů. Tato teorie mluví o vrozených predispozicích pro učení, vzdělávání se, přemýšlení, uvažování a chápání světa. Různé rasy mají různé výsledky v IQ testech. Touto teorií Jensen vysvětluje příčiny rasových rozdílů v inteligenci.
Teorie deficitu se v USA a v dalších zemích rozvinula mimo pedagogiku a psychologii i v jiných vědních oblastech (v sociologii, lingvistice aj.) a začala být označována jako teorie tzv. kulturního a jazykového zaostávání, deprivace. Zformovala se koncepce, která se snaží vysvětlovat vzdělávací neúspěšnost žáků z některých skupin populace tím, že tyto děti trpí ve svých rodinách kulturní deprivací, která je pak brzdou pro jejich školní vzdělávání.[1]
Arthur Robert Jensen[editovat | editovat zdroj]
Arthur Robert Jensen (24. srpna 1923 – 22. října 2012) byl americký psycholog a spisovatel. Byl profesorem pedagogické psychologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley.[2][3] Během svého života se nejvíce zabýval psychometrií a diferenciální psychologií, studiem toho, jak a proč se jednotlivci liší od sebe navzájem. Byl hlavním zastáncem dědičného postavení v přírodě. Zkoumal problematiku úrovně intelektových schopností, jejich genetickou a současně sociální podmíněnost, ve vztahu ke školním procesům. Byl autorem více než 400 vědeckých článků publikovaných v recenzovaných časopisech a pracoval v redakčních radách vědeckých časopisů Intelligence [4] a Personality and Individual Differences [5].
Popis teorie[editovat | editovat zdroj]
Na základě měření inteligence u různých skupin respondentů dospěl prof. Jensen k tvrzení, že velká část intelektových schopností jedince je vrozená, a tudíž že na intelektový rozvoj žáka nemá školní vzdělávání tak významný vliv. Jensen dále argumentoval, že tato genetická závislost inteligence je odlišná u sociálních a rasových skupin populace: Některé děti (v USA především černošské) přicházejí na svět s „méně hodnotným“ typem inteligence, tj. jsou geneticky (dědičně) deficitní.[1]
Autor porovnává a vyhodnocuje výzkumné nálezy o vztahu mezi sociálním prostředím, inteligencí mladých lidí a rovností, případně nerovností v přístupu ke vzdělávání. Dochází k závěru, že i kdyby školy mohly být reformovány tak, aby zajistily každému dítěti stejně kvalitní vzdělávání, nelze očekávat, že společnost dospělých bude více rovná než nyní. Je to z toho důvodu, že faktory sociálního prostředí, individuálních rozdílů v inteligenci, etnického a ekonomického rozrůznění působí natolik silně, že vedou k diferencovaným výsledkům ve vzdělávání dětí. Vzdělávací šance proto nejsou stejné. Muselo by dojít k výrazným sociálním i ekonomickým změnám, aby společnost dosáhla určité rovnosti.
Na základě genetických rozdílů vysvětloval příčiny vzdělávacích nedostatků a nižšího prospěchu u dětí z "nižších sociálních vrstev". Proto IQ ani školní prospěch nelze zvyšovat podle přání, neboť jsou zde biologicky zakotvená omezení, která nelze učením překonat.[1]
S teorií souvisí Bernsteinova teorie jazykových kódů. Bernstein mluví o jazykových kódech a to o omezeném a rozvinutém. Omezený odpovídá nižším vrstvám a rozvinutý se objevuje u rodin s vyšším formálním vzděláním.[6]
Úrovně intelektových schopností[editovat | editovat zdroj]
Jensen rozlišil dvě úrovně intelektových schopností lidí:
- memorování a asociace myšlenek
- schopnost volného vytváření pojmů, abstraktního myšlení
Přitom obě úrovně jsou v hierarchickém vztahu, tj. nižší úroveň 1 je předpokladem vyšší úrovně 2. Sociální a rasové rozdíly v inteligenci se týkají podle Jensena právě vyšší úrovně. Zatímco úroveň 1 je všem lidem víceméně společná bez ohledu na sociální a etnický původ, úroveň 2 se v populaci vyskytuje a vyvíjí odlišně v některých jejích skupinách.[1]
Výzkum[editovat | editovat zdroj]
Jensen díky výzkumům doložil:
V americkém průměru existují mezi skupinou bělochů a skupinou černochů rozdíly v inteligenci, a to asi v rozsahu 15 bodů IQ. Zatímco bělošský průměr je IQ = 100, černošský průměr je IQ = 85.
