Strojvedoucí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Strojvedoucí neboli strojvůdce je strojníkem a řidičem železničních hnacích vozidel a tedy i vlaků, které jsou hnacími vozidly vedeny. Mezi vlaky patří podle české legislativy i vlaky podzemní dráhy - metra. Strojvedoucí řídí vlaky ze stanoviště v hnacím vozidle (lokomotiva, motorový vůz nebo speciální hnací vozidlo) nebo v řídicím voze. V legislativě byl původní výraz strojvůdce nahrazen slovem strojvedoucí. Z jazykového hlediska jsou oba výrazy rovnocenné a srovnatelně užívané, původní tvar se i nadále používá v názvech organizací (např. Federace strojvůdců České republiky, Cech strojvůdců, Strojvůdci CZ s.r.o. atd.) i v publicistice a zpravodajství.

Do druhé světové války byl používán výraz strojvůdce, ale pro zachování jedinečnosti vůdce Adolfa Hitlera[zdroj?] se označení změnilo na obourodé slovo strojvedoucí a po válce se[kdo?] u novějšího tvaru zůstalo.

Výraz „strojvedoucí“ se řídce používá i pro strojníky v jiných oborech, například „strojvedoucí lepenkového stroje“.[1]

Požadavky na strojvedoucí[editovat | editovat zdroj]

Na strojvedoucí jsou kladeny poměrně vysoké zdravotní a kvalifikační požadavky. Nejprve uchazeč musí absolvovat náročná zdravotní vyšetření - psychologické, neurologické, psychotesty, oční perimetry, barvocit, a mnoho dalších. Po několikaměsíční praxi v dílnách na opravě lokomotiv mají nejméně půl roku zácvik na hnacím vozidle pod dohledem zkušeného kolegy ( tzv. strojvedoucí "v zácviku", nebo "v zaškolení". Ten řídí hnací vozidlo pod dohledem strojvedoucího, ke kterému je do zácviku přidělen. Za správný výkon služby je zodpovědný zkušený strojvedoucí/ školitel. Plně zodpovídá jak po technické stránce (obsluha stroje),tak i po dopravní stránce (pokud strojvedoucí v zácviku dosud nesložil zkoušky z dopravních předpisů. Pokud však strojvůdce v zácviku složil příslušnou dopravní zkoušku, odpovídá za výkon služby po dopravní stránce sám. U ČSD platila zásada, že každý zaměstnanec při výkonu služby nese odpovědnost v rozsahu své odbornosti - odbornost je dána úspěšným složením úřední odborné zkoušky.). Potom, co strojvedoucí absolvuje jízdní zácvik, musí úspěšně složit zkoušky u drážního úřadu ministerstva dopravy, a to z legislativy, techniky, elektra (základy, technika a bezpečnostní normy) a mechaniky. Součástí je i praktická zkouška ( jízda, řízení hnacího vozidla , odstranění běžných provozních závad na vozidle). Tak získá licenci pro výkon povolání strojvedoucího. Před zařazením do služby musí ještě absolvovat psychologické vyšetření ( "psychotesty"), zkoušku z platných dopravních předpisů a dalších předpisů se službou strojvedoucího souvisejících. (Zdravotní způsobilost strojvedoucího ověřuje lékař v dlouletých, nebo ročních intervalech - záleží na věku strojvůdce. Zaměstnavatel v případě potřeby může nařídit další mimořádné prohlídky a kontroly jeho zdravotního stavu - např. po nemoci apod.).Dále strojvůdce potřebuje "poznání" všech řad (typů) hnacích vozudel, které má řídit a obsluhovat. Následuje seznání trati ( také stanice,depa, vlečky apod.) a místní výkony na posunu nejméně další půlrok. Před samostatným výkonem služby (řízení vlaku) na určité konkrétní trati musí získat tzv. "poznání" trati (seznání traťových a místních poměrů - to se po roce obnovuje, pokud na příslušné trati strojvedoucí během roku službu nevykonával). Seznání trati vykoná tak, že řídí hnací vozidlo na trati, kterou "poznává" , a to pod dohledem strojvedoucího, který je na daném vlaku právě ve službě. Danou trať musí projet oběma směry 2x ve dne a 2x v noci. V nedávné minulosti se například nemohl stát strojvedoucím nikdo s vadou zraku (včetně nutnosti nosit brýle), současný předpis připouští korekci brýlemi do 2 dioptrií (korekce kontaktními čočkami může být i vyšší).

