Smyslová soustava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Smyslová soustava člověka)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Smyslová soustava je orgánová soustava, která umožňuje organismům získávat vjemy jak z vnějšího, tak z vnitřního prostředí. Je tvořena smyslovými orgány. Vjemy jsou rozpoznávány senzorickou buňkou, která zpracovává podnět z vnějšího prostředí a předává ho periferní nervové soustavě, která informaci vede dále do centrální nervové soustavy, kde je vjem zpracován. Na vjemy může reagovat i endokrinní soustava.[1] Forma vjemů se může lišit a být odlišná pro každý organismus. Zjednodušeně se dají rozdělit na vjemy z vnějšího (exoreceptory) a na vjemy z vnitřního prostředí (interoceptory).

Vjemy z vnějšího prostředí jsou například koncentrace určitých látek, přítomnost světla, nebo vlnění vzduchu. Mezi tyto smysly se kromě pěti základních smyslů, jimiž jsou zrak, hmat, čich, sluch a chuť, řadí i bolest a termické čití. Vjemy z vnitřního prostředí informují organismus o jeho stavu a řadíme mezi ně polohocit, bolest a složení vnitřního prostředí. [2]

Smyslové receptory[editovat | editovat zdroj]

V závislosti na typu energie rozlišujeme pět základních druhů receptorů.[1]

  1. Mechanoreceptory – reagují na fyzikální deformaci receptoru.
  2. Receptory bolesti – zpravidla reagují na látky uvolněné z poškozené tkáně.
  3. Termoreceptory – reagují na teplo nebo zimu. Pomáhají regulovat tělesnou teplotu.
  4. Chemoreceptory – můžeme dělit na klasické receptory, které zaznamenávají celkovou koncentraci látek a na specifické receptory infromující organismus o konkrétních látkách,
  5. Elektromagnetické receptory – reagují na elektromagnetickou energii. Nejčastější jsou fotoreceptory zaznamenávající viditelné světlo.

Mechanoreceptory[editovat | editovat zdroj]

Sluch[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sluch.

Zaznamenává a srozumitelně přijímá zvuky vznikající ve vnějším prostředí pomocí sluchového orgánu, ucha. Zvuky mají významy informací: varování před nebezpečím, orientace v prostoru. Zvláštní charakter mají informace zprostředkované řečí a některé zvuky působí emotivně (hudba, zpěv). Ke zvukovému ústrojí vnitřního ucha je připojeno i ústrojí rovnovážné.

Sluch člověka[editovat | editovat zdroj]

Sluchové ústrojí člověka se skládá ze třech hlavních částí. Vnější ucho, které je zodpovědné za zachycení zvuků z vnějšího prostředí a jejich koncentraci na bubínek (membrana typmani). Střední ucho obsahuje tři sluchové kůstky: kladívko (malleus), kovadlinku (incus) a třmínek (stapes), jejichž funkcí je přenášení chvění z bubínku na endolymfu v hlemýždi vnitřního ucha přes oválné okénko (foramen ovale). Vnitřní ucho je uloženo v kosti skalní (os petrosum) a obsahuje jak rovnovážné, tak sluchové ústrojí tvořené systémem nazývaným blanitý labyrint. Blanitý labyrint je kryt kostěným labyrintem a jsou od sebe odděleny perilymfou. Sluchový vzruch je převáděn na akční potenciál v blanitém hlemýždi pomocí Cortiho orgánu,[3] kde začíná sluchová dráha vedoucí vzruch pomocí sluchorovnovážného nervu (nervus vestibulocochlearis) do sluchových jader (nuclei cochleares) odkud je vzruch veden přes dolní pahrbek (colliculus inferior) a přístřední kolínková jádra (nucleus corporis geniculati medialis) až do primární sluchové oblasti v koncovém mozku.[2][4]

Ústrojí rovnovážné[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Rovnovážné ústrojí.

Rovnovážné ústrojí slouží k informování organismu o jeho poloze a pomáhá udržet a koordinovat pohyb. Jeho funkci můžeme rozdělit na statickou (zajišťující polohu těla) a kinetickou (zajišťující pohyb těla).

Rovnovážné ústrojí člověka[editovat | editovat zdroj]

Hlavním orgánem rovnovážného ústrojí je vnitřní ucho. V něm se nachází blanitý labyrint (labyrinthus membranaceus), jehož část labyrinthus vestibularis je zodpovědná za rovnováhu. Zde se nachází míšek (utriculus), váček (sacculus) a přední, vnější a zadní polokruhové chodbičky (ductus semicirculares anterior, lateralis et posterior).[2]

Hmat[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Hmat.

Hmat je fyzický vjem získávány souborem receptorů v kůži zprostředkovávajícím vjemy z okolí. Jedná se o vjemy o vnějším tlaku, bolesti, chladu, teplotě a vibracích. Pro jednotlivé vjemy jsou určeny speciální receptory. Hmatová tělíska v kůži a ve sliznicích vnímají: tlak – Merkelova buňka; chlad – Krauseovo tělísko; teplo – Ruffiniho tělísko a bolest – nociceptor. U člověka je nejvíce hmatových tělísek v konečcích prstů, na dlaních, krku a obličeji.

Chemoreceptory[editovat | editovat zdroj]

Chuť[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Chuť.

Chuť člověka[editovat | editovat zdroj]

  • Je tvořena chuťovými pohárky umístěnými na sliznici jazyka a v horní části hltanu
  • Receptory jsou chuťové pohárky, které jsou opatřeny vlákny mozkových nervů
  • Jsou drážděny látkami rozpuštěnými ve slinách
  • Existuje pět základních chutí:
    • sladká (špička a střed jazyka)
    • slaná (kraje špičky jazyka)
    • kyselá (boky jazyka)
    • hořká (kořen jazyka)
    • umami (střed jazyka)

Jednotlivé části jazyka jsou citlivější na určité chutě ale každá část jazyka dokáže vnímat všechny chutě.

Čich[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Čich.

Je smysl který nám pomáhá zaznamenávat pachy.

  • receptory – čichové buňky: tyčinkovité buňky s vláskovitými výběžky, které se nacházejí na čichovém políčku v horní části nosní přepážky a stropu nosní dutiny.

Čich člověka[editovat | editovat zdroj]

Elektromagnetické receptory, fotoreceptory a zrak[editovat | editovat zdroj]

Zrak[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zrakový systém.

Zrak člověka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zrak člověka.

Zrak u člověka zprostředkovává asi 80 % všech informací o okolí.[zdroj?]. Zrakový orgán se jmenuje oko.

Oko je tvořeno:

  1. Povrchovým vazivem: bělima, rohovka
  2. Cévnatka, řasnaté tělísko, duhovka
  3. Sítnice, čočka (oko)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b CAMPBELL, NA; REECE, JB. Biologie. 6. edice. vyd. Brno: Computer Press, 2016. 
  2. a b c HUDÁK, Radovan; KACHLÍK, David. Memorix Anatomie. Třetí. vyd. Praha: Triton, 2015. 601 s. S. 502-503. 
  3. PETROVICKÝ, PAVEL. Anatomie s topografií a klinickými aplikacemi III.. [s.l.]: Osveta, 2002. Dostupné online. ISBN 978-80-8063-045-4, ISBN 80-8063-045-3. OCLC 61167556 S. 480-485. 
  4. KACHLÍK, David. Anatomický Slovník. Anatomický Slovník [online]. [cit. 2020-06-18]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SINĚLNIKOV, R. D. a kolektiv. Atlas anatomie člověka. Svazek III. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1965. 400 s. 

Související články[editovat | editovat zdroj]