Pavučina lásky
| Pavučina lásky | |
|---|---|
| (Das) Liebesnetz | |
| Žánr | komická opera |
| Skladatel | Eduard Chiari |
| Libretista | Eduard Chiari |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | němčina |
| Literární předloha | Molière: L'École des maris |
| Datum vzniku | 1912–1913 |
| Premiéra | 17. března 1930, Brno, Městské divadlo (Vereinigte Deutsche Theater) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pavučina lásky (v německém originále Liebesnetz nebo Das Liebesnetz) je komická opera o jednom dějství českoněmeckého skladatele Eduarda Chiariho na vlastní libreto podle komedie francouzského dramatika Molièra Škola manželů. Poprvé byla uvedena 17. března 1930 Spojenými německými divadly v budově Městského divadla v Brně.
Vznik a historie díla[editovat | editovat zdroj]
Pavučina lásky je Chiariho druhá opera po Mencii; vznikla ještě před první světovou válkou, ale uvedena byla s velkým odstupem až na počátku 30. let 20. století brněnským německým divadlem.[1] Stejně jako v případě Mencie si skladatel upravil libreto sám kondenzací rozsáhlejší dramatické předlohy z doby baroka, tentokrát se však jednalo o komediální námět, jednu z ranějších a méně známých Molièrových veseloher.
Premiéra byla plánována již na 30. ledna 1930 v kombinaci s operními jednoaktovkami Gianni Schicchi Giacoma Pucciniho a Zkouška na operu (Die Opernprobe) Alberta Lortzinga,[2] nakonec se konala až 17. března v kombinaci se dvěma balety: zpracováním Slovanských tanců Antonína Dvořáka a baletu Velký džbán (La giara) Alfreda Caselly.[3] Podle zpráv tisku byla Pavučina lásky pro uvedení značně zkrácena, podle tisku zejména „ansámblové scény a sbory padly za oběť červené tužce“; rovněž nastudování nebylo režijně zdařilé.[4] V této podobě se dočkala jedné reprízy.[5]
Brněnský list Tagesbote poznamenával, že tato opera „ve všem, tedy ve výstavbě, v hlavních rysech, prozrazuje své datum narození“, tj. předválečnou dobu, typu Straussova Růžového kavalíra, „velký hrací prostor získaly menuet a valčík“. Recenzent chválil plynulý konverzační tón libreta a vystižení dobové atmosféry Paříže za Ludvíka XIV.. Tvrdil, že Pavučina lásky „přinesla přítomnému skladateli, který byl spolu se zpěváky a kapelníkem Moraltem a nakonec sám opětovně vyvoláván před oponu, čestný, pěkný úspěch.“[4]
Jiné noviny se s tímto hodnocením rozcházely. Sociálnědemokratický Volksfreund psal: „Toto dílo, nepochybně z ranějšího tvůrčího období skladatele, nedosáhlo přes svědomitou přípravu a oddaný zápal představitelů […] očekávaného úspěchu.“[6] Z opačné strany politického spektra völkisch deník Sudetendeutsche Volkszeitung považoval Pavučinu lásky za zcela nezdařenou: „komická opera, která upadávala z jedné textové a hudební slabosti do druhé a skončila v agónii […] Dobře navštívený sál děkoval ze zvyku.“[7]
Žádný jiný soubor tuto operu nenastudoval.
Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor | premiéra (17. března 1930)[4] |
|---|---|---|
| Sganarelle, bratr Arista | bas | Ludwig Flaschner |
| Ariste, bratr Sganarella | baryton | Otto Koch-Gaarden |
| Isabella, sestra Leonory | soprán | Kornelia von Grosano |
| Leonore, sestra Isabelly | alt | Käthe Benad |
| Valer, milenec Isabelly | tenor | Karl Mikorey |
| Komisař | baryton | Leo Meinert |
| Notář | … | Oskar Erasim |
| Dirigent: Rudolf Moralt | ||
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
(Odehrává se ve Francii za doby Ludvíka XIV.)
