Pak Čong-hui
Pak Čong-hui (30. září 1917 – 26. října 1979) byl jihokorejský voják a politik. V letech 1961-1979 byl diktátorem a v letech 1963-1979 oficiálně prezidentem Jižní Koreje. Moci se chopil roku 1961 vojenským převratem. V roce 1968 se ho pokusila v tzv. útoku na Modrý dům zavraždit Severní Korea. Svou diktaturu utužil zejména po roce 1971. Roku 1979 byl zavražděn. Během své vlády učinil jihokorejskou ekonomiku jednou z nejsilnějších na světě. Roku 1999 ho časopis Time zařadil mezi 10 nejdůležitějších Asiatů 20. století.
Po pádu prvního jihokorejského prezidenta I Sung-mana se země zmítala v chaosu. Ekonomika byla ve špatném stavu, novému prezidentu ani premiérovi se nedařilo sestavit funkční vládu, policie, o niž se I Sung-man opíral, byla demoralizovaná a studentské hnutí, které přinutilo I Sung-mana rezignovat, se stále více revolucionalizovalo. V této atmosféře provedl Pak Čong-hui vojenský puč. Základem jeho vlády se stala nově zřízená tajná policie (KCIA), která měla pravomoc zatýkat nepřátele vlády a režimu, běžné bylo i mučení. Na přání americké administrativy Pak nicméně formálně zcivilněl svou vládu a stal se roku 1963 prezidentem. Původně slíbil, že odejde z funkce roku 1971, ale slib nedodržel, naopak poté režim ještě více oddemokratičtěl: vyhlásil stav ohrožení, rozpustil parlament, zrušil ústavu a zesílil cenzuru. Již předtím však ústavně zaručené svobody byly spíše formálními proklamacemi.
Zatímco v počátcích vlády měl Pak ve veřejnosti spíše podporu, po roce 1971 ji rychle ztrácel. Nespokojenost vyvrcholila mohutnými demonstracemi roku 1979, které organizovaly především studenti (tzv. Pu-Ma nepokoje). Na 400 lidí bylo zatčeno, nepokoje však neustávaly, demonstranti začali útočit na policejní stanice i sídla vládnoucí strany. Během vrcholných nepokojů byl Pak zavražděn šéfem tajné služby Kim Čä-gjuem. Ten se hájil vlastenectvím a tím, že Pak byl překážkou na cestě k demokracii. Průběh atentátu a jeho motivy jsou ovšem dodnes nejasné.
Pakův hlavní přínos byl v ekonomické oblasti. Rozhodl se vybudovat silně exportní a vládou přísně řízenou ekonomiku. Infrastrukturu financoval především z japonských investic, s čímž byla spojena normalizace korejsko-japonských vztahů, která vyvrcholila smlouvou o vzájemných vztazích z roku 1965. To ovšem budilo nechuť v korejské veřejnosti, která byla po dlouhé japonské kolonizaci silně protijaponsky naladěná.
Pakova zahraniční politika stála, jako u jeho předchůdců, na vztazích se Spojenými státy. S tím souviselo o jihokorejské angažmá ve vietnamské válce, Pak poslal do Vietnamu 320 tisíc vojáků.
Jeho dcera Pak Kun-hje byla v roce 2012 zvolena prezidentkou Jižní Koreje, úřad převzala v únoru 2013.
Literatura
- Clifford, Mark L. (1993). Troubled Tiger: Businessmen, Bureaucrats and Generals in South Korea. Armonk, New York: M.E. Sharpe. ISBN 978-0765601414.
- Kim, Byung-kook and Ezra F. Vogel, ed. (2011). The Park Chung Hee Era: The Transformation of South Korea. Harvard University Press. ISBN 978-0674058200.
- Kim, Hyung-A (2003). Korea's Development Under Park Chung Hee. Routledge. ISBN 978-0415323291.
- Kim, Hyung-A and Clark W. Sorensen, ed. (2011). Reassessing the Park Chung Hee Era, 1961-1979. Center for Korea Studies, University of Washington. ISBN 978-0295991405.
- Lee, Byeong-cheon (2005). Developmental Dictatorship and The Park Chung-Hee Era: The Shaping of Modernity in the Republic of Korea. Paramus, New Jersey: Homa & Sekey Books. ISBN 978-1931907354.