Svátost: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
HypoBOT (diskuse | příspěvky)
m Přidání šablony Commonscat dle ŽOPP z 28. 7. 2016; kosmetické úpravy
m Pravopisné, stylistické a typografické úpravy, zpřehlednění poslední části článku.
Řádek 1: Řádek 1:
'''Svátost''' je [[křesťanství|křesťanský]] obřad, který v křesťanském chápání prostřednictvím viditelného [[symbol]]u zprostředkuje neviditelnou [[milost (teologie)|Boží milost]], které ustanovil [[Ježíš Kristus]]. Křesťanské [[církev|církve]] nejsou ohledně pohledu na svátosti a jejich počet jednotné.
'''Svátost''' (z lat. pojmu ''sacramentum'' – „posvátná věc, posvátný úkon, přísaha“, který je ekvivalentem staršího [[řečtina|řec.]] μυστήριον ''mystérion'' – „tajemství“) nebo v rámci pravoslavné církve '''svatá Tajina''' je [[křesťanství|křesťanský]] obřad, jež ustanovil [[Ježíš Kristus]] a který v křesťanském chápání prostřednictvím viditelného [[symbol]]u zprostředkuje neviditelnou [[milost (teologie)|Boží milost]]. Křesťanské [[církev|církve]] nejsou ohledně pohledu na svátosti a jejich počet jednotné; svátostí, které uznávají [[katolická církev|katolické církve]], [[pravoslaví]], [[anglikánská církev]] a [[církev československá husitská]], je sedm:

Pojem se v češtině objevil pod vlivem [[latina|latinského]] pojmu ''sacramentum'' (posvátná věc, posvátný úkon, též přísaha). Tento latinský termín je ekvivalentem staršího [[řečtina|řeckého]] μυστήριον ''mystérion'' ([[náboženské tajemství|tajemství]]).

[[pravoslaví|Pravoslavná církev]] používá termín ''svaté Tajiny''.

Svátostí, které uznávají [[katolická církev|katolické církve]], [[pravoslaví]], [[anglikánská církev]] a [[církev československá husitská]] je sedm:


* [[Křest]]
* [[Křest]]
Řádek 16: Řádek 10:


== Katolické pojetí ==
== Katolické pojetí ==
Katolické církve učí, že svátost je účinným znamením milosti, tedy nejen pouhým symbolem, kterou ustanovil [[Ježíš Kristus]] a svěřil ji církvi, aby věřícím mohl udělovat božský život. Svátosti jsou podle katolického pojetí součástí [[liturgie]], kterou slaví církev jako [[Kněz|kněžské]] společenství. Duch Svatý skrze církev připravuje člověka na přijetí svátosti [[Bible|Božím slovem]] a [[víra|vírou]], která toto slovo přijímá.
Katolickou nauku o svátostech poprvé definoval [[Tridentský koncil]] v průběhu [[Protestantismus|protestantské]] [[reformace]] a většina katolických stanovisek ohledně svátostí vychází právě z tohoto koncilu. Zjednodušeně by se dalo říci, že svátosti jsou viditelná znamení neviditelné Boží blízkosti. Katolické církve učí, že svátosti, které ustanovil [[Ježíš Kristus]] a svěřil ji církvi, aby věřícím mohl udělovat božský život, jsou účinným znamením milosti, tedy nejen pouhými symboly. Svátosti jsou podle katolického pojetí součástí [[liturgie]], kterou slaví církev jako [[Kněz|kněžské]] společenství. Duch Svatý skrze církev připravuje člověka na přijetí svátosti [[Bible|Božím slovem]] a [[víra|vírou]], která toto slovo přijímá.


