Břichomluvectví: Porovnání verzí
nový článek |
m portál |
||
Řádek 15: | Řádek 15: | ||
* http://www.ventriloquist.org/wp/ |
* http://www.ventriloquist.org/wp/ |
||
{{Portály|Umění}} |
|||
[[Kategorie:Loutkové divadlo]] |
[[Kategorie:Loutkové divadlo]] |
||
[[Kategorie:Lidský hlas]] |
[[Kategorie:Lidský hlas]] |
Verze z 3. 6. 2015, 08:53
Břichomluvectví je druh jevištního umění, založený na schopnosti měnit hlas a napodobovat různé zvuky. Břichomluvec nejčastěji vystupuje s loutkou a vede s ní dialog zpravidla komického obsahu, přičemž normálním hlasem mluví za sebe a změněným odpovídá za figurínu. Aby se v publiku vyvolala iluze, že loutka sama hovoří, nesmí břichomluvec při jejích replikách pohybovat rty; proto se břichomluvecké scénáře píší tak, aby pokud možno neobsahovaly bilabiální souhlásky.[1]
Ve starověku se břichomluvectví používalo k náboženským účelům: kněží při obřadech promlouvali změněným hlasem, aby ostatní přesvědčili o své schopnosti komunikovat s oním světem. Zdatnou břichomluvkyní byla například Pýthia.[2] Postupem času přestal tento trik zabírat a břichomluvectví se provozovalo pro zábavu. V osmnáctém století vystupovali břichomluvci v londýnském Sadler's Wells Theatre, známými provozovateli tohoto umění byli baron de Mengen nebo Alexandre Vattemare. Za zakladatele moderního břichomluvectví je pokládán Fred Russell, který začal vystupovat roku 1879.[3] Pod jeho vlivem se v první polovině 20. století stal tento žánr populární ve vaudevillech zejména v anglicky mluvícím světě. Mediálně známými břichomluvci byli The Great Lester (vlastním jménem Marian Czajkowski) s loutkou jménem Frank Byron, Jr. a Edgar Bergen, který vystupoval v americké rozhlasové show The Chase and Sanborn Hour. Příkladem toho, že břichomluvectví může fungovat i v moderní době, je Jeff Dunham, jehož skeče s loutkou „mrtvého teroristy Ahmeda“ uplatňují černý humor a aktuální politickou satiru.[4] Břichomluvkyně Zillah (vlastním jménem Cecilia Andrénová) vyhrála roku 2007 televizní soutěž Švédsko má talent.
Chorobná hrůza z břichomluveckých loutek se nazývá automatonofobie.[5] S představou, že taková loutka může mít vlastní osobnost, operují filmy Kouzlo a Dětská hra nebo povídka Raye Bradburyho A tak zemřela Rjabušinská. Také v seriálu Simpsonovi vystupuje mediálně úspěšná loutka Gabbo, která sekýruje svého majitele.
Reference
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu břichomluvectví na Wikimedia Commons
- http://www.brownielocks.com/ventriloquism.html
- http://www.ventriloquist.org/wp/