Právnická angličtina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Právnická angličtina představuje oblast anglického jazyka užívanou v právní oblasti, tedy právní jazyk. Jedná se o určitou dílčí součást jazyka, jelikož se vyznačuje specifickou slovní zásobou, morfologií, syntaxí a dalšími jazykovými rysy. Proto „studujeme právnickou angličtinu jako určitý druh jazyka se zvláštním použitím slovní zásoby, vět a syntaxe, což nám umožňuje efektivněji komunikovat“[1].

Termín legalese, který označuje právnickou hantýrku, má naopak pejorativní nádech a odkazuje na tradiční použití právnických termínů a výrazů, kterým „běžný člověk není schopen porozumět“[2]. Tento výraz tedy označuje neprofesionální právnické vyjadřování, které je zdlouhavé, nicneříkající a obsahuje nadbytečné odborné výrazy či fráze. V historickém kontextu byl tento termín používán k označení jazyka, s nímž právník pracuje při sepisování smlouvy či u soudu, ale ve standardní konverzaci by jej nepoužil.[2] Z tohoto důvodu byl tradiční způsob právnického vyjadřování považován za komplikovaný a čtenářsky nepříznivý.[3] Zastánci používání běžného jazyka argumentují že "styl psaní by se neměl lišit v závislosti na úloze nebo čtenáři...; cokoliv právník píše by mělo být jasné, správné, výstižné a úplné".[4]

Existují různé druhy právních textů, např.: a) akademické právní texty v právnických časopisech, b) soudní texty související se soudní praxí, c) legislativní právní jazyk užívaný v zákonech, nařízeních, vyhláškách apod.[5] Jiným druhem je i jazyk užívaný v komunikaci s klientem, kdy je vyžadován přístupnější styl psané komunikace než pro komunikaci s právnickým profesionálem.[6]

Právníci, kteří působí na mezinárodním poli a komunikují tak s klienty a právníky napříč kulturami, potřebují mít také nadnárodní právní povědomí a širokou jazykovou znalost.[6] Nezávisle na formě právního jazyka, právní i jazykové dovednosti tvoří nezbytnou součást vzdělání i profesní vybavenosti.

Právnická angličtina má význam zejména při tvorbě právních dokumentů včetně:

  • smluv, licencí atd.
  • návrhů, žalob, rozsudků
  • zákonů, nařízení, vyhlášek
  • právnické korespondence

Právnická angličtina byla tradičně spojována především s anglicky mluvícími zeměmi (zvláště Spojené státy americké, Spojené království, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a Jihoafrická republika), které sdílejí angloamerickou právní tradici. Právní angličtina se ale s rozmachem mezinárodního obchodu rozšířila, a tak dnes hraje roli i na půdě Evropské unie a je celosvětovým fenoménem.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Moderní právnická angličtina je založená na standardní formě anglického jazyka. Přesto však obsahuje řadu neobvyklých prvků. Ty se nejvíce týkají terminologie, jazykové struktury a konvencí či interpunkce a mají svůj původ v historickém vývoji angličtiny jako právního jazyka.

V pravěké Británii byly právní záležitosti diskutovány v místním lidovém nářečí. Právnický jazyk a i celá právní tradice se změnily s příchodem dobyvatel během následujících století. Británie za dob Římanů si osvojila římský právní systém a jazykem právníků se tak stala latina. Po odchodu Římanů okolo roku 410 ovládli Británii Anglosasové a s nimi přišlo i jejich právo, jehož jazykem bylo německé nářečí. Od roku 600 byly také právní normy zaznamenány písemně ve staroangličtině. Následkem invaze Normanů se oficiálním právním jazykem stala anglo-normanská francouzština.

Pro účely soudních řízení se za vlády Normanů rozvinula právnická francouzština, z níž mnohé termíny přetrvaly až do současné právní angličtiny. Mezi ně patří např.: property, estate, executor nebo tenant. Používání právnické francouzštiny mělo zásadní vliv na jazyk moderní právnické francouzštiny. V roce 1362 bylo uzákoněno, že se všechna soudní řízení mají odehrávat výhradně v angličtině (zaznamenávány však byly v latině). Tento moment je považován za počátek moderní právnické angličtiny. Francouzština byla v některých oblastech využívána až do 17. století, ale postupně ztrácela na kvalitě.

Od roku 1066 se latina stala jazykem formálních záznamů a norem a angličtinou byla nahrazena v roce 1730. Jelikož latinou hovořili pouze vzdělaní lidé, nikdy se nepoužívala při debatách či soudních jednáních. Vliv latiny je patrný v řadě dodnes používaných výraz jako jsou například ad hoc, de facto, bona fide a další.

