Neptunocen
| Neptunocen | |
|---|---|
 Model molekuly | |
| Obecné | |
| Systematický název | neptunocen |
| Sumární vzorec | C8H8Np |
| Vzhled | tmavě hnědé krystaly (pevná látka) žlutý (ve zředěných roztocích) |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 154974-81-9 |
| SMILES | [Np].C1=CC=CC=CC=C1.C1=CC=CC=CC=C1 |
| InChI | 1S/2C5H5.Np/c2*1-2-4-5-3-1;/h2*1-5H;/q2*-1;+2 |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 445 g/mol |
| Rozpustnost ve vodě | nerozpustný |
| Rozpustnost v polárních rozpouštědlech | slabě rozpustný v chlorovaných uhlovodících |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Neptunocen, Np(C8H8)2, je organická sloučenina obsahující atom neptunia navázaný mezi dva cyklooktatetraenidové (COT2−) kruhy za vzniku sendvičové struktury; patří tak mezi aktinoceny, metaloceny odvozené od aktinoidů. V pevném skupenství je tmavě hnědý, jeho roztoky jsou žluté.[1][2][3][4][5]
Tato sloučenina je citlivá na přítomnost vzduchu.[1][2][5]
Jednalo se o jednu z prvních připravených organických sloučenin neptunia.[2]
Struktura[editovat | editovat zdroj]
Sendvičová struktura neptunocenu byla potvrzena pomocí jednokrystalové rentgenové difrakce.[4] Ionty COT2− jsou rovinné, všech 8 vazeb C–C má shodnou délku 138,5 pm a jsou navzájem v zákrytové konformaci. Vzdálenost Np–COT (střed) činí 190,9 pm a délky vazeb Np–C jsou 263,0 pm.[4]
Neptunocen krystalizuje v jednoklonné soustavě s prostorovou grupou P21/n a je izomorfní s uranocenem a thorocenem, ale ne s plutonocenem.[4]
Příprava a vlastnosti[editovat | editovat zdroj]
Neptunocen lze připravit reakcí chloridu neptuničitého (NpCl4) s cyklooktatetraenidem draselným (K2(C8H8)) v diethyletheru nebo tetrahydrofuranu:[1]
Trojice aktinocenů uranocen, neptunocen a plutonocen má téměř stejné chemické vlastnosti: nereagují s vodou ani zředěnými roztoky zásad, ale jsou značně nestálé na vzduchu, kde vytvářejí oxidy.[1][2][3] Tyto sloučeniny jsou jen slabě rozpustné (koncentrace v nasycených roztocích se pohybují okolo 10−3 mol/dm3) v aromatických a chlorovaných rozpouštědlech, jako jsou benzen, toluen, tetrachlormethan a chloroform.[1][2][4][5]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Neptunocene na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e David G. Karraker; John Austin Stone; Erwin Rudolph Jones; Norman Edelstein. Bis(cyclooctatetraenyl)neptunium(IV) and bis(cyclooctatetraenyl)plutonium(IV). Journal of the American Chemical Society. 1970, s. 4841–4845. Dostupné online. ISSN 0002-7863. DOI 10.1021/ja00719a014.
- ↑ a b c d e Norman N. Greenwood; Alan Earnshaw. Chemistry of the Elements. [s.l.]: Butterworth-Heinemann, 1997. Dostupné online. ISBN 9780750633659. S. 1278–1280.
- ↑ a b c David C. Eisenberg; Andrew Streitwieser; Wing K. Kot. Electron transfer in organouranium and transuranium systems. Inorganic Chemistry. 1990, s. 10–14. Dostupné online. ISSN 0020-1669. DOI 10.1021/ic00326a004.
- ↑ a b c d e f D. J. A. De Ridder; J. Rebizant; C. Apostolidis; B. Kanellakopulos; E. Dornberger. Bis(cyclooctatetraenyl)neptunium(IV). Acta Crystallographica Section C. 1996, s. 597–600. Dostupné online. ISSN 1600-5759. DOI 10.1107/S0108270195013047.
- ↑ a b c Zenko Yoshida; Stephen G. Johnson; Takaumi Kimura; John R. Krsul. The Chemistry of the Actinide and Transactinide Elements. Dordrecht: Springer, 2006. Dostupné online. DOI 10.1007/1-4020-3598-5_6. S. 699–812. Wiley Online Library.