Obdobné rozdíly prokázal i mezi sociálními skupinami. Naopak neprokázaly se tyto rozdíly mezi muži a ženami.[7]
Jensen přitom není ve svých teoriích zaměřen negativně vůči určitým etnickým skupinám. Jensen byl veden snahou pomoci dětem z určitých minoritních populací tím, že se včas odhalí jejich deficity, korigují se a tím je jim umožněn přístup k vyššímu vzdělání.[1]
Výzkum popsal v článku "How Much Can We Boost IQ and Scholastic Achievement?". Byl publikován v únoru 1969 v Harvard Educational Review. [8]
Historický kontext[editovat | editovat zdroj]
Teorie vyvolává v dané době kontroverzi a velkou diskusi (60. léta 20. století). Teorie vychází v čase, kdy se ve většině vyspělých zemí prosazuje tendence k vytváření jednotného vzdělávání na úrovni základní školy. Vzdělávací politika vzbuzuje u veřejnosti pocit, že prostřednictvím jednotné školy se dospívá ke skutečnému naplnění demokratických a humánních principů vzdělávání, vše vede k rovnosti vzdělávacích příležitostí pro všechny děti a mládež. Jensen toto přesvědčení bourá: “Běžně sdílené přesvědčení, že zavedení jednotné základní školy vytváří rovné vzdělávací šance pro všechny děti, je mylné.”
Výzkumy[editovat | editovat zdroj]
Diskuse o této teorii se stále vedou. Téma oživili harvardský psycholog Richard J. Herrnstein a politolog z MIT Charles Murray v knize The Bell Curve: Intelligence and Class Structure in American Life (Gaussova křivka: Inteligence a třídní struktura v americkém životě).[9] V níž autoři upozorňují na závažné sociální důsledky faktu, že i nejnovější měření potvrzují, že Afroameričané mají v průměru nižší inteligenci než bílí Američané.[1] Z této diskuse je v českém překladu dostupná práce biologa S. J. Goulda Jak neměřit člověka.
Stoupenci teorie[editovat | editovat zdroj]
Stoupencem Jensenových názorů byl významný britský psycholog německého původu Hans Eysenck: „Lidské bytosti mají lidská práva, a to nezávisle na své inteligenci, takže skutečnost, že černoši vykazují určitý stupeň genetické inferiority („podřadnosti“)... neznamená, že to má mít důsledky pro jejich segregované vzdělávání”. [10]
Jensenovu teorii podpořil jiný významný badatel, Anthony Flew, ve své knize Sociologie, rovnost a vzdělávání: Filozofické eseje obhajující rozmanitost diferencí.[11]
Kritika teorie[editovat | editovat zdroj]
Britský pedagogický psycholog Fontana uvádí naopak řadu argumentů proti etnické podmíněnosti inteligence s konstatováním, že „neexistuje přesvědčivý základ pro domněnku, že mezi černou a bílou rasou (a také mezi jinými rasami) existují genetické rozdíly v inteligenci“.[12] V praxi vzdělávání (především v USA) a v jiných multietnických zemích vedla reakce na teorie typu Jensenovy až k extrémní tzv. pozitivní diskriminaci.[1]