Ježíšova slova a jeho skutky přinesly [[spása|spásu]] všem lidem, v moci [[velikonoce|velikonočního]] [[náboženské tajemství|tajemství]] Ježíšovy smrti, [[vzkříšení]] a [[nanebevstoupení]]. Tento Ježíšův dar vlastního života [[církev|církvi]] dále rozděluje též prostřednictvím svátostí. Svátosti jsou tedy pro církev, protože ji budují, a jsou z , protože v ní působí díky působení [[Duch svatý|Ducha Svatého]]. Tři ze svátostí (křest, biřmování, kněžství) vtiskují kromě milosti člověka znamení, skrze něž je člověk připodobněn Kristu a církvi; tato znamení jsou nezrušitelná ([[Katechismus katolické církve|KKC]] 1121) a člověk je může přijmout pouze jednou.
Ježíšova slova a jeho skutky přinesly [[spása|spásu]] všem lidem v moci [[velikonoce|velikonočního]] [[náboženské tajemství|tajemství]] Ježíšovy smrti, [[vzkříšení]] a [[nanebevstoupení]]; tento dar vlastního života [[církev|církvi]] Ježíš dále nabízí též prostřednictvím svátostí. Svátosti jsou tedy „pro církev“, protože ji budují, a jsou „z církve“, protože v ní působí díky působení [[Duch svatý|Ducha Svatého]]. Tři ze svátostí křest, biřmování, kněžství – pak kromě milosti do člověka vtiskují znamení, skrze něž je člověk připodobněn Kristu a církvi. Tato znamení jsou nezrušitelná (srov. [[Katechismus katolické církve|KKC]] 1121) a člověk je může přijmout pouze jednou.


Svátosti podle katolíků, jsou-li důstojně slaveny ve víře, udělují [[milost (teologie)|milost]], jíž jsou znamením ([[Tridentský koncil]], [[Enchiridion symbolorum|DS]] 1605-6). Tento účinek pochází z toho, že v nich působí sám Kristus; on křtí, on v nich působí. Protože [[Bůh]] Otec vždy vyslyší modlitbu svého [[Boží syn|Syna]], tvrdí církev, že svátostí působí ''ex opere operato'' (prostým udělením), tedy z moci Kristova spásného díla, vykonaného jednou provždy (KKC 1128). Svátost se tedy podle katolického pohledu neuskutečňuje spravedlností člověka, ale Boží mocí. Plody svátosti však závisejí též na víře toho, kdo je přijímá.
Svátosti podle katolíků udělují, jsou-li důstojně slaveny ve víře, [[milost (teologie)|milost]], které jsou znamením (srov. Tridentský koncil, [[Enchiridion symbolorum|DS]] 1605–6). Tento účinek pochází z toho, že v nich působí sám Kristus, a protože [[Bůh]] Otec vždy vyslyší modlitbu svého [[Boží syn|Syna]], svátosti působí prostým udělením, tzv. ''ex opere operato'', tedy z moci Kristova spásného díla vykonaného jednou provždy (KKC 1128). Svátost se tudíž podle katolického pohledu neuskutečňuje spravedlností člověka, ale Boží mocí. Plody svátosti však závisejí též na víře toho, kdo je přijímá.


Katolická církev říká, že svátosti jsou pro věřící nutné ke spáse (Tridentský koncil, DS 1604). Protože svátostmi se člověku takto dostává milosti Ducha Svatého, kterou člověku daruje Ježíš Kristus, člověk je prostřednictvím svátostí též připodobněn Božímu Synu, Ježíši Kristu. Klasickou definici svátosti nabízí sv. [[Tomáš Akvinský]] ve své [[Summa theologiae|Teologické sumě]] (III,60,3):
Katolická církev říká, že svátosti jsou pro věřící nutné ke spáse (srov. Tridentský koncil, DS 1604). Protože svátostmi se člověku takto dostává milosti Ducha Svatého, kterou člověku daruje Ježíš Kristus, člověk je prostřednictvím svátostí též připodobněn Božímu Synu, Ježíši Kristu. Klasickou definici svátosti nabízí sv. [[Tomáš Akvinský]] ve své [[Summa theologiae|Teologické sumě]] (III,60,3):


:„Svátost je znamení připomínající minulost, totiž utrpení Páně; je znamením poukazujícím na plody, které v nás působí jeho utrpení, totiž milost; je prorockým znamením, které ohlašuje předem budoucí slávu.“
:„Svátost je znamení připomínající minulost, totiž utrpení Páně; je znamením poukazujícím na plody, které v nás působí jeho utrpení, totiž milost; je prorockým znamením, které ohlašuje předem budoucí slávu.“


