Fang Siao-žu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Fang Siao-žu
Portrét Fang Siao-rua z jeho sebraných spisů Fang Čeng-süe sien-šeng sün-č’ čaj-ťi (方正學先生遜志齋集), vydání z roku 1873
Jiná jména Fang Si-č’, Fang Si-ku, mistr Čeng-süe, Wen-čeng
Narození 1357
Ning-chaj (dnes v Ning-po, Če-ťiang)
Úmrtí 1402
Nanking
Příčina úmrtí poprava
Národnost chanská
Země říše Ming
Povolání vojevůdce
Znám jako filozof, státník
Nábož. vyznání konfucianismus
Funkce Imperial Preceptor
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Fang Siao-žu je čínské jméno, v němž Fang je příjmení a Siao-žu osobní jméno.

Fang Siao-žu (čínsky pchin-jinem Fāng Xiàorú, znaky 方孝孺; 13571402) byl čínský konfuciánský učenec a přední rádce Ťien-wena, druhého císaře říše Ming. Po svržení Ťien-wena odmítl sloužit novému císaři Jung-lemu a ten ho nechal popravit.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Fang Siao-žu používal zdvořilostní jméno Si-č’ (čínsky pchin-jinem Xīzhí, znaky 希直) a Si-ku (čínsky pchin-jinem Xīgǔ, znaky 希古), též byl nazyán mistr Čeng-süe (čínsky pchin-jinem Zhèngxué xiānsheng, znaky zjednodušené 正学先生, tradiční 正學先生).[pozn. 1] V letech 1644/1645 obdržel posmrtné jméno Wen-čeng (čínsky pchin-jinem Wénzhèng, znaky 文正).

Život[editovat | editovat zdroj]

Fang Siao-žu se narodil roku 1357, pocházel z okresu Ning-chaj (tehdy v prefektuře Tchaj-čou)[pozn. 2] v provincii Če-ťiang. Jeho otec Fang Kche-čchin zahynul ve vězení roku 1376; císař Chung-wu tehdy přikázal zatknout a popravit řadu úředníků, když shledal běžné praktiky užívané při účtování daní nepřijatelným zneužitím pravomoci.[2][pozn. 3]

Studoval u Sung Liena. Už jako student vynikl literárním talentem.[5] Úřední kariéru začal roku 1392 ve funkci vedoucího škol prefektury Chan-čung na jihozápadě provincie Šan-si. Po několika měsících byl přeložen do hlavního města.[6] Roku 1397 už jako přední znalec učení tao-süe (neokonfucianismu) vydal své sebrané spisy.[1] Ze soustředění na veřejnou činnost a „nápravu světa“ vyplývala i jeho kritičnost vůči buddhismu a taoismu, které považoval za nedostatečně aktivistické.[5]

Roku 1398 ho nový císař Ťien-wen povolal do akademie Chan-lin.[7] Získal si císařovu důvěru a společně s Chuang C’-čchengem a Čchi Tchajem byl pověřen celkovým vedením správy říše Ming; v debatách s panovníkem stanovovali vládní politiku a dozírali na její realizaci.[8] Prakticky (byť ne formálně) zaujímali pozici kancléřů (či prvních spoluministrů). Fang Siao-žu a jeho kolegové provedli řadu změn v názvech, struktuře a kompetencích ústředních úřadů, mimo jiné povýšili status šestice ministerstev a konfuciánských učenců v akademii Chan-lin.[8] Opírali se přitom o staré vzory z Čouských obřadů (Čou-li) a Meng-c’.[5] Rovněž provedli úpravy daní: snížili vysoké daně v Ťiang-nanu a omezili výhody buddhistických a taoistických klášterů.[9]

Snaha o likvidaci vojenské a politické moci knížat, císařových strýců, roku 1399 vyprovokovala povstání nejvlivnějšího z nich, Ču Tiho.[10] Ču Ti v následující občanské válce zvítězil a roku 1402 dobyl hlavní město říše, Nanking, přičemž císař Ťien-wen zmizel, patrně zahynul.

