Přeskočit na obsah

Sie Ťin (politik)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sie Ťin
Portrét Sie Ťina
Portrét Sie Ťina
Posmrtné jménoWen-i
PseudonymČchun-jü
Jiná jménaSie Ta-šen
Narození1369
Ťi-šuej, Ťiang-si
Úmrtí1415
Tituly a úřady
kancléř Státní univerzity
Období1404–1407
PanovníkJung-le
první velký sekretář
Období1402–1407
PředchůdceChuang Chuaj
NástupceChu Kuang
PanovníkJung-le
velký sekretář
Období1402–1407
PanovníkJung-le
Umělecká činnost
Znám jakobásník, kaligraf, spisovatel
Školapoezie kabinetního stylu

Národnostchanská
Zeměříše Ming
Vzděláníťin-š’ (1388)
Povolánípolitik
Vyznáníkonfucianismus
OtecSie Kchaj (解開)
PříbuzníSie Ťing (解經, bratr)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sie Ťin je čínské jméno, v němž Sie je příjmení.

Sie Ťin (čínsky pchin-jinem Xiè Jìn, znaky zjednodušené 解缙, tradiční 解縉, 13691415) byl čínský politik, malíř a kaligraf říše Ming. Za vlády císaře Jung-le v letech 1402–1407 zastával funkci velkého sekretáře. V důsledku nepřátelství mladšího císařova syna Ču Kao-süa byl odvolán z funkce, roku 1411 zatčen a po několika letech ve vězení zabit.

Sie Ťin používal zdvořilostní jméno Ta-šen (čínsky pchin-jinem Dàshēn, znaky zjednodušené 大绅, tradiční 大紳) a přezdívku Čchun-jü (čínsky pchin-jinem Chūnyǔ, znaky 春雨). Za své zásluhy obdržel posmrtné jméno Wen-i (čínsky pchin-jinem Wényì, znaky 文毅).

Sie Ťin se narodil 6. prosince 1369 v kraji Ťi-šuej ve fiskální oblasti Ťi-an (moderní okres Ťi-šuej v prefektuře Ťi-an) v provincii Ťiang-si.[1] Pocházel z rodiny s úřednickou tradicí, jeho otec Sie Kchaj (解開, 1312–1398) patřil ke vzdělané džentry a dva z otcových bratrů vstoupili do služeb mingského režimu. Sie Ťin vynikl při studiích konfucianismu už v dětském věku, roku 1387 zvítězil u provinčních úřednických zkoušek[1] a následujícího roku v neobvykle nízkém věku složil i nejvyšší stupeň zkoušek, palácové zkoušky, a získal hodnost ťin-š’.[2] U týchž palácových zkoušek uspěl i Sie Ťinův starší bratr Sie Ťing (解經, 1343–1411).[1]

Sie Ťin, Putování v oblacích a slunci, Šanghajské muzeum

Poté Sie Ťin dostal místo v ústřední správě (čung-šu še-žen, 中書舍人, písař ústředního sekretariátu), kde svou učeností a literární obratností zaujal císaře Chung-wua.[1] Jistý si panovníkovou přízní, svou kritičností přecházející až v aroganci vzbudil nelibost svých nadřízených a císař ho přeložil do kontrolního úřadu[3] a v červnu 1391 poslal do rodného kraje s tím, že se deset let nesmí ucházet o státní službu. Po Chung-wuově smrti se mu, v létě 1399, podařilo získat skromné místo (asistent editora, nejnižší možná – devátá vedlejší – hodnost) v akademii Chan-lin, zde se mu nepodařilo zaujmout nadřízené a cítil se nedoceněný.[4]

