Telefos

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

(poznámky)

Telefos je vítán v Argosu - deska Telefosova vlysu z Pergamonského oltáře. Desky 36 a 38

Telefos (řecky Τήλεφος „nejzářivější“) je v řecké mytologii Arkádián, syn Herakla a Augy, princezny tegejské a kněžky ve chrámu bohyně Athény, hrdina Pergamonu. Jeho mýtus je spojen s Heraklovým cyklem a Trojským cyklem.

Legendy o narození[editovat | editovat zdroj]

Augin otec, král Aleos, měl v Delfách prorokováno, že její syn zabije své vlastní strýce, Auginy bratry (Hippotoos a Pereus). Proto ji chtěl zachovat pannou, jako kněžku ve chrámu bohyně Athény. Pokud by to nedodržela, chtěl ji zabít. Při svých cestách se však do krásné Augy zamiloval polobůh Heracles a přivedl ji do jiného stavu. Auge pak dítě tajně porodila a ukrývala ho ve chrámu. Když to král Aleos zjistil, vysadil ji i s dítětem na otevřené moře, protože se bál zabít ji vlastní rukou. Nakonec oba skončili v Malé Asii u dvora krále Teutra, který byl panovníkem v historickém území Mýsie. Existuje více verzí toho, jak se Telefos, syn arkádské princezny, stal dědicem mýsijského krále.[1] Podle nejstarší existující zprávy, Auge přišla do Mysie, byla vychována jako dcera Teutrase a Telefos se tam narodil.[2] Podle jiných zpráv se Telefos dostává do Mysie jako dítě se svou matkou, Teutras se s ní ožení a adoptuje Telefa.[3] V další verzi se Auge za různých okolností dostává ke dvoru v Mýsii, kde se stává manželkou krále, zatímco Telefos zůstává v Arkadii, protože byl zanechán na hoře Parthenion, buď Aleusem,[4] nebo Augou když porodila a byla vyhnána na moře, aby se utopila.[5] Telefos však byl na hoře Parthenion odkojen laní, [6] nalezen a vychován v Tegei arkadijským králem Korytem,[7] nebo jeho pastevci.[8] Když pak hledal svou matku, věštírna v Delfách jej nasměrovala do Mýsie, [9] kde se znovu se svou matkou Auge setkal, byl Teutrem adoptován .[10] a stal se jeho nástupcem.

Králem v Mýsii[editovat | editovat zdroj]

Napadení Řeky[editovat | editovat zdroj]

Telefos se stal dědicem Teuthrasova království Teuthrania v Mysii a nakonec se stal jeho králem.[11] Během Telefovy vlády, v předehře k trojské válce, Řekové omylem zaútočili na Telefovo město, protože je zaměnili za Tróju.[12] Telefos ale Řeky porazil a zahnal je zpět na jejich lodě. Byl však zraněn do stehna Achillovým kopím.

Zranění a uzdravení[editovat | editovat zdroj]

Rána se však nehojila a věštkyně oznámila, že může být zhojena jen tím, kdo ji zasáhl. Telephos se proto vrátil do Argosu, aby našel Achilla v Agamemnonově paláci.[13] Na radu Klytaimnestry ukradl z kolébky Oresta, malého syna Agamemnova a vyhrožoval, že dítě zabije, když mu nepomohou. Po Achillově námitce, že nemá žádné znalosti o medicíně, přišel Odysseus s myšlenkou chápat věštbu tak, že zranění nezpůsobil Achilles, ale jeho oštěp, a proto jej jen ten může uzdravit. Následně seškrábali rez z kopí a nasypali do rány, To skutečně vedlo k jeho uzdravení[14][15]

Na oplátku Telefos souhlasil, že ukáže Řekům cestu k Tróji.[16] Odmítl se však účastnit války jakožto manžel Astyoche, sestry Priama.