Tím nezpochybňují, že existují ještě další prostředky Boží milosti. [[Římskokatolická církev]] má krom svátostí ještě tzv. [[svátostina|svátostiny]] – bohoslužebné úkony, které nemají svůj původ v Novém zákoně a v ustanovení Kristem, avšak též podle ní působí milost. Patří mezi ně např. [[žehnání]].
Katolíci tím nezpochybňují, že existují ještě další prostředky Boží milosti; [[římskokatolická církev]] má kromě svátostí ještě tzv. [[svátostina|svátostiny]] – bohoslužebné úkony, které nemají svůj původ v Novém zákoně a v ustanovení Kristem, avšak též podle ní působí milost. Patří mezi ně například [[žehnání]].

Katolickou nauku o svátostech definoval Tridentský koncil v průběhu [[Protestantismus|protestantské]] [[reformace]] a většina katolických stanovisek ohledně svátostí je definována právě tímto koncilem.

Zjednodušená definice svátosti: Viditelné znamení neviditelné Boží blízkosti.


=== Církev jako svátost ===
=== Církev jako svátost ===
Protože slovo svátost vyjadřuje viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, je sám Ježíš Kristus v katolickém pohledu sám coby tajemství spásy svátostí ([[teolog]]ové jej označují jako ''prasvátost'' (něm. ''Ursakrament''). Sedmero svátostí je pak nástrojem této spásy, kterou šíří Duch Svatý. Kristus sám je hlavou svého těla, tj. církve, která tak sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením (tj. Krista). V tomto smyslu je analogicky svátostí též církev (odborně se označuje jako ''základní svátost'' (něm. ''Grundsakrament'') – srov. [[Druhý vatikánský koncil]], konstituce ''Lumen gentium'' 1). Protože je církev prostředkem, jímž Kristus zjevuje a uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem, je církev podle Druhého vatikánského koncilu „všeobecnou svátostí spásy“ (''Lumen gentium'' 48).
Protože slovo svátost vyjadřuje viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, je sám Ježíš Kristus v katolickém pohledu sám coby tajemství spásy svátostí ([[teolog]]ové jej označují jako ''prasvátost'', něm. ''Ursakrament''). Sedmero svátostí je pak nástrojem této spásy, kterou šíří Duch Svatý. Kristus sám je hlavou svého těla, to jest církve, která tak sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením (tj. Krista). V tomto smyslu je analogicky svátostí též církev, což se odborně se označuje jako ''základní svátost'', něm. ''Grundsakrament'' (srov. [[Druhý vatikánský koncil]], konstituce ''Lumen gentium'' 1). Protože je církev prostředkem, jímž Kristus zjevuje a uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem, je církev podle Druhého vatikánského koncilu „všeobecnou svátostí spásy“ (srov. ''Lumen gentium'' 48).


== Protestantské pojetí ==
== Protestantské a husitské pojetí ==
{{viz též|Marburské náboženské rozhovory}}
{{viz též|Marburské náboženské rozhovory}}
Většina [[Protestantismus|protestantů]] věří, že svátosti jsou „vnějším znamením vnitřní milosti“ anebo symbolem toho, co se událo neviditelně. Avšak za svátost považují pouze křest a [[Večeře Páně|Večeři Páně]] (odpovídá pojmu eucharistie). Zbylých pět svátostí nepovažují za ustanovené v [[Nový zákon|Novém zákoně]], avšak mnoho protestantských církví má svůj svatební obřad a [[ordinace (protestantství)|ordinované služebníky]]. Některé církve anglikánského společenství – [[anglokatolík|anglokatolíci]] – přijímají všech sedm svátostí, jak je chápou katolíci, ačkoli se sami považují za protestanty. V českém prostředí též [[Církev československá husitská]] si ponechala systém sedmi svátostí, ačkoliv se jedná o reformační církev. Svátost je v této církvi definována jako "jednání, jímž se obecenství věřících v Duchu svatém činně podílí na milosti Božího Slova přítomného skrze slyšené svědectví Písma svatého a svátostné úkony." (Základy víry Církve československé husitské, čl. 307).
Většina [[Protestantismus|protestantů]] věří, že svátosti jsou „vnějším znamením vnitřní milosti“ anebo symbolem toho, co se událo neviditelně. Za svátost však považují pouze křest a [[Večeře Páně|Večeři Páně]], která odpovídá pojmu eucharistie. Zbylých pět svátostí nepovažují za ustanovené v [[Nový zákon|Novém zákoně]], avšak mnoho protestantských církví má svůj svatební obřad a [[ordinace (protestantství)|ordinované služebníky]] a některé církve anglikánského společenství – [[anglokatolík|anglokatolíci]] – přijímají všech sedm svátostí, jak je chápou katolíci, ačkoli se sami považují za protestanty.
V českém prostředí si též [[Církev československá husitská]] ponechala systém sedmi svátostí, ačkoliv se jedná o reformační církev. Svátost je v této církvi definována jako „jednání, jímž se obecenství věřících v Duchu svatém činně podílí na milosti Božího Slova přítomného skrze slyšené svědectví Písma svatého a svátostné úkony“ (srov. Základy víry Církve československé husitské, čl. 307).


