Panská jednota

Panská jednota se začala formovat na jaře roku 1394 jako opoziční uskupení vysoké šlechty nespokojené s vládou krále Václava IV., a to jak v českém království, tak v říši. Cílem jejích členů bylo poskytnout si vzájemnou podporu a získat spoluvládu v zemi. Trnem v oku jim byl nejen způsob Václavova vládnutí, ale také jeho „milci“, příslušníci nižší šlechty, jimiž se král obklopil a poskytoval jim velké výhody, které nebyly dle opozice oprávněné.

Zakládající členové panské jednoty v roce 1394

Jindřich z Rožmberka, Jindřich Starší z Hradce, Vilém z Landštejna (všichni tři pocházeli z rozrodu mocných Vítkovců), Ota z Bergova (v Čechách usedlý německý šlechtic), Břeněk ze Skály, Jindřich Berka z Hohenštejna, Jan Michalec z Michalovic, Boreš mladší z Bečova a Rýzmburka, Boček z Kunštátu zvaný Poděbrad

Odboj proti králi

Panská jednota vedla v letech 1394–1402 otevřený odboj proti králi. Václav byl dvakrát zajat držen v internaci (1394, 1402–1403), v druhém případě dokonce ve Vídni. Během této doby pronikli členové panské jednoty, která se výrazně rozšířila po prvním Václavově zajetí, do významných zemských úřadů.

Krev na Karlštejně

Jan II. Opavský usoudil, že někteří drobní šlechtici mají na krále Václava IV. příliš velký vliv a odvádějí jeho pozornost od říšských záležitostí. Vhodným okamžikem k „vyřešení“ tohoto problému se stal 11. červen 1397, kdy se měla na Karlštejně sejít královská rada. Tehdy mladý vévoda přesvědčil Václava, že králova přítomnost na radě není bezpodmínečně nutná. Panovník vyrazil v doprovodu své lovecké družiny do Králova Dvora u Berouna s úmyslem pokračovat dál na Křivoklát.

Na Karlštejně zatím na královské radě přednesl Bořivoj ze Svinař zprávu o zasedání říšského sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Německá šlechta si na sněmu stěžovala na nečinnost římskoněmeckého a českého krále Václava IV. Předsedající Jan Opavský poté ohlásil přestávku v jednání, během níž spolu s významnými českými pány, Janem z Michalovic, Bohuslavem ze Švamberka a Borešem z Riesenburka a dal obsadit jednací síň strážemi. Sem pak pozval čtyři královy oblíbence, příslušníky nižší šlechty - Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku z Martinic a velkopřevora řádu johanitů Markolta z Vrutice. Jan je napadl slovy: „Vy, páni, jste ve dne v noci našemu panu králi radili, aby se o německé země nestaral, a chtěli jste ho zbavit německé říše!“

Sotva to dořekl, vytasil meč a třemi ranami na místě zabil nejblíže stojícího Purkarta Strnada. Jan z Michalovic, Bohuslav ze Švamberka a Boreš z Riesenburka se vrhli se na zbývající tři královy milce. Dva z nich byli na místě mrtví, velkopřevor Markolt umíral s bodnou ranou v břiše.

Jan II. a jeho družina se vydali za Václavem IV. do Králova Dvora u Berouna. Jan Opavský mu hrdě hlásil, že právě zlikvidovali nebezpečné spiknutí. Asi po měsíci od oné události král označil zavražděné za zrádce, kteří „jednali s námi nevěrně a nevěrně nám sloužili proti své přísaze, jak se vůči nám zavázali a potupili naši čest a chtěli nás zrádně o život připravit, kdyby nás byl Bůh nevaroval skrze naše jiné věrné rádce“.

Tento čin zůstal nepotrestán. Útočníci Václavovi vysvětlili, že oběti usilovaly o jeho život, a král se s tímto vysvětlením spokojil.

Na rozdíl od odbojné šlechty, která se postavila před více než sto lety proti Přemyslu Otakaru II., mohla se panská jednota opřít o další členy vládnoucí dynastie. Bylo jich hned několik, mladší polorodí Václavovi bratři uherský král Zikmund Lucemburský a Jan Zhořelecký a jejich bratranci, moravští Lucemburkové, Jošt, Jan Soběslav a Prokop, kteří po smrti svého otce Jana Jindřicha drželi všichni tři titul moravského markrabí. Zatímco ctižádostiví politici Jošt a Zikmund se spojili s panskou jednotou, Prokop se na stranu revoltující šlechty nikdy nepřidal a Jan Zhořelecký jako jediný pomohl Václavovi v době prvního zajetí. (Jan Soběslav roku 1394 zemřel.)