Nicolás Maduro

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nicolás Maduro
Nicolás Maduro, president of Venezuela (2016) cropped.jpg

62. prezident Venezuely
Úřadující
Ve funkci od:
8. března 2013
Ve sporu s Juanem Guaidem
od 23. ledna 2019
Předchůdce Hugo Chávez

Viceprezident Venezuely
Ve funkci:
13. října 2012 – 8. března 2013
Prezident Hugo Chávez
Předchůdce Elías Jaua
Nástupce Jorge Arreaza

Ministr zahraničních věcí
Ve funkci:
9. srpna 2006 – 15. ledna 2013

30. generální tajemník Hnutí nezúčastněných zemí
Úřadující
Ve funkci od:
17. září 2016

Narození 23. listopadu 1962 (57 let)
Caracas
Choť Cilia Flores (od 2013)
Partner(ka) Cilia Flores (Desetiletí od 1990 – 2013)
Děti Nicolás Maduro Guerra
Profese diplomat, politik, odborář a řidič autobusu
Ocenění řetěz Řádu andského kondora
Řád osvoboditele San Martina
Řád Augusta Césara Sandina
Řád osvoboditele
Řád Josého Martího
… více na Wikidatech
Podpis Nicolás Maduro, podpis
Webová stránka www.nicolasmaduro.org.ve
Commons Kategorie Nicolás Maduro
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nicolás Maduro Moros (* 23. listopadu 1962 Caracas) je venezuelský politik, který se 8. března 2013 po smrti prezidenta Cháveze stal prozatímním prezidentem země, a posléze řádně zvoleným prezidentem.

Život[editovat | editovat zdroj]

Původně pracoval jako řidič autobusu, poté se stal odborovým předákem. V politice je od roku 1999 – nejdříve jako poslanec, pak předseda parlamentu, ministr zahraničních věcí a nakonec jako viceprezident.[1]

Někdejší viceprezident složil přísahu na mimořádném zasedání Národního shromáždění v Caracasu; opozice však schůzi bojkotovala. Prezidentem se stal na základě faktu, že zesnulý Hugo Chávez nepřísahal k 4. prezidentskému období, a proto z právního hlediska byla doba jeho smrti považována stále za 3. prezidentské období. V případě, že prezident zemře, nebo odstoupí během posledních 2 let svého mandátu, pozici prezidenta přejímá viceprezident a to do svolání legitimních voleb. Po složení prezidentské přísahy oznámil, že požádal o okamžité vyhlášení prezidentských voleb. Ty se podle ústavy mají uskutečnit do 30 dnů po prezidentově smrti.[2]

Prezident Venezuely[editovat | editovat zdroj]

Maduro kandidoval v následných prezidentských volbách, konaných 14. dubna 2013. Socialisté chtěli využít odkazu masově oblíbeného Cháveze, který Madura v posledním veřejném vystoupení označil za svého nástupce.[2] Na jeho stranu se navíc po Chávezově smrti postavila armáda, které ústava zakazuje hrát jakoukoli roli v politice.[2] Maduro nakonec vyhrál velice těsně, získal 50,66 %. Jeho protivník Henrique Capriles výsledky prohlásil za zfalšované.[3]

Od března 2017 čelil Maduro masovým demonstracím, stále však měl podporu armády. Protesty si vyžádaly několik mrtvých a desítky zraněných. Podnětem pro tuto vlnu demonstrací byl kromě hyperinflace, nedostatku potravin a vysoké zločinnosti pokus nejvyššího soudu (nakloněného Madurovi) převzít pravomoci parlamentu. Opozice pak Madura označila za diktátora.[4] Během 48 hodin soud pod tlakem od svého rozhodnutí ustoupil.[5]

I přes všechny problémy, kterým země za jeho prezidentování čelila a jež vedly k předčasným prezidentským volbám, dokázal Maduro 21. května 2018 svůj mandát obhájit, v předběžném součtu s 68 % odevzdaných hlasů, s termínem následných řádných voleb v roce 2025.[6]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V červenci 2013 si Maduro po dvacetiletém vztahu vzal generální prokurátorku Cilii Floresovou,[7] která byla v dobách prezidentství Huga Cháveze dlouhou dobu ministryní zahraničí. Stala se také první ženou v zemi, která zastávala funkci předsedkyně venezuelského Národního shromáždění. V této funkci v srpnu 2006 nahradila právě Madura poté, co byl jmenován ministrem zahraničí.

Z předchozího manželství má Floresová tři děti, Maduro jedno.[7]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Novým lídrem Venezuely by se mohl stát viceprezident Nicolas Maduro, rozhlas.cz, 6. 3. 2013
  2. a b c Chávezův nástupce se ujal funkce. Opozice se bojí, že režim přitvrdí, iDNES.cz, 9. 3. 2013
  3. Venezuelané poslechli vůli Cháveze. Prezidentem je jeho nástupce [online]. Lidovky.cz [cit. 2013-04-15]. Dostupné online. 
  4. FENDRYCHOVÁ, Simona. Maduro je diktátor, tvrdí Venezuelané. Napětí v ulicích roste, o budoucnosti země rozhodne armáda. Aktualne.cz [online]. 2017-3-31. Dostupné online. 
  5. Venezuelou zmítají krvavé protesty, Maduro mobilizuje milicionáře. iDNES.cz [online]. 2017-4-20. Dostupné online. 
  6. Venezuelský prezident Nicolás Maduro obhájil své křeslo. Novinky.cz, ČTK [online]. 21. května 2018.
  7. a b Venezuelský prezident Maduro se oženil. Vzal si prokurátorku, iDNES.cz, 18. července 2013
  8. Por decreto, Macri le retiró a Maduro la condecoración que le otorgó Cristina. www.lanacion.com.ar [online]. 2017-08-11 [cit. 2019-10-27]. Dostupné online. (španělsky) 
  9. SAIJ. www.saij.gob.ar [online]. [cit. 2019-10-27]. Dostupné online. 
  10. InfoLeg - Información Legislativa. servicios.infoleg.gob.ar [online]. [cit. 2019-10-27]. Dostupné online. 
  11. Agencia Venezolana de Noticias. www.avn.info.ve [online]. [cit. 2019-10-27]. Dostupné online. 
  12. Mahmud Abbas condecoró al Presidente Maduro con la Estrella Palestina (+Fotos+Video) — Venezolana de Televisión. web.archive.org [online]. 2014-05-17 [cit. 2019-10-27]. Dostupné online. 
  13. CUBAHORA, Redacción. Imponen a Nicolás Maduro la Orden José Martí (+Video). Cubahora [online]. 2016-03-18 [cit. 2019-10-27]. Dostupné online. (španělsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]