Nicolás Maduro

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nicolás Maduro

62. prezident Venezuely
Úřadující
Ve funkci od:
8. března 2013
Ve sporu s Juanem Guaidem
od 23. ledna 2019
Předchůdce Hugo Chávez

Viceprezident Venezuely
Ve funkci:
13. října 2012 – 8. března 2013
Prezident Hugo Chávez
Předchůdce Elías Jaua
Nástupce Jorge Arreaza

Ministr zahraničních věcí
Ve funkci:
9. srpna 2006 – 15. ledna 2013

30. generální tajemník Hnutí nezúčastněných zemí
Úřadující
Ve funkci od:
17. září 2016

Narození 23. listopadu 1962 (56 let)
Caracas
Choť Cilia Flores (od 2013)
Partner(ka) Cilia Flores (Desetiletí od 1990 – 2013)
Děti Nicolás Maduro Guerra
Profese diplomat, politik, odborář a řidič autobusu
Ocenění Gran Collar de la Orden del Cóndor de los Andes
Osvoboditelský řád
Řád Josého Martího
Řád osvoboditele San Martina
Podpis
Webová stránka www.nicolasmaduro.org.ve
Commons Kategorie Nicolás Maduro
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nicolás Maduro Moros (* 23. listopadu 1962 Caracas) je venezuelský politik, který se 8. března 2013 po smrti prezidenta Cháveze stal prozatímním prezidentem země, a posléze řádně zvoleným prezidentem.

Život[editovat | editovat zdroj]

Původně pracoval jako řidič autobusu, poté se stal odborovým předákem. V politice je od roku 1999 – nejdříve jako poslanec, pak předseda parlamentu, ministr zahraničních věcí a nakonec jako viceprezident.[1]

Někdejší viceprezident složil přísahu na mimořádném zasedání Národního shromáždění v Caracasu; opozice však schůzi bojkotovala. Prezidentem se stal na základě faktu, že zesnulý Hugo Chávez nepřísahal k 4. prezidentskému období, a proto z právního hlediska byla doba jeho smrti považována stále za 3. prezidentské období. V případě, že prezident zemře, nebo odstoupí během posledních 2 let svého mandátu, pozici prezidenta přejímá viceprezident a to do svolání legitimních voleb. Po složení prezidentské přísahy oznámil, že požádal o okamžité vyhlášení prezidentských voleb. Ty se podle ústavy mají uskutečnit do 30 dnů po prezidentově smrti.[2]

Prezident Venezuely[editovat | editovat zdroj]

Maduro kandidoval v následných prezidentských volbách, konaných 14. dubna 2013. Socialisté chtěli využít odkazu masově oblíbeného Cháveze, který Madura v posledním veřejném vystoupení označil za svého nástupce.[2] Na jeho stranu se navíc po Chávezově smrti postavila armáda, které ústava zakazuje hrát jakoukoli roli v politice.[2] Maduro nakonec vyhrál velice těsně, získal 50,66 %. Jeho protivník Henrique Capriles výsledky prohlásil za zfalšované.[3]

Od března 2017 čelil Maduro masovým demonstracím, stále však měl podporu armády. Protesty si vyžádaly několik mrtvých a desítky zraněných. Podnětem pro tuto vlnu demonstrací byl kromě hyperinflace, nedostatku potravin a vysoké zločinnosti pokus nejvyššího soudu (nakloněného Madurovi) převzít pravomoci parlamentu. Opozice pak Madura označila za diktátora.[4] Během 48 hodin soud pod tlakem od svého rozhodnutí ustoupil.[5]

I přes všechny problémy, kterým země za jeho prezidentování čelila a jež vedly k předčasným prezidentským volbám, dokázal Maduro 21. května 2018 svůj mandát obhájit, v předběžném součtu s 68 % odevzdaných hlasů, s termínem následných řádných voleb v roce 2025.[6]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V červenci 2013 si Maduro po dvacetiletém vztahu vzal generální prokurátorku Cilii Floresovou,[7] která byla v dobách prezidentství Huga Cháveze dlouhou dobu ministryní zahraničí. Stala se také první ženou v zemi, která zastávala funkci předsedkyně venezuelského Národního shromáždění. V této funkci v srpnu 2006 nahradila právě Madura poté, co byl jmenován ministrem zahraničí.

Z předchozího manželství má Floresová tři děti, Maduro jedno.[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Novým lídrem Venezuely by se mohl stát viceprezident Nicolas Maduro, rozhlas.cz, 6. 3. 2013
  2. a b c Chávezův nástupce se ujal funkce. Opozice se bojí, že režim přitvrdí, iDNES.cz, 9. 3. 2013
  3. Venezuelané poslechli vůli Cháveze. Prezidentem je jeho nástupce [online]. Lidovky.cz [cit. 2013-04-15]. Dostupné online. 
  4. FENDRYCHOVÁ, Simona. Maduro je diktátor, tvrdí Venezuelané. Napětí v ulicích roste, o budoucnosti země rozhodne armáda. Aktualne.cz [online]. 2017-3-31. Dostupné online. 
  5. Venezuelou zmítají krvavé protesty, Maduro mobilizuje milicionáře. iDNES.cz [online]. 2017-4-20. Dostupné online. 
  6. Venezuelský prezident Nicolás Maduro obhájil své křeslo. Novinky.cz, ČTK [online]. 21. května 2018.
  7. a b Venezuelský prezident Maduro se oženil. Vzal si prokurátorku, iDNES.cz, 18. července 2013

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]