Dva bratři – Aristovi táhne na šedesát a Sganarelle je čtyřicátník – měli přítele, který zemřel a svěřil jim své nedospělé dcery, aby je vychovali a následně se s nimi oženili. Ariste se ujal Leonory a Sganarelle Isabelly. Dívky dosáhly věku na vdavky, ale bratři je vychovávají různým způsobem, o čemž také vedou spory: zatímco Ariste ponechává Leonoře volnost, Sganarelle na Isabellu stále dohlíží a drží ji povětšinou zavřenou doma.
Přesto si Isabella všimne, že ji při nečetných příležitostech na veřejnosti pozoruje mladík Valer, a vymyslí rafinovaný plán. Stěžuje si Sganarellovi, že jí mladík pronásleduje pohledy a známkami přízně, a posílá ho, aby to Valerovi vymluvil – ten si z toho odnáší vědomí, že si ho Isabella všímá, a posílá jí po Sganarellovi dvojsmyslnou odpověď. Jindy Isabella svému poručníkovi s předstíraným pohoršením tvrdí, že od Valera dostala nevyžádané psaníčko, a přiměje Sganarella, aby ho Valerovi „vrátil“ neotevřené; ve skutečnosti však obálka obsahuje dopis Isabelly, v níž si s Valerem smlouvá dostaveníčko.
Když nastane čas nočního dostaveníčka, předstírá Isabella Sganarellovi, že její sestra – zkažená přílišnou svobodou, kterou jí dopřává Ariste – ji navštívila a v jejím pokoji přijímá kavalíra. Sganarelle v tom vidí svůj triumf ve sporu s bratrem; milence v pokoji zamkne a pak přivolá Artista, aby viděl, jakého poklesku se jeho svěřenka dopustila. Artiste přijde a Sganarelle se mu vysmívá, ale vzápětí dorazí i Leonore; když se pokoj otevře, ukáže se, že v něm jsou Valer a Isabella. Sganarelle je nucen, pro záchranu dívčiny cti, svolit s jejím sňatkem s Valerem. Zato Leonore, která měla příležitost ve styku se společností – včetně pánské – ocenit Artistovy přednosti, se rozhoduje k sňatku s ním.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ HUDCOVÁ, Eva. Měšťan a divadlo. Z kulturních dějin města Šumperka. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 2015. 264 s. ISBN 978-80-244-4836-7. S. 100.
- ↑ Kunst und Wissen – Aus der Theaterkanzlei. Volksfreund. 1930-01-11, roč. 50, čís. 10, s. 6. Dostupné online [cit. 2024-05-23]. (německy) (omezený přístup)
- ↑ Bühne, Kunst, Schrifttum. Tagesbote. 1930-03-17, roč. 80, čís. 128, s. 2. Dostupné online [cit. 2024-05-23]. ISSN 1803-9413. (německy)
- ↑ a b c Bühne, Kunst und Schrifttum – Opern- und Tanzabend. Tagesbote. 1930-03-18, roč. 80, čís. 130, s. 3. Dostupné online [cit. 2024-05-23]. ISSN 1803-9413. (německy)
- ↑ Bühne, Kunst und Schrifttum – Vereinigte deutsche Theater in Brünn. Tagesbote. 1930-03-21, roč. 80, čís. 136, s. 3. Dostupné online [cit. 2024-05-23]. ISSN 1803-9413. (německy)
- ↑ Kunst und Wissen – Einakter-Abend. Volksfreund. 1930-03-21, roč. 50, čís. 69, s. 6. Dostupné online [cit. 2024-05-23]. (německy) (omezený přístup)
- ↑ J. W. Schaubühne, Kunst und Schrifttum – Einakterabend. Sudetendeutsche Volkszeitung. 1930-03-22, roč. 19, čís. 1271, s. 7. Dostupné online [cit. 2024-05-23]. (německy)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HUDCOVÁ, Eva. Měšťan a divadlo. Z kulturních dějin města Šumperka. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 2015. 264 s. ISBN 978-80-244-4836-7. S. 98–102.