== Pravoslavné pojetí ==
== Pravoslavné pojetí ==
{{viz též|Pravoslaví#Svaté tajiny}}
{{viz též|Pravoslaví#Svaté tajiny}}
Pravoslavní sice uznávají symbolický počet sedmi svatých Tajin, ale označují tento soubor za ''hlavní'' svaté Tajiny, protože ve skutečnosti počítáme svatých Tajin více. Např. velké svěcení vody na svátek Zjevení Páně (Theofanie, Bogojavlenije) je považováno za svatou Tajinu, a stejně tak i mnišské postřižení – velká schima – při čemž jsou odpouštěny všechny dosavadní hříchy.
Pravoslavní sice uznávají symbolický počet sedmi svatých Tajin, ale označují tento soubor za „hlavní svaté Tajiny“, protože počítají svatých Tajin více. Za svatou Tajinu je považováno například velké svěcení vody na svátek Zjevení Páně (Theofanie, Bogojavlenije), a stejně tak i mnišské postřižení – velká schima –, při kterém jsou odpouštěny všechny dosavadní hříchy.

Obřad svaté Tajiny vykonává kněz, ale duchovně je dílem Svatého Ducha. Od požehnání a posvěcení nějaké věci se svatá Tajina odlišuje tím, že je jakýmsi hlubším působením Svatého Ducha, který ve svatých Tajinách sestupuje a očišťuje lidské nitro, obnovuje člověka, proměňuje svaté Dary, ustanovuje a uschopňuje člověka k nějaké církevní službě apod. Svatými Tajinami jsme sjednocováni s Bohem.

Podle pravoslavné víry nemůže být člověk spasen bez svatých Tajin.


Obřad svaté Tajiny vykonává kněz, ale duchovně je dílem Svatého Ducha. Od požehnání a posvěcení nějaké věci se svatá Tajina odlišuje tím, že je jakýmsi hlubším působením Svatého Ducha, který ve svatých Tajinách sestupuje a očišťuje lidské nitro, obnovuje člověka, proměňuje svaté Dary, ustanovuje a uschopňuje člověka k nějaké církevní službě apod. Svatými Tajinami je člověk sjednocován s Bohem a nemůže být bez nich spasen.
Pro pravoslavné křesťany je pojem ''svátost'' západním termínem, který se snaží definovat cosi, co definovat nelze. Namísto něj se používá pojmu ''tajemství'' (svatá Tajina), jímž se vyjadřuje, že „svátost“ je cosi, čemu nelze porozumět, co přesahuje lidské chápání. Bůh se nás dotýká skrze hmotné věci, např. vodu, víno, chléb, olej, kadidlo, svíce, oltář, ikony atd. Způsob, jak toho dosahuje, je tajemstvím. Za nejhlubší tajemství považují pravoslavní eucharistii, kdy Bůh sestupuje na předložené dary, tajemně proměňuje materii chleba a vína a při svatém přijímání pak dochází k bezprostřednímu společenství s Bohem, takže se krev člověka spojuje s krví Kristovou a tělo lidské s tělem Krista.


