Ming š’-lu
| Ming š'-lu | |
|---|---|
| Jazyk | klasická čínština |
| Žánr | kronika |
| Datum vydání | 16. století |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ming š’-lu (čínsky pchin-jinem Míng shí-lù, znaky zjednodušené 明实录, tradiční 明實錄), česky „Pravdivé záznamy dynastie Ming“ či „Mingské pravdivé záznamy“) je soubor třinácti kronik vlád císařů dynastie Ming, panujících v Číně v letech 1368–1644. Jsou jedním ze základních pramenů k historii mingské Číny.
Počet a sestavení záznamů
[editovat | editovat zdroj]Existuje 13 kronik „pravdivých záznamů“ (š’-lu, 实录), zpravidla jedna pro období vlády jednoho císaře. Mingských císařů bylo celkem 16, samostatné pravdivé záznamy nemá druhý (Ťien-wen), sedmý (Ťing-tchaj) a poslední (Čchung-čen).[1]
Ťien-wen byl svržen svým strýcem Jung-lem, který jeho vládu prohlásil za nelegitimní a snažil se jeho vládu vymazat z historie. Proto období vlády Ťien-wena připojil k předešlé éře Chung-wu a samostatné záznamy sestaveny nebyly.[2]
Ťing-tchaj, vládnoucí v letech 1449–1457, nemá vlastní pravdivé záznamy, období jeho panování je zahrnuté do záznamů vlády jeho předchůdce a současně následníka Jing-cunga.[2]
Čchung-čen byl poslední císař dynastie, po jeho sebevraždě byl Peking obsazen povstalci Li C’-čchenga a zanedlouho Mandžuy. Proto mingští loajalisté kontrolující jižní Čínu a porážení Mandžuy neměli sílu ani možnost na práci v archívech a sestavování záznamů. Nicméně existuje Čchung-čen čchang-pien, kronika vlády Čchung-čena, sestavená za vlády mandžuských Čchingů, která slouží jako náhrada pravdivých záznamů.[2]
Každé pravdivé záznamy se nazývají podle chrámového jména dotyčného císaře, například císař Jung-le (vlastním jménem Ču-ti, Jung-le je jméno jeho éry vlády) dostal po smrti chrámové jméno Tchaj-cung a pravdivé záznamy jeho vlády se nazývají Tchaj-cung š’-lu (太宗实录).[pozn. 1]
Pravdivé záznamy sestavovala po smrti císaře skupina historiků a úředníků soustředěná v Historickém úřadu. Sestávala z 60–100 autorů a redaktorů a řady asistentů a pomocníků.[5] Podkladem pro sestavení záznamů byly deníkové zápisy aktivit císaře i všemožné oficiální dokumenty – úřední výnosy, statistiky a zprávy. Sepsány byly ve dvou exemplářích. První byl přístupný budoucím císařům, velkým sekretářům a dvorským historikům. Druhý byl zapečetěn a uložen „na věčné časy“ do státního archívu. V několika případech však z politických příčin docházelo k rozpečetění a dodatečnému přepisování záznamů.[5] Záznamy císaře Chung-wu (Tchaj-cu š’-lu) byly zrevidovány dvakrát. První verzi sestavila komise učenců v letech 1399–1402 za vlády Ťien-wena.[pozn. 2] Po jeho svržení je v letech 1402–1403 nový císař Jungle nechal přepsat, aby ospravedlnil a doložil svůj nárok na trůn.[7][pozn. 3] Později někteří politici (Li Ťing-lung a Sie Ťin) pověření revizí záznamů ztratili jeho důvěru a císař nechal záznamy přepsat podruhé, v letech 1411–1418.[pozn. 4]
Podle zvyklostí čínské historiografie, po nástupu nové dynastie její historikové podle pravdivých záznamů vlád jednotlivých císařů sestavili dějiny předešlé dynastie a poté pravdivé záznamy zničili. Také po pádu Mingů a nástupu dynastie Čching vznikla komise historiků, která sestavila Dějiny Mingů (Ming-š’), dokončené roku 1739. Nicméně pravdivé záznamy zničeny nebyly, mezitím totiž byly opsány a rozptýleny mezi historiky. Do dnešní doby se tak částečně zachovaly.[10]
Roku 1940 vyšly tiskem, ale základem byla špatně přepsaná kopie. Nejautoritativnější je vydání Institutu historie a filologie Academia Sinica na Tchaj-wanu z let 1963–1968, zhotovené na základě rukopisu Národní knihovny v Pekingu, považovaného za nejbližší originálu. Součástí vydání je přes dvacet svazků komentářů.[10]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Posmrtné jméno Jung-leho bylo roku 1538[3] změněno, ale název pravdivých záznamů zůstal původní.[4])
- ↑ V únoru 1399 až lednu 1402, v čele komise stáli chanlinští akademici Tung Lun, Wang Ťing a Fang Siao-žu a zástupce dvorského ministra císařských obětí Liao Šeng.[6]
- ↑ Prací na přepisu byli v listopadu 1402 pověřeni vévoda z Cchao Li Ťing-lung, ministr vojenství Žu Cchang, chanlinští akademici Sie Ťin a Wang Ťing a další; dokončili ji v červenci 1403.[8]
- ↑ Revize probíhala od listopadu 1411 do června 1418, měli ji na starosti mladší vychovatel následníka trůnu Jao Kuang-siao, ministr daní Sia Jüan-ťi, chanlinští akademici Chu Kuang a Jang Š’-čchi (jediný chanlinský akademik, který pracoval na všech třech verzích) a další.[9]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Мин шилу na ruské Wikipedii.
- ↑ WADE, Geoff. The Ming Shi-lu as a source for Southeast Asian History [PDF online]. Singapore: Asia Research Institute and the Singapore E-Press, National University of Singapore, 2005 [cit. 2011-07-23]. S. 3 a 5. [Dále jen Wade]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-07-21. (anglicky)
- ↑ a b c Wade, s. 3.
- ↑ MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2003. 1136 s. Dostupné online. ISBN 0-674-01212-7. S. 1039. (anglicky)
- ↑ TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle, Wash.; Chesham: University of Washington Press; Combined Academic, 2002. 286 s. Dostupné online. ISBN 0295981245. S. 211. (anglicky)
- ↑ a b Wade, s. 4.
- ↑ CHAN, Hok-Lam. Xie Jin (1369-1415) as Imperial Propagandist: His Role in the Revisions of the "Ming Taizu Shilu". T'oung Pao. Second Series. 2005, roč. 91, čís. 1/3, s. 58–124, na s. 62. [Dále jen Chan (2005)]. (anglicky)
- ↑ Chan (2005), s. 68, 70 a 83.
- ↑ Chan (2005), s. 62 a 63.
- ↑ Chan (2005), s. 63 a 64.
- ↑ a b Wade, s. 6.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- WADE, Geoff. Southeast Asia in the Ming Shi-lu: an open access resource [online]. Singapore: Asia Research Institute and the Singapore E-Press, National University of Singapore, 2005 [cit. 2011-07-23]. Dostupné online. (anglicky)
- WADE, Geoff. The Ming Shi-lu as a source for Southeast Asian History [online]. Singapore: Asia Research Institute and the Singapore E-Press, National University of Singapore, 2005 [cit. 2011-07-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-07-21. (anglicky)