Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin

Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin
Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin
	portrét od Ivana Nikolajeviče Kramského
Rodné jméno	Michail Jevgrafovič Saltykov
Narození	15.jul. / 27. ledna 1826greg.; Spas Ugol, Tverská gubernie Ruské impérium
Úmrtí	28. dubnajul. / 10. května 1889greg. (ve věku 63 let); Petrohrad Ruské impérium
Místo pohřbení	Litěratorskije mostki
Povolání	úředník, novinář, spisovatel
Národnost	ruská
Období	1848-1889
Žánr	satira
Témata	kritika ruské společnosti 2. poloviny 19. století
Významná díla	Historie jednoho města; Panstvo Golovlevových; Bajky
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	galerie na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (rusky Михаил Евграфович Салтыков-Щедрин; 15. ledna^jul./ 27. ledna 1826^greg. – 28. dubna^jul./ 10. května 1889^greg.) byl ruský spisovatel a satirik. Ve svém díle, ideově spojeném s tzv. naturální školou útočil proti carství a nevolnictví, odhaloval podstatu měšťáctví či liberalismu a zesměšňoval carskou byrokracii. Nejznámějším z jeho děl je román o mravním úpadku statkářské rodiny nazvaných Panstvo Golovlevových a dále Historie jednoho města. V něm v groteskně satirických obrazech líčí dějiny města Hlupákova, jakéhosi ruského Kocourkova. Když carská cenzura sílila, uchýlil se k jinotajné formě zvířecích bajek a pohádek pro dospělé.

Život

Pocházel ze šlechtické rodiny, která hospodařila na panství Spas Ugol v Tverské gubernii. Jeho dětství nebylo příliš radostné. Despotická matka, dcera moskevského obchodníka, svým dětem nedokázala vytvořit láskyplné prostředí. Saltykov později vylíčil rodinné poměry v knize Pošechonské staré časy (1887), která má částečně autobiografický charakter.

V deseti letech byl zapsán do Moskevského šlechtického institutu a o dva roky později byl převeden jako jeden z nejlepších studentů do lycea v Carském Sele. Tam začal svou spisovatelskou kariéru pod vlivem vzpomínek na A.S.Puškina. První báseň mu vyšla v časopise již v roce 1841.^[2] Saltykov si ale brzy uvědomil, že jeho verše nejsou dobré, nemá básnické nadání. Přestal psát poezii a ani později se ke svým raným veršům nehlásil.

V srpnu 1845 nastoupil dráhu úředníka na ministerstvu vojenství v Petrohradu. Ve volném čase se věnoval literatuře, hodně četl, měl rád díla George Sandové. V té době se také seznámil s utopickým socialismem a začal psát nejprve malé bibliografické poznámky o přečtených knihách ( Domácí poznámky,1847), pak příběhy Protiklady (1847) a Zamotaná záležitost (1848). Objevily se v nich charakteristické rysy jeho smýšlení: averze k pokrytecké morálce, nevolnictví, byrokracii. Na některých místech jsou také jiskry posměšného humoru i satirické prvky. Za názory, které otiskl ve svých prvních pracích, byl v dubnu roku 1848 poslán do vyhnanství do Vjatky (dnes Kirov), kde byl osm let gubernátorským úředníkem. Seznámil se podrobně s provinčním životem, poznal jeho temné stránky, mnoho příběhů a lidských osudů poznamenaných zvůlí a nespravedlností. Získaný materiál využil pro psaní povídek Obrázky z gubernie, které vycházely od roku 1856 v časopise Ruský věstník pod pseudonymem Ščedrin. Tyto příběhy, v nichž se tvrdá realita střídá s lyrikou a humorem, si získaly velkou popularitu a byly vydány i v knižním souboru.

Po návratu do Petrohradu v roce 1856 se Saltykov oženil s dcerou bývalého viceguvernéra Vjatky Jelizavetou Apollonovnou Boltinovou (1839-1910). V manželství nebyl šťastný, ale nedokázal se bez své ženy obejít. Narodily se jim dvě děti, Konstantin (1872-1932) a Elizabeth (1873-1927).

V březnu 1858 byl jmenován viceguvernérem v Rjazani a v roce 1860 přeložen do Tveru. Často přispíval do různých časopisů a z jeho článků byly v roce 1863 sestaveny dvě knihy: Nevinné povídky a Satiry v próze. V roce 1862 odešel ze státní služby a pracoval v Petrohradu jako redaktor literárního časopisu Sovremennik. ^[2] Zúčastnil se také prací na návrhu tiskové charty. Po dvou letech pro neshody s vedením redakce odešel zpět do úřední služby. Literární činnost na tři roky utlumil.