Pergamon[editovat | editovat zdroj]

Telefos byl považován za mýtického zakladatele Pergamonu a jako předchůdce Attalidů, vládnoucí dynastie v Pergamonu (od roku 241 př.nl).[17] Králové z domu attalidů jej uctívali jako hrdinu (Heros). Jeho historie je znázorněna na vnitřním reliéfu pergamonského oltáře vykopaného v Pergamonu. Již v milétském nápisu (po roce 129 př.nl) byli lidé z Pergamonu nazýváni Telephidai, potomci Telefose.[18] Podle Pausania lidé v Prgamonu prohlašovali, že jsou potomci Arkádijců kteří přišli s Telefosem z Mysie.[19] Nápisy zaznamenávají spojení mezi Pergamonem a Tegeou a nejdůležitější kult Pergamonu, kult Athény, byl prý přinesen z Tegei a založen v Pergamonu královnou Auge.[20]

Telefos v literatuře[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako u mnoha legend ze starověkého Řecka existuje i několik různých verzí mýtu o Telefovi. Léčení Telefa bylo častým tématem v době císaře Augusta a později také v římské poezii.[21] První literární odkazy na použití rzi seškrábané z Achillova oštěpu jako léčebného prostředku pro Telefovu ránu, podali římští básníci Propertius a Ovid v prvním století před Kristem.[22]

Euripidés ve hře Auge [23] představil příběh Telefova narození, jeho opuštění a uznání matkou po mnoha letech. V tragédii Telefos psal o událostech v Argosu, prosbě o uzdravení rány a únosu malého Oresta

Sofokles v tragedii Aleadae (Synové Aleuse) vyprávěl oTelefosově náhodném zavraždění vlastních strýců (Hippotoos a Pereus) a o pozdějším očištění hrdiny. V Mysianech pravděpodobně o záchraně Teutra před Idásem a o dramatickém uznání syna jeho matkou.

Všechny hry byly ztraceny. [24]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Johannes Schmidt: Telephos. Ve: Wilhelm Heinrich Roscher (vyd.): Ausführliches Lexikon der griechischen und römischen Mythologie. Svazek 5, Leipzig 1924, Sp. 274–308
  • Christa Bauchhenß-Thüriedl: Der Mythos von Telephos in der antiken Bildkunst (= Beiträge zur Archäologie Sv. 3). Triltsch, Würzburg 1971.
  • Matthias Strauß: Telephos. Ve: Lexicon Iconographicum Mythologiae Classicae (LIMC). Svazek VII, Zürich/München 1994, S. 866–870.
  • Claudia Preiser: Euripides: Telephos. Hildesheim u. a. 2000. ISBN 3-487-11159-4
  • Pierre Grimal: Słownik mitologii greckiej i rzymskiej. Wrocław: Zakład Narodowy ve. Ossolińskich, 1987. ISBN 83-04-01069-0.
  • Menander: Wybór komedii i fragmentów. Wrocław: Zakład Narodowy ve. Ossolińskich, 1982, serie: Biblioteka Narodowa, Seria 2 č 203. ISBN 83-7316-826-5.

Reference a poznámky[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Telephos na německé Wikipedii, Telephus na anglické Wikipedii a Telefos na polské Wikipedii.

