Přeskočit na obsah

Pierre, vévoda z Valentinois

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Princ Pierre
vévoda z Valentinois
Portrét
Prince Pierre de Polignac v roce 1923
NarozeníPierre Marie Xavier Raphaël Antoine Melchior de Polignac
24. října 1895
Château de Kerscamp, Morbihan, Francouzská republikaFrancouzská republika Francouzská republika
Úmrtí10. listopadu 1964 (ve věku 69 let)
Americká nemocnice, Neuilly-sur-Seine, Paříž, FrancieFrancie Francie
PohřbenKaple míru, MonakoMonako Monako
ManželkaCharlotte, dědičná kněžna monacká (sňatek 1920; rozvod 1933)​
PotomciPrincezna Antoinette, baronka z Massy
Rainier III., kníže monacký
RodPolignacové (rodem)
Grimaldiové (sňatkem)
OtecMaxence Melchior de Polignac
MatkaSuzanne de La Torre y Mierová
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Princ Pierre Monacký, vévoda z Valentinois (rodným jménem Pierre Marie Xavier Raphaël Antoine Melchior de Polignac; 24. října 1895, Château de Kerscamp – 10. listopadu 1964, Americká nemocnice) byl otec Rainiera III. Monackého. Byl propagátorem umění, hudby a literatury v Monaku a působil jako vedoucí delegace země v Organizaci OSN pro vzdělávání, vědu a kulturu (UNESCO) a v Mezinárodním olympijském výboru.

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Pierre Marie Xavier Raphaël Antoine Melchior de Polignac se narodil v Château de Kerscamp v Hennebontu v Morbihanu ve Francii. Byl čtvrtým synem a nejmladším dítětem Maxence Melchiora Edouarda Marie Louis de Polignac (1857–1936) a jeho ženy, rozené Mexičanky, Susany Mariany Estefaníe Franciscy de Paula del Corazón de Jesús de la Torre y Mier (1858–1913), se kterou se oženil v Paříži v roce 1881.[1] Pierreovým strýcem z matčiny strany byl mexický politik Ignacio de la Torre y Mier. Pierre byl členem kadetské větve rodu Polignaců, jedné z nejznámějších francouzských vévodských rodin,[2] šlechtické přinejmenším od 12. století, vévodské v roce 1780, pairské v roce 1817.

Byl potomkem oblíbenkyně Marie Antoinetty, Yolande de Polastron, vévodkyně de Polignac.[3] Pierre, veterán z první světové války, se socializoval v uměleckých společenských kruzích ve Francii a stal se dobrým přítelem Marcela Prousta a Jeana Cocteaua.[4]

Princ

[editovat | editovat zdroj]

Oženil se 19. března občansky a 20. března 1920 nábožensky v Monaku za princeznu Charlotte Monackou, nemanželskou, ale adoptivní dceru Ludvíka II. Monackého a Marie Juliette Louvetové.[5] Na základě monackého nařízení vydaného 18. března 1920 si den před svatbou změnil jméno a erb na ty, které nese rod Grimaldiů.[6][7] Dne 29. února 1920 se stal poddaným suverénního monackého knížete, rovněž na základě monackého svrchovaného nařízení.[6] Ode dne náboženského sňatku jej monacký dvůr označil, jure uxoris, za vévodu z Valentinois. Tento titul byl udělen jeho manželce jako předpokládané dědičce dne 20. května 1919. Jeho příjmení a erb byly změněny nařízením krátce poté, co se stal monackým občanem, aby bylo zajištěno, že jeho dynastičtí potomci ponesou příjmení Grimaldi v souladu s článkem I monackého rodového práva.[8]

Občanská role

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1926 Pierre požádal tiskovou agentku Elsu Maxwellovou, aby zlepšila image knížectví. Snažila se změnit pověst knížectví z „interiérového“ místa přepychových hracích stolů a půlnočního stravování pro bohaté dospělé na venkovní místo pro rodinu, které nabízí prostorné plážové chatky, golf, cirkus a v roce 1929 první Grand Prix Monaka. Pierre přesvědčil svého tchána, aby dovolil, aby se pro tuto událost ulice země každoročně proměnily na automobilovou závodní dráhu.

I když zvýšený turistický ruch zvýšil zisky Société des bains de mer de Monaco (SBM) v roce 1928 na 98 milionů francouzských franků, zvýšil také poptávku občanů a dělníků po reformách, což Ludvík II. veřejně odsoudil, a zároveň pověřil Pierra, aby se setkal s vůdci Národní rady, jejíž všichni členové toho roku na protest rezignovali. Rozhořčeni tím, že se nepodařilo získat zlepšení na pracovišti v SBM, 24. března 1929 vtrhlo 600 Monačanů do paláce a přimělo Pierra, aby s nimi vyjednával a předložil své požadavky na ústavní a pracovní reformu panovníkovi, který souhlasil s novými volbami a dalšími ústupky, které zabránily revoluci.

V roce 1953 byl mezi královskými hosty na korunovaci královny Alžběty II. zastupující svého syna, monackého knížete.