Obrat v kariéře Sie Ťina nastal s nástupem císaře Jung-leho v létě 1402. Pravděpodobně byl autorem provolání oznamujícího Jung-leho nástup na trůn, čímž zřejmě získal přízeň nového panovníka.[5] V srpnu 1402 ho Jung-le jmenoval svým velkým sekretářem, přičemž od konce roku 1402 stál v čele sedmičky sekretářů jako první z nich. Mezi nimi byl nejtalentovanější a nejvlivnější.[2] Během několika měsíců se tak z nevýznamného úředníka stal jedním z nejbližších pomocníků panovníka.[5] Vedle vedení běžné administrativy prosazoval Jung-leho politiku v oblasti vzdělání a kultury. Měl výrazný podíl na revizi Tchaj-cu š’-lu (Pravdivých záznamů [vlády císaře] Tchaj-cu, tj. Chung-wua), jejímž cílem bylo zdůvodnění a ospravedlnění Jung-leho nároku na trůn.[6] Účastnil se i kompilace Encyklopedie Jung-le; roku 1404 s kolegou velkým sekretářem Chuang Chuajem řídil úřednické zkoušky v hlavním městě (Nankingu) a v květnu téhož roku stanul v čele Státní univerzity Kuo-c’-ťien.[7]

Vedle vysokého politického postavení si získal uznání i jako básník, přední představitel tzv. poezie kabinetního stylu.[8] Obdivována byla dokonalost jeho kaligrafie; zabýval se i genealogií a historií, ceněn by pro svůj klasický, ale svěží, literární styl.[9]

Roku 1404 Sie Ťin rozhodně podpořil jmenování císařova nejstaršího syna Ču Kao-čch’a následníkem trůnu.[10] Poté velcí sekretáři s následníkem trůnu těsně spolupracovali, čímž na sebe soustředili nevraživost druhého císařova syna Ču Kao-süa. Na jaře 1407 Ču Kao-sü očernil Sie Ťina, že protežoval u zkoušek rodáky z Ťiang-si[11] a protože si Sie Ťin současně odcizil císaře svým odporem proti válce ve Vietnamu, byl povýšen (z hlavní páté na vedlejší čtvrtou hodnost) a odeslán na vzdálený jih,[10] do Kuang-si jako pomocník vedoucího provinčního administrativního úřadu. Následující rok byl přeložen ještě více na jih, do provincie Ťiao-č’ (dobytý Vietnam).[12] Sie se vrátil do metropole o tři roky později, začátkem roku 1411. Přijal ho korunní princ, zatímco císař pobýval na severu,[11] nicméně Ču Kao-sü přijetí interpretoval jako porušení pravidel a v červnu 1411 dosáhl jeho zatčení. Rodina byla vypovězena do Liao-tungu.[12] Dne 22. února 1415 byl svými vězniteli popraven.[10]

Po Jung-leho smrti byl postupně rehabilitován; roku 1424 se rodina mohla vrátit z vyhnanství,[12] roku 1436 dostala zpět konfiskovaný majetek, roku 1465 ho císař Čcheng-chua rehabilitoval a v lednu 1591 od císaře Wan-liho, jako výraz mimořádného uznání, obdržel posmrtné jméno Wen-i (čínsky pchin-jinem Wényì, znaky 文毅).[9]

  1. a b c d CHAN, Hok-Lam. Xie Jin (1369-1415) as Imperial Propagandist: His Role in the Revisions of the "Ming Taizu Shilu". T'oung Pao. Second Series. 2005, roč. 91, čís. 1/3, s. 58–124, na s. 75. [Dále jen Chan]. (anglicky) 
  2. a b TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle, Wash.; Chesham: University of Washington Press; Combined Academic, 2002. 286 s. Dostupné online. ISBN 0295981245. S. 97. (anglicky) [Dále jen Tsai]. 
  3. Chan, s. 76.
  4. Chan, s. 77.
  5. a b Chan, s. 78.
  6. Chan, s. 68, 70 a 83.
  7. Chan, s. 79–80.
  8. BRYANT, Daniel. Poetry of the Fifteenth and Sixteenth Centuries. In: MAIR, Victor H. The Columbia History of Chinese Literature. New York: Columbia University Press, 2001. ISBN 0-231-10984-9. S. 399–409, na s. 401. (anglicky)
  9. a b Chan, s. 82.
  10. a b c DREYER, Edward L. Early Ming China: a political history, 1355-1435. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. S. 214. (anglicky) 
  11. a b Tsai, s. 99.
  12. a b c Chan, s. 81.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]