Pro pravoslavné křesťany je „svátost“ západním termínem, který se snaží definovat cosi, co definovat nelze. Namísto něj se tedy používá pojmu „tajemství“ (svatá Tajina), jímž se vyjadřuje, že „svátost“ je cosi, čemu nelze porozumět, co přesahuje lidské chápání. Bůh se nás dotýká skrze hmotné věci, např. vodu, víno, chléb, olej, kadidlo, svíce, oltář či ikony, a způsob, jak toho dosahuje, je tajemstvím. Za nejhlubší tajemství považují pravoslavní eucharistii, kdy Bůh sestupuje na předložené dary, tajemně proměňuje materii chleba a vína a při svatém přijímání pak dochází k bezprostřednímu společenství s Bohem, takže se krev člověka spojuje s krví Kristovou a tělo lidské s tělem Krista.
Od římskokatolického pojetí konání svátostí se pravoslavné Tajiny odlišují mj. rozdílným pojímáním úlohy kněze a působení Ducha Svatého. Zatímco v římskokatolické církvi je stavěn do popředí kněz (viz např. křestní formuli svátosti křtu, kdy římský kněz říká: ''„Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha…“''), tak v pravoslaví je brán hlavní zřetel na působení Ducha Svatého a kněz je vnímán pouze jako služebník tohoto duchovního díla (při pravoslavném křtu kněz říká: ''„Křtí se služebník Boží ve jménu otce i Syna i Svatého Ducha…“'' Stejný rozdíl je v modlitbě rozhřešení při [[svátost smíření|zpovědi]]; podobně je i v chápání jiných svatých Tajin)


== Hlavní rozdíly v římskokatolickém a pravoslavném pojetí ==
Dále se pravoslavné pojetí svatých Tajin odlišuje od římskokatolického učení o svátostech v učení o jejich posvěcení (pravoslavní vyznávají učení o posvěcení ''nestvořenými energiemi'' Ducha Svatého, což římská církev odmítá) a další odlišnosti se týkají osob, které mohou svátost/Tajinu vykonávat (např. dle římskokatolického katechismu vás může v nouzi pokřtít každý člověk – i příslušník jiného náboženství nebo nevěřící; v pravoslaví je něco takového vyloučeno, pokřtít může i laik, tedy nemusí být kněz, ale vždy to musí být zbožný pravoslavný křesťan); biřmování/myropomazání: v římské církvi může konat pouze biskup, v pravoslavné církvi vykonává každý kněz ihned po křtu, používá ovšem svaté myro (křižmo) posvěcené biskupem. Rozdílnosti jsou ve vysluhování eucharistie (mj. v pravoslavné církvi se podává zásadně pod obojí způsobou, nikdy se nepodává pouze proměněný chléb, kdežto v římskokatolické církvi se věřícím podávají samotné hostie; v pravoslaví se nepodává ani samotná Kristova krev, leč krev, která už byla sjednocena s Tělem Kristovým – tak se podává svaté přijímání malým dětem; používá se jiná materie pro přijímání: v římskokatolické církvi nekvašený chléb – oplatka čili hostie a většinou bílé víno, v pravoslavné církvi jedině kvašený chléb a většinou červené víno; značná odlišnost mezi oběma církvemi je v chápání epiklese – čili vzývání Svatého Ducha – a proměnění chleba a vína na tělo a krev Kristovu). Další rozdíly v konání svátostí/Tajin jsou i ve způsobu křtu (v pravoslaví by se správně měl konat ponořením a nikoliv kropením), způsobu svěcení kněžstva, sňatku a jeho pojetí (v římskokatolické církvi si snoubenci udělují svátost navzájem, skládají [[manželský slib]], pravoslavné učení nic takového nezná), v právních otázkách týkajících se manželství a v otázce případných dalších manželství a dal.
Hlavní odlišnosti římskokatolického učení o svátostech a učením pravoslavné církve jsou následující:
* '''rozdílné pojímání úlohy kněze a působení Ducha Svatého v rámci konání svátostí (Tajin), jako je křest nebo modlitba rozhřešení při zpovědi''': zatímco v římskokatolické církvi je stavěn do popředí kněz viz např. křestní formuli svátosti křtu, kdy římský kněz říká: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha…“, v pravoslaví je brán zřetel především na působení Ducha Svatého a kněz je vnímán pouze jako služebník tohoto duchovního díla při pravoslavném křtu kněz říká: „Křtí se služebník Boží ve jménu otce i Syna i Svatého Ducha…“
* '''odlišnosti v učení o posvěcení svátostí (Tajin)''': pravoslavní vyznávají učení o „posvěcení nestvořenými energiemi Ducha Svatého“, což římská církev odmítá)
* '''odlišnosti týkající se osob, které mohou vykonávat svátosti (Tajiny)''':
** křest: dle římskokatolického katechismu vás může v nouzi pokřtít každý člověk, i příslušník jiného náboženství nebo nevěřící; v pravoslaví je něco takového vyloučeno, pokřtít může i laik (nekněz), ale vždy to musí být zbožný pravoslavný křesťan)
** biřmování/myropomazání: v římské církvi jej může konat pouze biskup; v pravoslavné církvi jej vykonává každý kněz ihned po křtu, používá ovšem svaté myro (křižmo) posvěcené biskupem
* '''rozdílnosti ve vysluhování eucharistie''':
** v pravoslavné církvi se podává zásadně pod obojí způsobou, nikdy se nepodává pouze proměněný chléb, kdežto v římskokatolické církvi se věřícím podávají samotné hostie
** v pravoslaví se nepodává samotná Kristova krev, leč krev, která už byla sjednocena s Tělem Kristovým
** užívání jiné materie: v římskokatolické církvi se podává nekvašený chléb – oplatka čili hostie – a většinou bílé víno, v pravoslavné církvi jedině kvašený chléb a většinou červené víno
* '''odlišnost v chápání epiklese (vzývání Svatého Ducha) a v proměnění chleba a vína na tělo a krev Kristovu'''
* '''rozdíly v konání konkrétních svátostí (Tajin)''':
** způsob křtu: v pravoslaví by se křest správně měl konat ponořením, nikoliv kropením jako v případě členů římskokatolické církve
** způsob svěcení kněžstva
** způsob sňatku a jeho pojetí: v římskokatolické církvi si snoubenci udělují svátost navzájem, skládají [[manželský slib]]; pravoslavné učení nic takového nezná
** právní otázky týkající se manželství a otázka případných dalších manželství