Ču Ti se stal novým císařem a zahájil očistu státní správy od Ťien-wenových stoupenců. Fang Siao-žua se přes jeho vysoké postavení čistka týkat neměla, Ču Ti totiž již dříve slíbil svému rádci Tao Jenovi, že Fangovi neublíží.[11] Nechal si ho předvést a nabídl mu setrvání ve státní službě. Fang však novému císaři vyčetl vzpouru a požadoval nastolení Ťien-wenova syna. Údajně poté Ču Ti přikázal Fangovi sepsat provolání k národu oznamující jeho nástup na trůn, což Fang odmítl, s tím, že raději zemře, než aby sloužil uzurpátorovi.[11] Byl popraven, popraven byl i široký okruh jeho příbuzných, přátel a žáků, celkem 873 lidí.[5]

Po popravě bylo jeho dílo zakázáno, ale jeho památka přežila a od roku 1460 byla jeho díla opět publikována.[12] Byl ctěn jako vzor služebníka věrného pánovi za každých okolností.[11] Císař Ču Jou-sung z dynastie Jižní Ming (vládl 1644–1645) ho na znamení úcty poctil posmrtným jménem Wen-čeng (čínsky pchin-jinem Wénzhèng, znaky 文正).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Uctivý titul mistr Čeng-süe, Mistr správného učení, mu udělil v polovině 90. let 14. století Ču Čchun, kníže ze Sien, jedenáctý syn císaře Chung-wua jako výraz respektu k jeho učenosti. Fang Siao-žu byl tehdy formálně jmenován vychovatelem jeho malého syna.[1]
  2. Od roku 1961 je okres Ning-tchaj součástí prefektury, resp od roku 1983 subprovinčního města, Ning-po.
  3. Šlo o to, že při dopravě do hlavního města rýže vybrané na daních regionální úředníci doprovodné dokumenty podepsali a orazítkovali, ale nevyplňovali kolonku pro množství rýže. Kvůli nevyhnutelným ztrátám při desítky anebo stovky km dlouhé cestě do metropole obvykle dorazilo menší množství nákladu než bylo odesláno. Dokumentaci proto vyplnili podle skutečného stavu až úředníci v hlavním městě přijímající dodávky. Císař, vždy velmi citlivý na jakoukoli možnost zneužití pravomocí, viděl v existenci podepsaných ale nevyplněných úředních dokumentů otevřené dveře ke korupci a krádežím. Běžnost používání uvedených praktik ho rozzuřila a proti úředníkům je používajícím nemilosrdně zasáhl.[3][4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b DITMANSON, Peter. Fang Xiaoru: Moralistic Politics in the Early Ming. In: HAMMOND, Kenneth James. The Human Tradition in Premodern China. Wilmington, Del.: Scholarly Resources, 2002. [Dále jen Ditmanson]. ISBN 0842029591, 9780842029599. S. 127–142, na s. 135. (anglicky)
  2. Ditmanson, s. 131.
  3. LANGLOIS, JR., John D. The Hung-wu reign, 1368–1398. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 107–181, na s. 135. (anglicky)
  4. Ditmanson, s. 130–131.
  5. a b c d LIŠČÁK, Vladimír. Konfuciánství od počátků do současnosti. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. 468 s. ISBN 978-80-200-2190-8. S. 112. 
  6. Ditmanson, s. 133.
  7. Ditmanson, s. 137.
  8. a b CHAN, Hok-Lam. The Chien-wen, Yung-lo, Hung-hsi, and Hsüan-te reigns. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Chan]. ISBN 0521243327. S. 182–304, na s. 187. (anglicky)
  9. Chan, s. 190–191.
  10. Chan, s. 193–195.
  11. a b c TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle, Wash.; Chesham: University of Washington Press; Combined Academic, 2002. 286 s. ISBN 0295981245. S. 71. (anglicky) 
  12. Ditmanson, s. 140.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DARDESS, John W. Confucianism and Autocracy: Professional Elites in the Founding of the Ming Dynasty. Berkeley: University of California Press, 1983. 358 s. ISBN 0520047338, 9780520047334. (anglicky) 
  • DITMANSON, Peter. Fang Xiaoru: Moralistic Politics in the Early Ming. In: HAMMOND, Kenneth James. The Human Tradition in Premodern China. Wilmington, Del.: Scholarly Resources, 2002. ISBN 0842029591, 9780842029599. S. 143–156. (anglicky)
  • CRAWFORD, Robert B.; LAMLEY, Harry M.; MANN, Albert B. Fang Hsiao-ju in the Light of Early Ming Society. Monumenta Serica. 1956, roč. 15, čís. 2, s. 303–327. ISSN 0179-261X. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]