Svatba a rodina

[editovat | editovat zdroj]

Podle Jamese Lees-Milneho, britského spisovatele a Pierrova přítele, jeho nešťastný domluvený sňatek komplikovala jeho homosexualita a aféry kněžny Charlotte. V polovině dvacátých let se manželé neoficiálně rozešli a Pierre, když nebyl v Monaku, žil ve svém pařížském bytě a na statku poblíž města.[9]

Kníže Pierre a kněžna Charlotte se soudně rozvedli 20. března 1930 v Paříži. Rozvod byl potvrzen pařížským tribunálem v prosinci téhož roku.

S manželkou měli dvě děti:

Smrt

[editovat | editovat zdroj]
Monogram knížete Pierra

Princ Pierre zemřel 10. listopadu 1964 na rakovinu v americké nemocnici v Neuilly-sur-Seine v Paříži ve Francii.

Časopis Life v roce 1947 popsal knížete Pierra jako „štíhlého a půvabně galantního. Jeho chování je vynikající; jeho hlas je tak kultivovaný, že je prakticky neslyšitelný“.

Tituly a vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Tituly

[editovat | editovat zdroj]
  • 24. října 1895 – 18. března 1920: hrabě Pierre de Polignac
  • 18. března 1920 – 20. března 1920: Pierre Grimaldi
  • 20. března 1920 – 8. února 1933: Jeho Jasnost princ Pierre Monacký, vévoda z Valentinois
  • 18. února 1933 – 10. listopadu 1964: Jeho Jasnost princ Pierre Monacký

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 Jules z Polignacu
 
 
 Melchior de Polignac
 
 
 
 
 
 
 Gabriela de Polastron
 
 
 Charles de Polignac
 
 
 
 
 
 
 Louis Charles Le Vassor de la Touche
 
 
 Alphonsine Le Vassor de La Touche
 
 
 
 
 
 
 Calixte Pocquet de Puilhéry
 
 
 Maxence Melchior de Polignac
 
 
 
 
 
 
 Simon Emmanuel Julien Le Normand
 
 
 Joseph Lenormand de Morando
 
 
 
 
 
 
 Joséphine de Morando
 
 
 Josephine Lenormand de Morando
 
 
 
 
 
 
 Jean Baptiste Papin de Thevigné
 
 
 Anne Marie Papin de Thevigne
 
 
 
 
 
 
 Anne Madeleine Gruet
 
Pierre de Polignac
 
 
 
 
 
 Charles de Polignac
 
 
 Isidoro Francisco de la Torre
 
 
 
 
 
 
 Josephine Lenormand de Morando
 
 
 Isidoro Fernando de la Torre y Carsí
 
 
 
 
 
 
 
 
 Teresa Carsí
 
 
 
 
 
 
 
 
 Suzanne de La Torre y Mierová
 
 
 
 
 
 
 Antonio de Mier de Terán y Mier de Terán
 
 
 Gregorio de Mier y Terán
 
 
 
 
 
 
 María Antonia Alonso de Terán
 
 
 María Luisa de Mier y Celis
 
 
 
 
 
 
 Mateo de Celis y Mier y Terán
 
 
 Mariana de Celis y Dosal
 
 
 
 
 
 
 Evarista Dosal y Santa Cruz
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Maxence, comte de Polignac. geni_family_tree [online]. 2023-08-25 [cit. 2024-07-09]. Dostupné online. 
  2. ↑ Armory of the pre-1789 French Peerage. www.heraldica.org [online]. [cit. 2024-07-09]. Dostupné online. 
  3. ↑ Prince Pierre de Monaco, duc de Valentinois' Family Tree. www.geni.com [online]. [cit. 2024-07-09]. Dostupné online. 
  4. ↑ BRAUDE, Mark. Making Monte Carlo: A History of Speculation and Spectacle. New York: Simon & Schuster, 2016. ISBN 978-1-4767-0969-7. S. 136–137, 169–170,179–180, 184–188, 198–203, 209, 213–214. (anglicky) 
  5. ↑ Monaco. www.heraldica.org [online]. [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b Monaco. www.heraldica.org [online]. [cit. 2024-07-09]. Dostupné online. 
  7. ↑ CHIAVASSA, H. The History of the Principality [of Monaco] as Seen Through Its Postage Stamps. [s.l.]: Postage Stamp Issuing Office 132 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: 9uNFAQAAIAAJ. 
  8. ↑ Monaco. www.heraldica.org [online]. [cit. 2024-07-09]. Dostupné online. 
  9. ↑ MONACO AGAIN IN AN UPROAR; Divorce Suit of Prince Disturbs Politics of Little State Role of the Casino.. The New York Times. 1930-03-09. Dostupné online [cit. 2021-05-29]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  10. ↑ cloud.gouv.mc [online]. [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. 
  11. ↑ Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. 
  12. ↑ 75 (Sveriges statskalender / 1940. Bihang). runeberg.org [online]. [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. (švédsky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Monačtí princové
Generace jsou počítány od Honora II., knížete monackého.
1. generace
2. generace
3. generace
4. generace
5. generace
6. generace
7. generace
8. generace
9. generace
10. generace
11. generace
12. generace
13. generace
14. generace
* prince by marriage
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pierre,_vévoda_z_Valentinois&oldid=24317899“