== Související články ==
== Související články ==

Verze z 18. 4. 2017, 15:43

Svátost (z lat. pojmu sacramentum – „posvátná věc, posvátný úkon, přísaha“, který je ekvivalentem staršího řec. μυστήριον mystérion – „tajemství“) nebo v rámci pravoslavné církve svatá Tajina je křesťanský obřad, jež ustanovil Ježíš Kristus a který v křesťanském chápání prostřednictvím viditelného symbolu zprostředkuje neviditelnou Boží milost. Křesťanské církve nejsou ohledně pohledu na svátosti a jejich počet jednotné; svátostí, které uznávají katolické církve, pravoslaví, anglikánská církev a církev československá husitská, je sedm:

Katolické pojetí

Katolickou nauku o svátostech poprvé definoval Tridentský koncil v průběhu protestantské reformace a většina katolických stanovisek ohledně svátostí vychází právě z tohoto koncilu. Zjednodušeně by se dalo říci, že svátosti jsou viditelná znamení neviditelné Boží blízkosti. Katolické církve učí, že svátosti, které ustanovil Ježíš Kristus a svěřil ji církvi, aby věřícím mohl udělovat božský život, jsou účinným znamením milosti, tedy nejen pouhými symboly. Svátosti jsou podle katolického pojetí součástí liturgie, kterou slaví církev jako kněžské společenství. Duch Svatý skrze církev připravuje člověka na přijetí svátosti Božím slovem a vírou, která toto slovo přijímá.

Ježíšova slova a jeho skutky přinesly spásu všem lidem v moci velikonočního tajemství Ježíšovy smrti, vzkříšení a nanebevstoupení; tento dar vlastního života církvi Ježíš dále nabízí též prostřednictvím svátostí. Svátosti jsou tedy „pro církev“, protože ji budují, a jsou „z církve“, protože v ní působí díky působení Ducha Svatého. Tři ze svátostí – křest, biřmování, kněžství – pak kromě milosti do člověka vtiskují znamení, skrze něž je člověk připodobněn Kristu a církvi. Tato znamení jsou nezrušitelná (srov. KKC 1121) a člověk je může přijmout pouze jednou.

