Otevírání úst

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Otevírání úst
v hieroglyfickém zápisu
F13
X1
D21
Z1
Panovník Aj II. provádí obřad otevírání úst pro svého zemřelého předchůdce Tutanchamona

Otevírání úst (původně „otevírání úst a očí“[1]) byl obřad ve starověkém Egyptě, jehož účelem bylo rituální magické probuzení životních funkcí. Byl prováděn na zobrazení bohů a na sochách zemřelých lidí. Vznikl někdy na počátku 3. tisíciletí př. n. l. a zdá se, že v sobě uchovává prvky velice archaických náboženských úkonů.[2] Jeho nejmladší doklady pocházeji ze 2. století.[3] Někteří badatelé se domnívají, že existují souvislosti mezi tímto obřadem a zvyky vážícími se k narození dítěte.[4]

Obsahem obřadu bylo „rozhýbat“ údy a „oživit“ smysly[5] (zejména ústa a očí) dokončené sochy umístěné v případě zemřelého např. v serdabu, v případě bohů v nau tak, aby jejím prostřednictvím mohl zobrazený (resp. jeho ka) přijímat přinášené obětiny. Prováděl se speciální sadou archaických nástrojů, z nichž některé byly modelem čepelí a teslic užívaných tesaři při výrobě soch; původ jiných (např. nástroje peseškef připomínajícího tvarem ocas vlaštovky) je ovšem nejasný. Jako součást obětního a pohřebního rituálu je obřad doložen od Staré říše, po jejím konci se prováděl nejen na sochách, ale i na mumii zemřelého a na rakvi před uložením do hrobky. V pozdějších dobách se za účelem oživení prováděl také na dalších posvátných předmětech, nejpozději v ptolemaiovském období je doloženo rituální otevírání dokončeného chrám jako „duchem prostoupeném nositeli boží podstaty, který by měl být vždy znovu naplněn duchem“.[2]

Účel obřadu nebyl v pojetí Egypťanů rozhodně pouze symbolický. Podle Stephana Quirkeho mohl díky provedení obřadu každý předmět skutečně „trvale žít a otevřít tak cestu mezi tímto světem a světem bohů. Mumifikované tělo v rakvi, kultovní podoba boha, socha krále nebo zemřelého šlechtice, to vše byly bezduché předměty, které otevírání úst proměnilo v živoucí síly, nebo přesněji řečeno ve schránky pro neviditelnou a neuchopitelnou sílu, kterou nazýváme životem.“[6]

Nejpozději od 18. dynastie, kdy se objevuje i jako součást výzdoby hrobek, se obřad skládal z celkem 75 úkonů,[3] k nimž patřilo např. nakuřování kadidlem, už zmíněné dotyky speciálními rituálními nástroji, pomázávání olejem a další. V některých případech bylo součástí rituálu i obětování býka reprezentujícího životní sílu, jehož pravá přední noha se zdá mít pro obřad obzvláštní význam.

Výjev z Knihy mrtvých: Anup drží rakev, na níž je obřad prováděn před hrobkou a před pohřební stélou

V pohřebním kultu bylo otevírání úst prokazatelně spojováno s usirovským mytologickým okruhem a současně se slunečním kultem: podle textů se odehrává „před slunečním bohem na nádvoří hrobky“,[2] na vyobrazeních jej na rakvi v podobě Usira může místo pozůstalých provádět bůh Hor a zemřelého v rakvi se před hrobkou ujímá Anup, bůh přechodné zóny mezi nadsvětím a podsvětím.[7]

Provádění obřadu bylo úkolem nejstaršího syna, tj. udržovatele rodové linie, což v kontextu rozvinuté královské ideologie znamená nástupce. Nelze proto vyloučit, že v případě královských pohřbů mohlo být jeho provedení jednou z legitimací konkrétní osoby k převzetí moci po zemřelém panovníkovi – snad je tak možné interpretovat vyobrazení z Tutanchamonovy pohřební komory, na němž otevírání úst provádí Aj, zobrazený už se všemi atributy panovníka, přestože nebyl předpokládaným nástupcem).[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FORMAN, Werner; QUIRKE, Stephen. Posmrtný život na Nilu. Překlad Ladislav Bareš. London : Opus Publishing, 1996. 192 s. ISBN neuvedeno. S. 183.  
  2. a b c ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha : Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 63–64.  
  3. a b VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha : Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 354n.  
  4. DAVID(OVÁ), Rosalie. Náboženství a magie starověkého Egypta. Překlad Hana Vymazalová. Praha : BB/art, 2006. 485 s. ISBN 80-7341-698-0. S. 128.  
  5. VERNER, Miroslav. Pyramidy: tajemství minulosti. Praha : Academia, 1997. 407 s. ISBN 80-200-0583-8. S. 60.  
  6. FORMAN, Werner; QUIRKE, Stephen. Posmrtný život na Nilu. Překlad Ladislav Bareš. London : Opus Publishing, 1996. 192 s. ISBN neuvedeno. S. 21.  
  7. ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha : Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 107.  
  8. DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha : BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 308.

Související články[editovat | editovat zdroj]