V roce 1868 byl penzionován. Poté spolupracoval s Nikolajem Alexejevičem Někrasovem při vedení časopisu Vlastenecké zápisky (Отечественные записки). Tento časopis po Někrasovově smrti vedl. Během 14 let pracoval výhradně pro tento časopis a jeho příspěvky byly publikovány také knižně v několika sbírkách. Napsal také politicky a společensky satirická díla Historie jednoho města (1870), Páni Taškentci (1872) nebo Panstvo Golovlevových (1880).Od poloviny 70. let měl zdravotní potíže a často navštěvoval Německo, Švýcarsko a Francii za lékařskou péčí. Postřehy z těchto cest zpracoval do série skic nazvaných V zahraničí (1880). Vydávání časopisu bylo v roce 1884 zastaveno z cenzurních důvodů a Saltykov se uchýlil do ústraní na své letní sídlo Monrepos.^[2] Těžce nesl ztrátu redakční práce a přerušení přímého kontaktu se čtenáři. Mezi jeho poslední díla patří kniha satirických bajek a pohádek Bajky (1883) a román ze života ruské šlechty Pošechonské staré časy (1887), inspirovaný vzpomínkami na dětství.

Michail Saltykov–Ščedrin zemřel na krvácení do mozku 28. dubna 1889 a byl podle svého přání pohřben na Volkovském hřbitově (část Literární mosty) vedle I. S. Turgeněva.

Dílo

Protiklady (Противоречия, 1847)

Zamotaná záležitost (Запутанное дело, 1848)
Obrázky z gubernie (Губернские очерки, 1856-1857) - črty z doby vyhnanství
Pazuchinova smrt (Смерть Пазухина, 1857) - drama
Stíny (Тени, 1865) - drama
Nevinné povídky (Невинные рассказы, 1863)
Satiry v próze (Сатиры в прозе, 1863)
Pompaduři a pompadurky (Помпадуры и помпадурши, 1863-1873) - satirické prózy
Příznaky doby (Признаки времени, 1869) - črty a povídky, které reagují na situaci v Rusku po reformách roku 1861.
Historie jednoho města (История одного города, 1870)
Dopisy z venkova (Письма о провинции, 1871)
Páni Taškentci (Господа ташкентцы, 1872)
Loajální řeči (Благонамеренные речи, 1872-1876)
Azyl Monrepos (Убежище Монрепо, 1878-1879)
Současná idyla (Современная идиллия, 1878-1883) - satiry na období tzv. reakce
Panstvo Golovlevových (Господа Головлевы, 1880) - kronika rozpadu feudální statkářské rodiny, překlady do češtiny též jako Golovlevské panstvo nebo Páni Golovlevi ^[3]
V cizině (За рубежом, 1880) - dojmy z cest po Evropě
Dopisy tetičce (Письма к тетеньке, 1882) - satiry na období tzv. reakce
Bajky (Сказки, 1883)
Pošechonské staré časy (Пошехонская старина, 1887-1889), česky též jako Pošechoňská stařina

Galerie

Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (1870)
Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (1880)
Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (1885)
Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (1886)
Hrob M. J. Saltykova-Ščedrina v Petrohradě (Volkovský hřbitov)
náhrobek (detail)

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Салтыков-Щедрин, Михаил Евграфович na ruské Wikipedii.

↑ aktuálně (2015) leží v Moskevské oblasti
↑ ^a ^b ^c CODR, Milan; NYKLOVÁ, Milena. Přemožitelé času sv. 16. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin, s. 38–42.
↑ POSPÍŠIL, Ivo. Golovlevské panstvo. In: Vladimír Macura a kolektiv. Slovník světových literárních děl. Praha: Odeon, 1989. ISBN 80-207-0960-6. Svazek 2 (M-Ž). S. 211–212.

Literatura

NEUMANN, Bohumil. heslo Saltykov-Ščedrin, Michail Jevgrafovič. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek II (L-Ž). S. 311–312.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin na Wikimedia Commons
Osoba Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin ve Wikicitátech
(rusky) dílo v ruštině na serveru Библиотека Максима Мошкова
Vlasta Vlašínová: Překlady Ščedrinových pohádek do češtiny

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] tuálně (2015) leží v Moskevské oblasti

[:0-2] CODR, Milan; NYKLOVÁ, Milena. Přemožitelé času sv. 16. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin, s. 38–42.

[3] POSPÍŠIL, Ivo. Golovlevské panstvo. In: Vladimír Macura a kolektiv. Slovník světových literárních děl. Praha: Odeon, 1989. ISBN 80-207-0960-6. Svazek 2 (M-Ž). S. 211–212.

[1]

[2]

[3]