Svátosti podle katolíků udělují, jsou-li důstojně slaveny ve víře, milost, které jsou znamením (srov. Tridentský koncil, DS 1605–6). Tento účinek pochází z toho, že v nich působí sám Kristus, a protože Bůh Otec vždy vyslyší modlitbu svého Syna, svátosti působí prostým udělením, tzv. ex opere operato, tedy z moci Kristova spásného díla vykonaného jednou provždy (KKC 1128). Svátost se tudíž podle katolického pohledu neuskutečňuje spravedlností člověka, ale Boží mocí. Plody svátosti však závisejí též na víře toho, kdo je přijímá.

Katolická církev říká, že svátosti jsou pro věřící nutné ke spáse (srov. Tridentský koncil, DS 1604). Protože svátostmi se člověku takto dostává milosti Ducha Svatého, kterou člověku daruje Ježíš Kristus, člověk je prostřednictvím svátostí též připodobněn Božímu Synu, Ježíši Kristu. Klasickou definici svátosti nabízí sv. Tomáš Akvinský ve své Teologické sumě (III,60,3):

„Svátost je znamení připomínající minulost, totiž utrpení Páně; je znamením poukazujícím na plody, které v nás působí jeho utrpení, totiž milost; je prorockým znamením, které ohlašuje předem budoucí slávu.“

Katolíci tím nezpochybňují, že existují ještě další prostředky Boží milosti; římskokatolická církev má kromě svátostí ještě tzv. svátostiny – bohoslužebné úkony, které nemají svůj původ v Novém zákoně a v ustanovení Kristem, avšak též podle ní působí milost. Patří mezi ně například žehnání.

Církev jako svátost

Protože slovo svátost vyjadřuje viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, je sám Ježíš Kristus v katolickém pohledu sám coby tajemství spásy svátostí (teologové jej označují jako prasvátost, něm. Ursakrament). Sedmero svátostí je pak nástrojem této spásy, kterou šíří Duch Svatý. Kristus sám je hlavou svého těla, to jest církve, která tak sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením (tj. Krista). V tomto smyslu je analogicky svátostí též církev, což se odborně se označuje jako základní svátost, něm. Grundsakrament (srov. Druhý vatikánský koncil, konstituce Lumen gentium 1). Protože je církev prostředkem, jímž Kristus zjevuje a uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem, je církev podle Druhého vatikánského koncilu „všeobecnou svátostí spásy“ (srov. Lumen gentium 48).

Protestantské a husitské pojetí

Související informace naleznete také v článku Marburské náboženské rozhovory.

Většina protestantů věří, že svátosti jsou „vnějším znamením vnitřní milosti“ anebo symbolem toho, co se událo neviditelně. Za svátost však považují pouze křest a Večeři Páně, která odpovídá pojmu eucharistie. Zbylých pět svátostí nepovažují za ustanovené v Novém zákoně, avšak mnoho protestantských církví má svůj svatební obřad a ordinované služebníky a některé církve anglikánského společenství – anglokatolíci – přijímají všech sedm svátostí, jak je chápou katolíci, ačkoli se sami považují za protestanty.

V českém prostředí si též Církev československá husitská ponechala systém sedmi svátostí, ačkoliv se jedná o reformační církev. Svátost je v této církvi definována jako „jednání, jímž se obecenství věřících v Duchu svatém činně podílí na milosti Božího Slova přítomného skrze slyšené svědectví Písma svatého a svátostné úkony“ (srov. Základy víry Církve československé husitské, čl. 307).

Pravoslavné pojetí

Související informace naleznete také v článku Pravoslaví#Svaté tajiny.

Pravoslavní sice uznávají symbolický počet sedmi svatých Tajin, ale označují tento soubor za „hlavní svaté Tajiny“, protože počítají svatých Tajin více. Za svatou Tajinu je považováno například velké svěcení vody na svátek Zjevení Páně (Theofanie, Bogojavlenije), a stejně tak i mnišské postřižení – velká schima –, při kterém jsou odpouštěny všechny dosavadní hříchy.

