Samosprašnost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Samoopylení)
Skočit na: Navigace, Hledání
Samosprašné květy huseníčku rolního
Krytosnubný květ okrotice bílé

Samosprašnost (autogamie), někdy také samoopylení, je opylení květu přenesením vlastního pyluprašníku na bliznu. Opakem je cizosprašnost, tj. přenesení cizího pylu.

Vlastní pyl[editovat | editovat zdroj]

Existují dva rozdílné názory, co je „vlastní pyl“ v definici samosprašnosti.

Pyl z téhož květu[editovat | editovat zdroj]

Květ je opylen pylem z totožného květu. Aby vůbec mohlo k samoopylení dojít, musí být květ oboupohlavný, tj. musí obsahovat funkční orgán samčí (tyčinkaprašníkem) i samičí (semeníkbliznou). Další nutnou podmínkou je časová synchronizace dozrávání vajíček a pylu. K samoopylení dochází vzájemným pohybem tyčinek a pestíku, není nutný opylovač. Ve většině případů lze květ opylit i pylem z jiného květu téhož jedince nebo druhu, mnohdy po takovém opylení jsou kvalitnější plody a semena, např. řepka olejka.[1][2]

Kleistogamie (krytosnubnost) je druh samoopylení, při kterém se tzv. kleistogamické květy vůbec neotvírají a opylení proběhne přímo v neotevřeném květu (v poupěti), kde se prašník s pylem přímo dotkne blizny. Krytosnubnost může být obligátní, např. u kruštíku či okrotice, nebo fakultativní, např. u rosnatky vláknité nebo violky – závisí na počasí nebo délce dne. Většina kleistogamických rostlin má mimo tyto květy i tzv. chasmogamické květy, které se normálně otvírají, např. šťavel kyselý nebo hluchavka objímavá.[3][4]

Pyl z květu téže rostliny[editovat | editovat zdroj]

Květ je opylen pylem z květu téže rostliny. Takové opylení se nazývá geitonogamie a geneticky je proces opylení totožný s opylením pylem ze stejného květu. Zde již nutně nemusí být květy oboupohlavné. Toto samoopylení může probíhat také u rostlin, které mají květy jednopohlavné. Podmínkou je, aby květy samčí i samičí byly na jedné rostlině a oba dozrávaly současně, např. některé vyšlechtěné kultivary (odrůdy) ořešáku královského. K tomuto samoopylení je nutný opylovač, jako hmyz, vítr apod.[3][5][6][7]

Podle mnoha názorů geitonogamie je cizosprašné opylení.[8][9][10][11]

Samosprašnost v ovocnářství[editovat | editovat zdroj]

ovocnářství je za samosprašný považován jedinec (např. strom) nebo celý kultivar (odrůda), pokud se opylí pylem z libovolně umístěného květu stejného kultivaru (např. některé broskvoně, meruňky, višně). Za cizosprašný je považován jedinec (např. strom) nebo celý kultivar, pokud k opylení potřebuje jiný kultivar a je lhostejno, zda tento jiný kultivar roste na druhém stromu nebo je přiroubován na strom, o jehož opylení se jedná (např. hrušně, jabloně, třešně).[12]

Výhody samoopylení[editovat | editovat zdroj]

Záruka vytvoření potomstva bez ohledu na přítomnost opylovačů je vhodná pro rostliny v extrémních biotopech nebo osídlující nová území. Udržují se dobře adaptované genotypy prosperující v určitém prostředí, s minimálními genetickými ztrátami. Rostlina nemusí vynakládat energii na lákání opylovačů.

Nevýhody samoopylení[editovat | editovat zdroj]

Nedochází k variabilitě, k „vylepšování“ rostliny, mohou se kumulovat nevhodné mutace a virová onemocnění, může se projevit vliv stárnutí. Klesá podíl heterozygotních jedinců v následujících generacích, vzrůstá homozygotnost, vznikají tzv. čisté linie. Roste inbreeding mezi blízce příbuznými liniemi.[4][13]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Vývojově starší jsou oboupohlavé květy a samoopylení. Z těchto květů postupně vznikaly květy jednopohlavné zakrněním nebo potlačením jednoho pohlavního orgánu, což zamezuje samoopylení. Tento proces nebyl nijak hromadný, u krytosemenných rostlin má většina druhů oboupohlavné květy, jen 4 % rostlin jsou rostliny dvoudomé.

Mnohé rostliny s oboupohlavnými květy se sice nepřeměnily na jednopohlavné, ale vyvinuly několik způsobů, jak zabránit samoopyleníː

  • Dichogamie – dozrávání vajíček a pylu v nestejnou dobu.
  • Herkogamie – prašníky a blizny jsou v květu od sebe prostorově odděleny.
  • Heterostylie – různí jedinci téhož druhu mají v květech tyčinky a čnělky dvou až tří rozdílných délek.[14][15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 1botanika.wendys.cz
  2. www.sgo.cz
  3. a b botany.upol.cz
  4. a b ekologie.upol.cz
  5. botanika.bf.jcu.cz
  6. biomikro.vscht.cz
  7. www.zahradaweb.cz
  8. 2botanika.wendys.cz
  9. www.biolib.cz
  10. www.dendrologie.cz
  11. Geitonogamie. In: Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 1997, s. 259. ISBN 80-200-0607-9.
  12. ŠROT, Jaroslav. 1000 dobrých rad zahrádkářům. Praha: Brázda, 1996. ISBN 80-209-0257-0.
  13. home.zf.jcu.cz
  14. leccos.com
  15. www2.zf.jcu.cz

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]