Novosibirská vodní elektrárna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Novosibirská vodní elektrárna
Poloha
Kontinent Asie
Státy Rusko
Kraj Novosibirská oblast
Město Novosibirsk
Souřadnice
Hydrologické údaje
Povodí řeky Ob
Roční průtok 2 080 m³/s
Vodní elektrárna
Výkon současný 485 MW
Typ turbíny Kaplan
Ostatní
Stav průtoková
Začátek výstavby 1950
Dokončení 1961
Kód památky 5400021000

Novosibirská vodní elektrárna (rusky Новосибирская ГЭС) je vodní dílo na řece Ob. Kromě výroby elektrické energie splňuje požadavky Novosibirské oblastí na dodávku vody, říční plavbu a zavlažování. Je významným regulačním prvkem západní části energetické soustavy Sibiře. Architektonické části byly vyhlášeny národní technickou památkou Ruska.

Všeobecné informace[editovat | editovat zdroj]

Návodní část přelivové části

Vodní dílo je umístěno nad městem Novosibirsk 2986 km od ústí řeky. Naplněním nádrže vznikla Novosibirská přehradní nádrž o celkovém objemu 8,8 km3 a užitečném objemu 4,4, km3.

Celková délka přehradního systému je 4 843 m, z toho 418 m připadá na betonové konstrukce. Na levém břehu navazuje betonová část na 311 m dlouhou a na pravém břehu na 1064 m dlouhou zemní sypanou hráz.

Betonová část se skládá z tělesa elektrárny, jejíž návodní část je součástí přehradního systému a přelivovou část. V elektrárně o délce 224 m pracuje na spádu 17 m sedm vertikálních Kaplanových turbín o průměru 8 m a hltnosti 495 m3/s. Šest turbín dává výkon výkon 70 MW, jedna turbína pracuje o výkonu 65 MW.  Celkový výkon elektrárny je tak 485 MW.

Přelivová hráz obsahuje 8 přelivových polí o délce 20 m, každá o propustnosti 1 150 m3/s. Včetně spodních přelivů elektrárny a hltností turbín umožňuje vodní dílo přeliv 22 065 m3/s.

Říční plavbu zajišťuje tříkomorový, jednocestný zdymadlový systém.

Elektřina z generátorů je dodávána do pěti hlavních výkonových transformátorů a do sítě je distribuována do 12 vedení 10 x 110 kV a 2 x 220 kV.

Dlouhodobá průměrná roční výroba se pohybuje kolem hodnoty 1,69 miliardy kWh.

Historie vodního díla[editovat | editovat zdroj]

První projekt na vybudování vodní elektrárny v blízkosti Nikolajevsku (od roku 1925 Novosibirsk) vznikl ještě za carské vlády. Jednalo se pouze o využití toku řeky Inja (46 m3/s). Výstavbě zamezila první světová válka. Výstavba tepelné elektrárny v oblasti se objevila již v požadavcích prvního Plánu elektrifikace Ruska GOELRO v prosinci 1920. Samotný veletok Ob se objevuje v návrzích z let 1933 -1934, a to především v úseku mezi Barnaulem a Novosibirskem. Prudký nárůst průmyslového významu Novosibirsku během Velké vlastenecké války vyvolal i intenzivní požadavky na podporu elektrické soustavy vodním dílem. Projekt na výstavbu v dnešní podobě byl schválen Radou ministrů SSSR v roce 1950.

V roce 1951 začaly výkopové práce na suché jámě elektrárny a přelivové hráze. První kubík betonu byl do základů elektrárny položen v roce 1953. Na začátku roku 1955 došlo k betonování přelivové hráze.

K překrytí původního koryta byl určen říjen 1956. Nákladní automobily vyklápěly kameny a štěrk rovnoměrně do koryta řeky z pontonového mostu. Nápor větru však vazbu pontonového mostu přetrhl a v dalších dnech pak poprvé v historii došlo k překrývání širokého toku kontinuální navážkou z obou břehů. Tok Obu byl v původním řečišti zastaven 5. listopadu 1956.

V následujícím roce došlo k částečnému plnění nádrže a 10.listopadu 1957 byla spuštěna první hydroenergetická jednotka. Stěny a střecha elektrárny v té době ještě nebyly hotovy a jednotka pracovala pod stanem. Ke konečnému naplnění nádrže došlo v roce 1959, kdy byla do provozu uvedena poslední jednotka a elektrárna začala pracovat při plném výkonu. Do nepřetržitého provozu bylo dílo uvedeno 12.srpna 1961.

Současnost a budoucnost[editovat | editovat zdroj]

Vodní dílo (mimo zdymadlového systému) je majetkem společnosti RusHydro. Ve spolupráci s ukrajinskou firmou Turboatom Charkov dochází k rekonstrukci turbín i řídících systémů. Koncem roku 2019 dosáhne celkový výkon elektrárny hodnoty 490 MW.

Novosibirská vodní elektrárna byla od počátku víceúčelovým zařízením, kde kromě hlavního energetického účelu plnila i funkci v říční plavbě, v zásobování města vodou a v zajištění spádového zavlažování Kulundské stepi. Začátkem tisíciletí ustoupila zavlažovací funkce do pozadí, zatímco do popředí se dostalo zásobování třetího největšího města Ruska vodou. Ve srovnání s ostatními sibiřskými elektrárnami nejsou výkon i výroba elektrické energie příliš významné. Vzhledem k reliéfu západosibiřským toků je však v oblasti jediným větším zdrojem vodní energie, která je pro udržovaní stability energetického systému nepostradatelná. Její význam ještě více vzrostl po rozpadu Sovětského Svazu, kdy se sovětské elektrárny Buchtarminská a Usť-Kamenogorská na Irtyši ocitly na území samostatného Kazachstánu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Keller R., Gewaesser und Wasserhaushalt des Festlandes, 250 stran, TVG Leipzig, 1962
  • Linsley R.K., Applied hydrology, 759 str. McGraw-Hill, 1968
  • Гидроэлектростанции России.: Tiskem Institutu Гидропроект - Санкт-Петербург, 1998. — 467 stran
  • Klaus Gestwa: Die Stalinschen Grossbauten des Kommunismus, R. Oldenbourg Verlag, Mnichov, 2010. - 670 stran

Související články[editovat | editovat zdroj]