Například H. Ginsburg, americký vědec, poukazuje na to, že horší výsledky dosahované v inteligenčních testech žáků z nižších sociálních vrstev nejsou odrazem jejich intelektového deficitu, nýbrž rozdílných podmínek kognitivní socializace. V důsledku toho jsou děti z nižších sociálních vrstev v nevýhodě při zacházení s formálními testy a formálními procedurami vůbec, protože se ve svém sociokulturním prostředí s nimi nesetkávají.[13]
Závěr[editovat | editovat zdroj]
Horší výsledky dosahované v inteligenčních testech dětmi z nižších sociálních vrstev jsou podmíněny nikoliv tím, že jsou tyto děti jazykově primitivní, nýbrž tím, že je jejich jazykový kód odlišný od jazykového kódu formálních testů.[1]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f g h PRŮCHA, JAN, 1934-. Moderní pedagogika. 3., přeprac. a aktualiz. vyd. vyd. Praha: Portál 481 s. Dostupné online. ISBN 80-7367-047-X, ISBN 978-80-7367-047-4. OCLC 50341340
- ↑ FOX, Margalit. Arthur R. Jensen, Who Set Off Debate on I.Q., Dies. The New York Times. 2012-11-01. Dostupné online [cit. 2020-01-13]. ISSN 0362-4331. (anglicky)
- ↑ Wayback Machine. web.archive.org [online]. 2010-04-01 [cit. 2020-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-04-01.
- ↑ Intelligence Editorial Board. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
- ↑ ISSID Pages. Personality and Individual Differences. 2002-04, roč. 32, čís. 6, s. 947–948. Dostupné online [cit. 2020-01-13]. ISSN 0191-8869. DOI 10.1016/s0191-8869(02)00061-2.
- ↑ GIDDENS, ANTHONY, 1938-. Sociologie. Vyd. 1. vyd. Praha: Argo 595 s. Dostupné online. ISBN 80-7203-124-4, ISBN 978-80-7203-124-5. OCLC 45372604
- ↑ JENSEN, ARTHUR ROBERT. Straight talk about mental tests. [s.l.]: Free Press Dostupné online. ISBN 0-02-916460-5, ISBN 978-0-02-916460-0. OCLC 27052684
- ↑ JENSEN, Arthur R. The Current Status of the IQ Controversy*. Australian Psychologist. 1978-03, roč. 13, čís. 1, s. 7–27. Dostupné online [cit. 2020-01-13]. ISSN 0005-0067. DOI 10.1080/00050067808415562.
- ↑ Scholars Defend Bell Curve. Science. 1994-12-16, roč. 266, čís. 5192, s. 1811–1811. Dostupné online [cit. 2020-01-12]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.266.5192.1811-a.
- ↑ EYSENCK, H.J. (HANS JÜRGEN), 1916-1997. The IQ argument : race, intelligence, and education. [s.l.]: Library Press, 1971. Dostupné online. ISBN 0-912050-16-0, ISBN 978-0-912050-16-4. OCLC 780478306
- ↑ HILBERT, Richard A.; FLEW, Anthony. Sociology, Equality, and Education: Philosophical Essays in Defense of a Variety of Differences.. Contemporary Sociology. 1977-11, roč. 6, čís. 6, s. 723. Dostupné online [cit. 2020-01-12]. ISSN 0094-3061. DOI 10.2307/2066387.
- ↑ FONTANA, Mario; BRUNORI, Andrea; COSTA, Mara. Neurochemical Research. 1997, roč. 22, čís. 7, s. 821–824. Dostupné online [cit. 2020-01-12]. ISSN 0364-3190. DOI 10.1023/a:1022083809994.
- ↑ GINSBURG, HERBERT P. The myth of the deprived child : poor children's intellect and education.. [s.l.]: Prentice-Hall Dostupné online. ISBN 0-13-609156-3, ISBN 978-0-13-609156-1. OCLC 964804844