Obřad svaté Tajiny vykonává kněz, ale duchovně je dílem Svatého Ducha. Od požehnání a posvěcení nějaké věci se svatá Tajina odlišuje tím, že je jakýmsi hlubším působením Svatého Ducha, který ve svatých Tajinách sestupuje a očišťuje lidské nitro, obnovuje člověka, proměňuje svaté Dary, ustanovuje a uschopňuje člověka k nějaké církevní službě apod. Svatými Tajinami je člověk sjednocován s Bohem a nemůže být bez nich spasen.

Pro pravoslavné křesťany je „svátost“ západním termínem, který se snaží definovat cosi, co definovat nelze. Namísto něj se tedy používá pojmu „tajemství“ (svatá Tajina), jímž se vyjadřuje, že „svátost“ je cosi, čemu nelze porozumět, co přesahuje lidské chápání. Bůh se nás dotýká skrze hmotné věci, např. vodu, víno, chléb, olej, kadidlo, svíce, oltář či ikony, a způsob, jak toho dosahuje, je tajemstvím. Za nejhlubší tajemství považují pravoslavní eucharistii, kdy Bůh sestupuje na předložené dary, tajemně proměňuje materii chleba a vína a při svatém přijímání pak dochází k bezprostřednímu společenství s Bohem, takže se krev člověka spojuje s krví Kristovou a tělo lidské s tělem Krista.

Hlavní rozdíly v římskokatolickém a pravoslavném pojetí

Hlavní odlišnosti římskokatolického učení o svátostech a učením pravoslavné církve jsou následující:

  • rozdílné pojímání úlohy kněze a působení Ducha Svatého v rámci konání svátostí (Tajin), jako je křest nebo modlitba rozhřešení při zpovědi: zatímco v římskokatolické církvi je stavěn do popředí kněz – viz např. křestní formuli svátosti křtu, kdy římský kněz říká: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha…“ –, v pravoslaví je brán zřetel především na působení Ducha Svatého a kněz je vnímán pouze jako služebník tohoto duchovního díla – při pravoslavném křtu kněz říká: „Křtí se služebník Boží ve jménu otce i Syna i Svatého Ducha…“
  • odlišnosti v učení o posvěcení svátostí (Tajin): pravoslavní vyznávají učení o „posvěcení nestvořenými energiemi Ducha Svatého“, což římská církev odmítá)
  • odlišnosti týkající se osob, které mohou vykonávat svátosti (Tajiny):
    • křest: dle římskokatolického katechismu vás může v nouzi pokřtít každý člověk, i příslušník jiného náboženství nebo nevěřící; v pravoslaví je něco takového vyloučeno, pokřtít může i laik (nekněz), ale vždy to musí být zbožný pravoslavný křesťan)
    • biřmování/myropomazání: v římské církvi jej může konat pouze biskup; v pravoslavné církvi jej vykonává každý kněz ihned po křtu, používá ovšem svaté myro (křižmo) posvěcené biskupem
  • rozdílnosti ve vysluhování eucharistie:
    • v pravoslavné církvi se podává zásadně pod obojí způsobou, nikdy se nepodává pouze proměněný chléb, kdežto v římskokatolické církvi se věřícím podávají samotné hostie
    • v pravoslaví se nepodává samotná Kristova krev, leč krev, která už byla sjednocena s Tělem Kristovým
    • užívání jiné materie: v římskokatolické církvi se podává nekvašený chléb – oplatka čili hostie – a většinou bílé víno, v pravoslavné církvi jedině kvašený chléb a většinou červené víno
  • odlišnost v chápání epiklese (vzývání Svatého Ducha) a v proměnění chleba a vína na tělo a krev Kristovu
  • rozdíly v konání konkrétních svátostí (Tajin):
    • způsob křtu: v pravoslaví by se křest správně měl konat ponořením, nikoliv kropením jako v případě členů římskokatolické církve
    • způsob svěcení kněžstva
    • způsob sňatku a jeho pojetí: v římskokatolické církvi si snoubenci udělují svátost navzájem, skládají manželský slib; pravoslavné učení nic takového nezná
    • právní otázky týkající se manželství a otázka případných dalších manželství

Související články

Externí odkazy