Strojvedoucí, který povede vlak na trati, pro kterou nemá "platné seznání" musí mít na stanovišti ještě "druhého strojvůdce". Druhý strojvůdce - tzv. "pilot" pojížděnou trať zná (má platné seznání trati a zodpovídá za vedení vlaku po dopravní stránce, bez ohledu na to, zda vlak sám řídí, nebo ne. Pilotem na vlaku vedeném hnacím vozidlem (HV) závislé trakce, může být jen strojvůdce s oprávněním k řízení HV závislé trakce. Nestačí tedy např. oprávnění k řízení motorových lokomotiv). Typickým příkladem nasazení "pilota" je jízda vlaku odklonem po jiné trati při jakýchkoliv mimořádnostech. (V německé literatuře je druhý strojvůdce, znalý trati, nazýván Lotse - lodivod).

Podrobné požadavky na odbornou a zdravotní způsobilost (nejen) strojvedoucích jsou uvedeny v Řádu pro zdravotní a odbornou způsobilost osob při provozování dráhy a drážní dopravy, který je obsahem vyhlášky Ministerstva dopravy č. 101/1995 Sb. v platném znění.

Obsazení lokomotiv strojvedoucími[editovat | editovat zdroj]

U parních lokomotiv musel být kromě strojvedoucího na řídícím stanovišti přítomen také pomocník strojvedoucího (neboli topič, který obsluhoval oheň v peci a napájení kotle vodou.Zpravidla býval jen jeden, ale mohlo jich být i více, například u těžkých vlaků vedených výkonnou parní lokomotivou.Topiči sloužili ve dvojici např. na lokomotivách řady 486.0 v 50. letech. Tyto stroje nebyly tehdy vybaveny mechanickým přikladačem uhlí a ruční obsluha topeniště byla fyzicky velmi náročná, zejména při vozbě těžkých rychlíků na hlavních tratích, kdy projížděly bez zastavení a plným výkonem dlouhé traťové úseky. Byly to nejvýkonnější parní lokomotivy našich drah a výkonem je překonaly až novější stroje řady 498.0 a 498.1, dobře známé pod přezdívkou Albatros). V 50. a začátkem 60. let 20. století čekávaly na některých nádražích čety s lopatami. Po příjezdu vybraného parního stroje vylezly na tendr a nahrnuly uhlí ze zadní části tendru dopředu, aby topič mohl při jízdě vlaku snadněji přikládat uhlí do topeniště lokomotivy. Před odjezdem sestoupily a čekaly na další vlak. Práce topiče při obsluze topeniště byla později unadněna mechanickým (šnekovým) přikladačem uhlí, který dopravil palivo z tendru do pece. Lokomotivy motorové a elektrické trakce ve službě u ČSD ( Československých státních drah ) byly obsazovány strojvedoucím a pomocníkem strojvedoucího ( běžně se užívalo i označení "mechanik" ). Na začátku 70. let byla zaváděna tzv. jednomužka - jednomužná obsluha lokomotivy, strojvedoucí pak sloužil sám, bez mechanika a lokomotiva byla vybavena liniovým vlakovým zabezpečovačem LVZ - hovorově zvaným "elvézetka", "vézetka" , nebo také "živák". Strojvedoucí v periodickém intervalu obsluhoval tlačítko bdělosti ( odtud název "živák" ). Pokud strojvedoucí tlačítko nestiskl, na konci intervalu se ozval výstražný tón. Když strojvedoucí ani potom nereagoval stiskem tlačítka bdělosti, vlak se automaticky zastavil. Došlo k rychlému brzdění, stejně, jako při "stržení" rukojeti záchranné brzdy kdekoliv ve vlakové soupravě. ( Už dlouhá léta před tím sloužili strojvedoucí "jednomužně" na motorových vozech v osobní dopravě. Společně se strojvedoucím byl na řídícím stanovišti motorového vozu i vlakvedoucí, ten však neměl všechny povinnosti pomocníka strojvedoucího. Na motorových vozech nebylo zařízení s funkcí automatického zastavení vlaku. Vlakvedoucí byl bezprostředně nadřízeným všech zaměstnanců ve službě na vlaku, měl odpovědnost po dopravní stránce a řídil práci průvodčího.

V případě, že je vlak veden několika lokomotivami, je na každém stroji strojvedoucí, mimo případů, kdy jsou lokomotivy ovládány ze stanoviště vedoucí lokomotivy v čele vlaku prostřednictvím mnohočlenného řízení.

Pro obsluhu lokomotivy, ať ji tvoří jeden nebo více členů, se užívá na železnici termín lokomotivní četa.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Karel Sochor: Přehled nových odborných slovníků, Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 1-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]