  1. Gantz, p. 431. For general discussions see Hard, pp. 543544; Gantz, 428–431.
  2. Hesiod (Pseudo), Catalogue of Women fr. 165 (Merkelbach–West numbering) from the Oxyrhynchus Papyri XI 1359 fr. 1 (Most, pp. 184–187; Stewart, p. 110; Grenfell and Hunt, pp. 52–55); Hyginus, Fabulae 99, 100.
  3. Alcidamas, Odysseus 16 (Garagin and Woodruff, p. 286); Euripides, Auge (Collard and Cropp 2008a, p. 261, Webster, pp. 238—240); Strabo, 12.8.2, 12.8.4, 13.1.69; Moses of Chorene, Progymnasmata 3.3 (= Euripides, Auge test. iib, Collard and Cropp 2008a, pp. 266, 267).
  4. Apollodorus, 2.7.4, 3.9.1. Compare with Moses of Chorene, Progymnasmata 3.3 (= Euripides, Auge test. iib, Collard and Cropp 2008a, pp. 266, 267) which says that Aleus "ordered Telephus to be cast out in a deserted place".
  5. Diodorus Siculus, 4.33.9, 11. Compare with Hyginus, Fabulae 99 which has Auge abandoning Telephus on Parthenion while fleeing to Mysia. Telephus was probably also abandoned on Mount Parthenion (by either Aleus or Auge) in Euripides's lost play Telephus (see Gantz, p. 429), since in Telephus fr. 696, Collard and Cropp 2008b, pp. 194, 195, Telephus says he was born on Mount Parthenion but later "came to the plain of Mysia, where I found my mother and made a home."
  6. Almost certainly in Sophocles, Aleadae (see Gantz, p. 429; Huys, p. 293; Sophocles, Aleadae fr. 89 (Lloyd-Jones, pp. 40, 41), and probably also in Euripides, Auge (see Huys, p. 293; Collard and Cropp 2008a, p. 261; Webster, p. 239). See also Diodorus Siculus, 4.33.11; Ovid, Ibis 255–256; Hyginus, Fabulae 99, 252; Apollodorus, 2.7.4, 3.9.1; Pausanias, 8.48.7, 8.54.6; Quintus Smyrnaeus, 6.139–142; Moses of Chorene, Progymnasmata 3.3 (Collard and Cropp 2008a, pp. 266, 267). In the Telephus frieze from the Pergamon Altar, Telephus is shown being suckled by a lioness (Heres, p. 85).
  7. Diodorus Siculus, 4.33.11.
  8. Apollodorus, 3.9.1; compare with Hyginus, Fabulae 99, where shepherds found Telephus along with Parthenopeus (who had been exposed by his mother Atalanta) and raised both boys.
  9. Diodorus Siculus, 4.33.11; Apollodorus, 3.9.1; Hyginus, Fabulae 100.
  10. Euripides, Telephus fr. 696 (Collard and Cropp 2008b, pp. 194, 195; Page, pp. 130, 131; Webster, p. 238); Diodorus Siculus, 4.33.12; Apollodorus, 3.9.1. See also Palatine Anthology, 3.2 (Paton, pp. 150–153).
  11. Hesiod (Pseudo), Catalogue of Women fr. 165 (Merkelbach–West numbering) from the Oxyrhynchus Papyri XI 1359 fr. 1 (Most, pp. 184–187; Stewart, p. 110; Grenfell and Hunt, pp. 52–55); Strabo, 12.8.4, 13.1.69; Apollodorus, 3.9.1.
  12. For a discussion of the expedition in Mysia and the wounding and healing of Telephus, see Hard, pp. 446447; Gantz, pp. 576–580. Principal texts include: Proclus, Summary of the Cypria = Cypria argument 7 West, pp. 72, 73; Archilochus, POxy LXIX 4708; Hesiod (Pseudo), Catalogue of Women fr. 165 (Merkelbach–West numbering) from the Oxyrhynchus Papyri XI 1359 fr. 1 (Most, pp. 184–187; Stewart, p. 110; Grenfell and Hunt, pp. 52–55); Pindar, Isthmean 5.38–40, 8.49–50, Olympian 9.72; Hyginus, Fabulae 101; Apollodorus, E.3.17; Pausanias, 1.4.6, 9.5.14. Although Archilochus, Proclus, Apollodorus, and Pausanias all agree that the attack was a mistake, Philostratus, On Heroes 23.5–9, has a character doubt that the Greeks came to Mysia "in ignorance".
  13. Stewart, p. 114; Proclus, Summary of the Cypria = Cypria argument 7 West, pp. 72, 73; Hyginus, Fabulae 101; Apollodorus, E.3.20; Dictys Cretensis, 2.10; Quintus Smyrnaeus, 4.172–177; 8.150–153. For ὁ τρώσας ἰάσεται, see Liddell & Scott, s.v. ἰάομαι; Suetonius, Divus Claudius 43.
  14. Hyginus Mythographus, Fabulae 101.
  15. See also Pliny, Natural History 25.42, 34.152, 35.71.
  16. But compare with Homer, Iliad 1.71–72 where Calchas guides, the Greeks.
  17. Heres, p. 83.
  18. So also an oracle of Apollo at Klaros, recorded in the second century AD.
  19. Pausanias, 1.4.6.
  20. Heres, p. 83.
  21. See for example: Horace, Epodes 17.8–10; Propertius, 2.1.63–64; Ovid, Epistulae ex Ponto 2.2.26, Metamorphoses 12.111–112, 13.170–172, Tristia 1.1.99–100, 2.19–20, 5.2.15–16; Pentadius, De Fortuna 29-30; Seneca, Troades 215–218. Compare with Shakespear's Henry VI, Part 2 5.1.100–101: "Whose smile and frown, like to Achilles' spear/Is able with the change to kill and cure".
  22. Gantz, p. 579; Frazer's note to Apollodorus, E.3.20; Propertius, 2.1.63–64; Ovid, Epistulae ex Ponto 2.2.26. Gantz thinks it likely that "this folktale-laden motif goes back to the Kypria."
  23. Menander 1982, s. 254.
  24. Grimal 1987, s. 339.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Telefos ve Wikimedia Commons