Charakteristiky[editovat | editovat zdroj]

Jak bylo řečeno výše, právnická angličtině se od běžného jazyka liší v řadě aspektů. Zde uvádíme ty nejvýznamnější:

  • Používání odborných a technických termínů. Právnická angličtina používá – podobně jako různá jiná odborná odvětví – zvláštní terminologii, která je pro laika většinou neznámá a nesrozumitelná. Mnoho z těchto slov pochází z francouzštiny či latiny.
  • Specifická slovní zásoba obsahuje i běžné výrazy, které však mají v právnickém kontextu zvláštní význam
  • Absence interpunkce. Jedním z aspektů archaického právních záznamů byla právě nápadná absence interpunkce. Důvodem byl rozšířený názor, že interpunkce způsobuje nejednoznačnost, je nedůležitá a samotná slova pro zachycení podstaty významu stačí. V moderní právnické angličtině se interpunkce běžně využívá, a to právě ke zpřesnění významu.[7]
  • Užívání dubletů a tripletů. Používání rozmanitých jazyků v počátcích vývoje právnického jazyka vedlo k tomu, že k označení jediného právního konceptu se často používá dvojice či trojice slov (null and void, fit and proper). Zpočátku měla tato slovní spojení sloužit k usnadnění porozumění mezi lidmi, kteří používali rozdílný jazyk (angličtinu, francouzštinu nebo latinu). V dnešní době se tato tendence ustanovila jako určitý stylistický standard i pro jiné právní koncepty.
  • Neobvyklý slovosled. Někdy je slovosled v právních dokumentech velmi nestandardní. Neexistuje pro to žádný zvláštní důvod, ale je zřejmé, že vliv francouzské gramatické struktury zde sehrál velkou roli.
  • Užívání nezvyklý pro-forem (the same, the said, the aforementioned). Jejich použití je neobvyklé zejména proto, že v běžné mluvě obvykle nahrazují podstatné jméno, kdežto v právnickém jazyce stojí často jako přídavné jméno.
  • Užívání zájmenných příslovcí (hereof, whereof, thereof). Ty se obvykle v moderní angličtině nevyskytují. Jejich účelem v právnických textech je vyhnout se opakování jmen nebo frází.
  • Užívání frázových sloves. Frázová slovesa hrají v právnické angličtině stejně důležitou úlohu jako ve standardní anglické mluvě.

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Kvůli významné roli právnické angličtiny na poli mezinárodního obchodu i právnického jazyka jako takového existoval na mezinárodní úrovni již dlouhou dobu názor, že pro právníky není dostatečně, aby se vzdělávali pouze v běžné angličtině, neboť ta nedokáže úspěšně reflektovat požadavky na jazyk při právnickém jednání. Hlavním důvodem je skutečnost, že běžná výuka angličtiny neodráží modifikace jazyka v rámci jednotlivých právních odvětví ani specifika a konvence právnické angličtiny jakožto samostatného odvětví angličtiny.

Z toho důvodu pak nerodilí mluvčí angličtiny a studenti práv stále častěji usilují o získání vzdělání i v oblasti právnické angličtiny. Takové kurzy v současnosti poskytují právnické fakulty, jazyková centra[8], soukromé společnosti a další. V Británii existují tzv. zkoušky TOLES, které slouží k získání určité jazykové úrovně právě na poli právnické angličtiny[9]. Bylo ustanoveno také každoroční setkání pod názvem Global Legal Skills Conference, kde si učitelé právnické angličtiny a další profesionálové vzájemně vyměňují informace o postupech, metodách a učebních materiálech[10].

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Legal English na anglické Wikipedii.

  1. Ramsfield, J. (2005). Culture to culture: A guide to U.S. legal writing. Durham, NC: Carolina Academic Press.
  2. a b Oates, L. & Enquist, A. (2009). Just writing: Grammar, punctuation, and style for the legal writer (Rev. ed.). New York, NY: Aspen Publishers.
  3. BUTLER, Bain. Strategies for clarity in legal writing. [s.l.]: [s.n.], 2013. 
  4. Wydick, R. (2005b). Plain English for lawyers: Teacher's manual (5th Ed.). Durham, NC: Carolina Academic Press.
  5. Bhatia, V. K. (1993). Analyzing genre: Language in professional settings. London: Longman.
  6. a b Goddard, C. (2010). Didactic aspects of legal English: Dynamics of course preparation. In M. Gotti and C. Williams (Eds.), ESP across cultures [Special issue]: Legal English across cultures: Vol. 7, 45-62.
  7. Butt, Peter; Castle, Richard (2001). Modern Legal Drafting: A Guide to Using Clearer Language. Cambridge University Press. pp. 139–140. ISBN 978-0521001861.
  8. "Home"Cambridge Law Studio. 2012-03-19. Retrieved 2017-10-17.
  9. "Legal English TOLES Exam English For Lawyers" Archivováno 16. 2. 2012 na Wayback MachineTOLES. Retrieved 5 April2015.
  10. http://glsc.jmls.edu/2016